Ruský biolog Žores Medveděv patřil k lidem, kteří se nebáli vzepřít krutému sovětskému režimu. Úspěšný vědec s ním měl děsivé zkušenosti už z dětství, kdy byl jeho otec jako politicky nepohodlná osoba poslán do gulagu, kde zemřel. Vedle vědecké kariéry tak v dospělosti Medveděv působil i jako lidskoprávní aktivista. Psal o zasahování sovětských orgánů do svobody vědeckého výzkumu či o porušování listovního tajemství. To samozřejmě neušlo pozornosti sovětských tajných jednotek a tak sovětské úřady vědce označily za duševně nemocného a skončil zavřený v psychiatrické léčebně.

Když pak díky protestům intelektuálů ze Sovětského svazu a zahraničí vyšel opět "na svobodu" a mohl vycestovat do Anglie, sovětský režim usoudil, že bude nejlepší se Medveděva natrvalo zbavit. Naštěstí pro něj nebyl zavražděn, ale pouze zbaven sovětského občanství. Ani poté, co se jeho domovem stala Anglie, Medveděv v publikační činnosti ohledně zákeřností sovětského režimu nepřestal. Naopak. V novém domově světu vypověděl o podrobnostech jednoho z největších sovětských tajemství - Kyštymské katastrofě. Ta se odehrála 29. září přesně před 65 lety.

Rozsah této katastrofy - v té době vůbec největší jaderné havárie v dějinách (silou ji předstihly až o léta později pouze havárie v Černobylu a Fukušimě) byl tak velký, že tomu, co o ní tvrdil ve svém článku v časopisu New Scientists Medveděv, nechtěli zpočátku vůbec věřit ani západní odborníci. „Přestože se nakonec povedlo nasbírat i díky Medveděvově doslova až detektivní práci dostatek důkazů o katastrofě, Sovětský svaz ji popíral až do roku 1989. A dokonce i poté představitelé nově vzniklé Ruské federace už vždy rozsah škod zlehčovali,“ nastiňuje encyklopedie Britannica.

close Stavební ruch v utajovaném jaderném komplexu Majak. V tomto komplexu došlo v roce 1957 k takzvané Kyštymské katastrofě. info Zdroj: Wikimedia Commons, Carl Anderson, US Army Corps of Engineers, volné dílo zoom_in Stavební ruch v utajovaném jaderném komplexu Majak. V tomto komplexu došlo v roce 1957 k takzvané Kyštymské katastrofě.

Kyštymská katastrofa se totiž odehrála v přísně utajovaném jaderném kombinátu Majak, kde se vyrábělo plutonium pro jaderné zbraně Sovětského svazu.

Město, které neexistuje

Historie jaderného komplexu Majak sahá do druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století. Když Američané ukončili druhou světovou válku použitím jaderné zbraně, sovětskému vedení došlo, že jeho největší protivník má nyní v arzenálu zbraň, které se cokoliv z tehdejších sovětských zbraní nemůže rovnat.

„Stalin proto nařídil zahájení programu vývoje sovětské atomové bomby. Po celém Sovětském svazu vzniklo několik přísně tajných jaderných komplexů. Mezi nejdůležitější patřil jaderný kombinát Majak, právě z něj nakonec pocházel materiál využitý v první sovětské atomové bombě,“ popsal pro BBC historik Jeronim Perovic. Majak postavili v rekordním čase vězni z nedalekého gulagu.

Komplex nacházející se v Čeljabinské oblasti, ve kterém byly zpracovávány radioaktivní materiály, byl opravdu velký. I přesto se ho ale Sovětům povedlo dokonale utajit. „Po dokončení se rozkládal na zhruba devadesáti kilometrech čtverečních (zhruba rozloha Jihlavy, pozn. red.), a kvůli utajení se kolem něj nacházela ještě zhruba 250 kilometrů velká ochranná zóna,“ popisuje video Youtube kanálu Cold War, který se věnuje období Studené války. 

Všichni, kdo v okolí Majaku žili, se museli tvářit, že o ničem neví. Pro dělníky a inženýry pracující v kombinátu vzniklo nové město. Dnes je známo jako Ozjorsk, v minulosti bylo označováno i jako Čeljabinsk-40 a kombinát pak jako Čeljabinsk-65. Ozjorsk bylo a je takzvané uzavřené město. V praxi to znamená, že do a z něj se dostanou pouze jeho stálí obyvatelé, a to jen na speciální propustky. „Ani kombinát ani město nebyly vyznačeny na mapách. Oficiálně totiž neexistovaly, a stejně tak úředně neexistovali obyvatelé Ozjorsku - zaměstnanci Majaku a jejich rodiny,“ nastínil historik Perovic.

