"Kdybyste byl mým manželem, dala bych vám do čaje jed!" zní nejznámější invektiva lady Astorové vůči Winstonu Churchillovi, která se proslavila i díky politikově okamžité a vtipné reakci: "A kdybyste vy byla mou manželkou, tak bych ten čaj vypil."

O povaze i politických preferencích historicky první členky britského parlamentu vypovídá tato krátká výměna názorů docela výstižně - lady Astorová nešla pro ostré slovo daleko a je s málokým se bez problémů snesla.

Manželské trable

Mladá Američanka se přistěhovala do Anglie ve svých 26 letech. Šlechtický titul získala dík svatbě s Waldorfem Astorem, členem významné šlechtické a podnikatelské rodiny Astorů (mimo jiné zakladatelů hotelové sítě Waldorf-Astoria), který vystřídal jejího prvního manžela Roberta Goulda Shawa II., s nímž se rozvedla ještě v Americe - z tohoto manželství jí zůstal syn Bobby. Důvody k rozvodu vykládaly obě strany různě: podle přátel Nancy byl Robert nesnášenlivý a urážející se alkoholik, podle kamarádů Roberta se Nancy nedala vystát pro svou povahu. Pravdu měli možná jedni i druzí…

V anglické aristokratické společnosti rychle proslula jako zajímavá a vtipná Američanka. Přišla do ní v době, kdy se za anglické šlechtice vdávalo hodně mladých a bohatých Američanek, což britské manželky nesly nelibě. Nancy ale uměla na výtky rychle a vtipně reagovat. Slavnou se stala její odpověď jedné z anglických žen, která se jí zeptala: "Přišli jste nám do Anglie krást naše muže?" 

Nancy okamžitě opáčila: "Kdybyste jen věděla, kolik problémů mě stálo zbavit se toho svého…" Její pohotovost posluchače okouzlila a začalo se o ní mluvit.

Budila rozruch

V parlamentu, kam se dostala jako politička konzervativní strany, na sebe okamžitě přitáhla pozornost jednak jako první žena v Dolní sněmovně, jednak jako někdo, kdo "nedodržuje pravidla" Hned první den tak byla volána k pořádku, když se neustále bavila s kolegou poslancem, aniž by si všimla, jaký to kolem ní vyvolává rozruch. Postupně se ale naučila nosit "usedlejší" šaty a začala se vyhýbat barům a kuřáckým místnostem, které její mužští kolegové považovali za svou doménu.

Coby žena nezůstala v britském parlamentu dlouho osamocena. Už o dva roky později byla do zákonodárného sboru zvolena i Margaret Wintringhamová a později ještě Ellen Wilkinsonová, přezdívaná "Rudá Ellen", původně komunistka, ale později členka britských labouristů. Posílení "ženské frakce" dovedlo Astorovou až k tomu, že navrhovala založení "ženské strany", ale labouristické političky se postavily proti, protože jejich strana byla právě u moci a slibovala jim funkce. Postupem doby se cesty Astorové a labouristů vzdálily ještě víc, od roku 1931 už vystupovala vůči členkám této strany vysloveně nepřátelsky.

Žádnou vlivnou funkci nicméně nikdy v parlamentu nezískala a nikdy také nedosáhla na post ministryně, byť její strana během jejího působení celkem čtyřikrát dosáhla křesla pro předsedu vlády. 

"Angličané chlastají víc než Australani"

Začátkem třicátých let obhájila politička těsným vítězstvím své místo ve sněmovně, ale tím její úspěchy skončily. Naopak začalo desetiletí soukromých i pracovních problémů.

Osobní ranou se stalo zejména zatčení jejího syna Bobbyho z prvního manželství, který byl obviněn z tehdy zakázaných homosexuálních styků. 

V politice zase vyvolala skandál nešťastným prohlášením po porážce anglického národního kriketového týmu od Australanů. Astorová prohlásila, že Angličané prohráli proto, že pijí víc než Australané. Proti jejímu výroku okamžitě protestovaly oba týmy a politička začala ztrácet na popularitě. 