Lidé z Ozjorsku velmi dobře věděli, že jejich životy závisí na tom, jestli dokáží mlčet. „Moje první vzpomínka na dětství je, že město, ve kterém jsem žila, bylo velmi hezké a velmi bohaté, v porovnání s okolními městy. Ptala jsem se mámy, proč je naše město jiné. A ona mi řekla, že se na takové věci neptáme. Věděla jsem, že tam byl komplex, většina lidí z města v něm byla zaměstnaná. Ale to bylo všechno. Moje babička pracovala jako nukleární inženýrka a byla mezi prvními zaměstnanci a staviteli Majaku. Táta tam také pracoval jako inženýr. Oba zemřeli na rakovinu. A já se neptala proč,“ popsala pro BBC bývalá obyvatelka Ozjorsku Nadežda Kutepová.

Bezpečnost? Na tu nikdo nemyslel

V Ozjorsku ani jiných městech v okolí Majaku se o tom nemluvilo, případů rakoviny tam ale bylo vždy hodně. „Problém u komplexu Majak byl ten, že byl postaven ve velkém spěchu. Stalin dal v touze vyrovnat se USA sovětskému nukleárnímu programu nejvyšší prioritu, a tak při budování komplexů nutných k tomuto programu nikdo příliš nedbal na bezpečnostní opatření,“ uvedl historik Perovic.

Samo o sobě vypovídající je, že byl tak obří komplex postaven za pouhé tři roky. „Radioaktivní odpad z něj pak byl v prvních letech vypouštěn přímo do jezera Karačaj a řeky Teča, která sloužila jako pitný zdroj pro obyvatele všech přilehlých vesnic,“ nastiňuje BBC.

Když si sovětské vedení a odborníci uvědomili, že vypouštění tak nebezpečných látek může mít hrozivé důsledky, byly vystavěny podzemní nádrže určeny speciálně ke skladování radioaktivního odpadu. A právě jedna z oněch nádrží se stala příčinou Kyštymské katastrofy.

Nádrž, která se přehřála

Nebezpečný radioaktivní materiál z reaktorů byl v nádržích skladován celá léta a nikdo se o něj, ani o místa, kde byl uložen, příliš nestaral. „Později se zjistilo, že selhal chladící systém jedné z nádrží a po celý rok nebyl opraven,“ nastiňuje encyklopedie Britannica.

Nádrž se začala postupně přehřívat a materiál v ní na zvyšování teploty ostře reagoval. Devětadvacátého září 1957 už nádrž nevydržela. „Došlo k tak prudké chemické explozi, že do vzduchu bylo vymrštěno obrovské množství radioaktivního materiálu,“ shrnul pro BBC radiochemik George Steinhauser.

Výbuch nezadržela ani 160 tun vážící vrstva betonu nad nádrží. Moderní vědou byla exploze vyhodnocena stupněm 6 na Mezinárodní stupnici jaderných událostí (INES). To z ní dělá třetí nejvážnější jadernou havárii v dějinách, neboť na stupni 7 jsou už jen havárie v Černobylu a Fukušimě z pozdějších let.

Utajení nade vše. I nad životy

Navzdory zjevné vážnosti situace se po výbuchu sovětské vedení snažilo o jediné - celou věc ututlat. „Bylo jasné, že radioaktivní mrak zasáhne region s desítkami i stovkami tisíc obyvatel, ovšem úřady k evakuaci přistupovaly velmi vágně,“ píše encyklopedie Britannica.

Odhady počtu lidí, které radioaktivní mrak zasáhl, se různí, ovšem mluví se i o půl milionu obyvatel. Režim se nakonec rozhodl postupně evakuovat zhruba jedenáct tisíc lidí ze třiadvaceti nejbližších vesnic. Mimochodem, města Ozjorsk, z něhož byli zaměstnanci povoláni k likvidaci škod v Majaku, se nic takového netýkalo. „Sovětský režim byl v té době posedlý utajováním informací. Takže i když došlo k evakuaci, obyvatelům nebyl sdělen pravý důvod. Tvrdilo se jim třeba, že musí odejít proto, že se v oblasti šíří nějaká zvláštní nemoc,“ poznamenal historik Perovic.

Evakuace byla navíc mimořádně pomalá. „První nucené evakuace lidí z okolních vesnic začaly až celých sedm dní po výbuchu,“ uvádí video kanálu Cold War. Poslední z vymezených vesnic pak byla evakuována až skoro dva roky po havárii.

S ničím se nespěchalo a nic se nezveřejňovalo ani poté, co okolní nemocnice zaplnily případy nemoci z ozáření. „Utajení bylo zachováno za každou cenu. Mělo to dva hlavní důvody. Za prvé, program vývoje jaderných zbraní byl utajovaný, celý komplex Majak byl utajovaný. Za druhé, v dané době se Sovětům podařilo do vesmíru dostat první umělou družici Sputnik, což byl ohromný (propagandistický) úspěch. Takže mluvit o jakékoliv nehodě v tu chvíli by pro Sovětský svaz představovalo katastrofu - která by rozhodně nezapadala do v té době propagovaného příběhu o tom, jak technologicky pokročilá země je,“ vysvětlil historik Perovic.

Dítě se šesti prsty

V západních médiích se první zpráva o Kyštymské katastrofě (jméno dostala podle blízkého města, jehož existence byla na rozdíl od Ozjorsku známá) objevila už v roce 1958. Podrobnosti ale nebyly známé, a tak se zprávou nikdo hlouběji nezabýval.

Mnohem větší rozruch pak vyvolal až odborný Medveděvův článek publikovaný v 70. letech. Vědci se podařilo vysledovat podivně zvýšenou míru radioaktivity v Čeljabinské oblasti a také tamní zvýšený počet případů rakovin. „Zhruba v době, kdy jeho článek vyšel, se skupina zaměřující na boj proti využívání jaderných zbraní, kterou v USA vedl advokát Ralph Nader, obrátila na americkou tajnou službu CIA se žádostí o zveřejnění informací. Ty se agentuře povedlo zjistit, když nad oblastí Uralu vykonala několik špionážních letů. V návaznosti na tuto žádost CIA částečně potvrdila podezření, která zmiňoval v článku Medveděv, ovšem detailů poskytla jen velmi málo. Americká vláda tedy o havárii rovněž dlouho mlčela, zřejmě z obav o svůj vlastní jaderný program,“ připomíná encyklopedie Britannica.

Když pak po roce 1989 (byť opět s minimem podrobností) zprávu o katastrofě zveřejnila i ruská média, lidé zůstali v šoku. Evakuovaní se po letech konečně dozvěděli alespoň část příběhu. „Byla jsem šokovaná. Ptala jsem se mámy, jestli to věděla. A ona mi řekla, ano, pracovala jsem tam, věděla jsem to. Ptala jsem se, zda právě kvůli této havárii můj otec a moje babička zemřeli na rakovinu. A ona odpověděla, že ano, vždyť patřili mezi likvidátory a dostali velké dávky ozáření. A tak jsem se zeptala, jak mohla celé roky žít v takové lži,“ vyjádřila se bývalá obyvatelka Ozjorsku Kutepová.

Ta mimochodem dodala, že důsledky radiace nesou i později narozené generace v Ozjorsku. Například její syn se narodil se šesty prsty. „Ten šestý prst mu při operaci uřízli,“ uvedla se slzami v očích.

close Zaměstnanci jaderného komplexu Majak bydlí v dlouhá léta utajovaném městě Ozjorsk. Snímek je z roku 2008. info Zdroj: Wikimedia Commons, Sergey Nemanov, CC BY-SA 3.0 zoom_in Zaměstnanci jaderného komplexu Majak bydlí v dlouhá léta utajovaném městě Ozjorsk. Snímek je z roku 2008.

Ovšem byť se lidé dozvěděli o tom, že se nějaká havárie vůbec odehrála, podrobnosti zůstávají dodnes utajované. Majak totiž do dnešního dne funguje, byť s menším počtem zaměstnanců (kolem 15 tisíc). A stále patří mezi největší ruské kombináty na zpracování radioaktivních materiálů. Takže ani vedení Ruské federace příliš netouží po tom, aby se o činnosti tohoto komplexu vědělo víc, než je nezbytně nutné.

Velkou neznámou v celém příběhu zůstává (a zřejmě už zůstane) také to, kolik měla katastrofa vlastně obětí na životech. „Je velmi těžké určit, kolik lidí podlehlo chorobám vyvolaným únikem nebezpečných látek po výbuchu, zejména rakovině. Neexistují žádné oficiální statistiky. Můžeme jen odhadovat a odhadujeme, že jsou to možná i desítky tisíc obětí,“ potvrdil historik Perovic.