Body jí nevynesla ani její cesta do Sovětského svazu. I když se netajila svým odporem ke komunismu a údajně se Stalina dokonce zeptala, proč zabil tolik Rusů, její kolegové z konzervativní strany se přesto obávali, že začíná s komunisty sympatizovat, k čemuž přispěl několika nešťastnými obdivnými výroky vůči sovětskému Rusku i její syn.

"Češi? Ať jdou do Ruska, beztak jsou komunisti"

Ty největší trable ale přišly se vzestupem fašistického a nacistického Německa. Astorová zažila hrůzy první světové války, kdy její zámek sloužil jako lazaret pro zmrzačené kanadské vojáky. Byla proto ostře proti jakémukoli náznaku ochoty vstoupit znovu na válečné pole. Současně uvěřila, že Hitler může "vyřešit problémy s komunisty a se Židy", které nenáviděla (stejně tak ale nenáviděla katolíky). Z konce 30. let tak pochází celá smršť jejích skandálních výroků, jimiž si u demokraticky smýšlejících lidí sympatie opravdu nezískala.

Anglický diplomat Harold Nicolson například zaznamenal v roce 1938 její roztržku s poslancem Alanem Grahamem, který jí vytkl, že se na schůzi zahraničního výboru nechovala vhodně. Astorová mu na to odsekla: "Jenom Žid jako vy si ke mně dovolí takovou sprostotu!"

"Nejradši bych jí v tu chvíli jednu vrazil. Myslím, že je trochu šílená," uvedl k tomu Nicolson.

Konzervativní politička se také plně postavila za politiku britského premiéra Nevilla Chamberlaina "usmiřovat si" Německo za cenu neustálých ústupků, takže se několikrát sešla s nacistickými představiteli a podpořila vyzbrojování Německa slovy, že "nemůže dělat nic jiného, když je obklopeno samými katolíky".

Po Mnichovské dohodě se velmi tvrdě postavila i proti přijímání československých uprchlíků. "Měli by žádat o azyl v Sovětském svazu a ne v Anglii, když jsou to beztak samí komunisté," prohlásila.

Jejím jediným výrokem, který se snad dá brát jako protifašistický, je její poznámka k německému ministru zahraničí Joachimu von Ribbentropovi, že "Hitler se až moc podobá Chaplinovi na to, aby ho bylo možné brát vážně". 

"Ulejváci ze Dne D"

Začátek druhé světové války ji z jejího fanatismu částečně vyléčil, protože pochopila, že Hitlerovi se nedá věřit - nakonec se tedy také obrátila proti Chamberleinově politice a podpořila boj proti Německu. Znovu také zřídila ze svého sídla lazaret pro raněné vojáky.

Na druhé straně se nezbavila svých protikomunistických ani protikatolických nálad, které z ní dělaly poměrně nevyzpytatelnou partnerku pro diskuse. "Bavit se s ní je jako hrát squash s mísou míchaných vajíček," popsal to jeden z jejích oponentů.

Rozpaky u britské společnosti vzbuzovaly například její neustálé výpady vůči Stalinovi, který byl během války brán jako britský spojenec. Nešetřila ani vlastní lidi. Vojáky britské 8. armády, kteří během vylodění v Normandii dobývali Itálii, označila za "ulejváky ze Dne D". Její výrok rozčílil v Itálii bojující jednotky do té míry, že na její účet složily na melodii německé populární písně Lily Marleen sarkastickou "Baladu ulejváků ze Dne D", v níž si z političky kousavě utahovaly.

Zůstala osamocená 

Po válce se Astorová dostala do společenské izolace. Zemřeli její přátelé jako dramatik G. B. Shaw, po smrti byli i její sestra a bratr. Jejího manžela postihl infarkt, po němž se svou ženou výrazně omezil komunikaci. A britská veřejnost ji brala jako jednoho z poražených, protože neprosadila svůj záměr, aby Británie začala po kapitulaci Německa bojovat proti Sovětskému svazu. 

Nadále sice cestovala po světě a snažila se šířit své myšlenky, ale narážela na stále větší nepochopení. Ve svém posledním veřejném vystoupení v Rhodésii například prohlásila, že je hrdá na to, že patří k bílé minoritě a její otec vlastnil otroky. Zemřela v roce 1964. Její syn Bobby po její smrti spáchal sebevraždu.