„Přesun Fajsala do Akaby není v současnosti žádoucí…“ sdělil hubenému a poněkud křehce vypadajímu anglickému důstojníkovi Thomasi Edwardu Lawrencovi britský plukovník Gilbert Clayton.

Důvodem bylo, že tajná Sykesova-Piketova dohoda, uzavřená mezi Francií a Velkou Británií se souhlasem Ruska, rozdělovala budoucí sféry vlivu v jihozápadní Asii mezi tyto tři země a popírala předchozí britské sliby, které měly Arabům zaručit jejich národní stát odměnou za to, že od vypuknutí arabského povstání bojovali po boku britských sil proti Osmanské říši.

Arabské povstání pomohl zorganizovat a řídit právě Thomas Edward Lawrence, více nežli důstojník dobrodruh, cestovatel a trochu blázen, jenž se shodou okolností ukázal být jedním z největších stratégů pouštní partyzánské války. Byl to on, kdo s nevyzpytatelnými Araby dokázal dojednat podporu britského válečného úsilí výměnou za příslib samostatného státu. Nyní s údivem naslouchal tomu, že jím dojednané podmínky vzájemné spolupráce neplatí. A odmítal se s tím jenom tak smířit.

Lawrence z Arábie

Kdo byl Thomas Edward Lawrence? Narodil se 16. srpna 1888 ve Walesu jako druhý nejstarší z pěti nemanželských dětí guvernantky Sarah Lawrencové a pozdějšího baroneta Thomase Capmana. I když se jeho rodiče nikdy nevzali, užívali společné příjmení Lawrencovi, což trochu naznačovalo, kdo měl v této rodině navrch. Lawrencova matka byla údajně skutečně tvrdá žena, což se odrazilo i v její výchově svých ratolestí, a tedy bohužel i na pozdějším odtažitém Thomasově vztahu k ženám.

V době vysokoškolských studií na Oxfordské univerzitě začal budoucí dobrodruh z Arábie cestovat a podnikl také řadu výprav do Sýrie, Palestiny a Iráku, kde se naučil arabsky a sblížil se s kočovnými beduíny. „Přijal jsem arabské způsoby: mluvím jako Arab, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab,“ napsal své matce.

Ve dvaceti letech se dobrovolně přihlásil do služeb armády a po dvouletém výcviku a kratším pobytu na generálním štábu zamířil do Negevské pouště a na Sinaj. Zatímco Lawrence mapoval toto území pro britskou armádu, pro Rakousko-Uhersko zajišťoval v téže době podobnou službu český orientalista Alois Musil, protože daná oblast představovala klíč ke strategicky důležitému Suezskému průplavu.

V roce 1914 začal Lawrence pracovat pro britskou rozvědku v Káhiře, a když v červnu 1916 vyhlásil emír v Mekce, šarif Husajn, povstání beduínů proti Osmanské říši, stal se Lawrence jeho styčným důstojníkem a také osobním poradcem a přítelem šarifova druhorozeného syna, prince Fajsala.

„Lawrence pochopil, že svéhlaví a hrdí beduíni nejsou schopni pravidelné války a frontálního útoku na města. Proto se rozhodl pro partyzánskou válku, kdy se jednotlivé kmeny mezi sebe příliš nemíchaly. Hlavním cílem jejich záškodnických akcí byla Hidžázská dráha, železnice, která zásobovala Turky na poloostrově,“ uvedl o britském důstojníkovi web 25fts.

Útok na Akabu

Když od svého nadřízeného Claytona uslyšel, že arabský útok na Akabu není prioritou a co více, není ani úplně žádoucí, rozhodl se jít vlastní cestou. Ačkoli k tomu nedostal rozkaz, byl rozhodnut akci provést. Od Britů vlastně nic nepotřeboval, protože peníze, velbloudy, výbušniny, vodu i proviant byl schopen zajistit Fajsal. Lawrence tak pojal celou operaci jako svůj soukromý podnik bez britské podpory.

Přístav Akaba obklopují na severu a na východě hory a s vnitrozemím je propojuje vádí Itm, dlouhá a úzká rokle, která umožňovala účinnou obranu proti postupu případných invazních jednotek, které by se vylodily z moře. Osmanská říše tak mohla dobře čelit případným britským výsadkovým námořním jednotkám.

Do roku 1917 se osmanská posádka rozrostla na 300 převážně osmansko-arabských bojovníků oproti jedné stovce v roce 1914. Podle historika Neila Faulknera mělo britské vrchní velení z turecké přítomnosti v Akabě obavy, protože hrozilo, že Osmanská říše ohrozí z Akaby Sinaj nebo že dá přístav k dispozici německým ponorkám v Rudém moři.

Lawrence chápal, že Arabové ve svém osvobozeneckém boji přístav potřebují a věři, že akce bude ku prospěchu i jejich spojenectví s Brity. Strategii útoku pak založil na tom, že se rozhodl odvést pozornost Osmanů od skutečného cíle výpravy předstíráním postupu na Damašek a Aleppo.

Směrem k Akabě se jeho válečná expedice stočila až v květnu 1917. Při postupu ztratil tři muže, které uštkli jedovatí hadi. 

Při samotném útoku pak dokonale zúročil své přáteství s kočovnými beduínskými kmeny, jejichž klany se staly v bitvě jedním ze základních faktorů úspěchu. Pomohly totiž Lawrencovi zajistit strategické průsmyky, zatímco britský důstojník spolu s beduínským kmenovým náčelníkem Abú Audou Tajím zaútočili v čele jízdy 450 velbloudů na železniční trať, kde zničili deset mostů, i na samotný přístav.

Lawrence byl při této akci oděn po arabském způsobu a stejně jako Auda jel na velbloudu. Oběma se stal útok málem osudný. Lawrence se ocitl v bezprostředním ohrožení života poté, co omylem střelil při palbě pistolí do hlavy vlastního velblouda, Audu zase zasáhlo šest nepřátelských střel - všechny ho ale ponechaly bez újmy, protože je zachytil dalekohled, pochva na šavli a pouzdro na pistoli. Výsledkem divokého arabského nájezdu bylo nakonec 300 zabitých Turků a 160 tureckých zajatců, zatímco Arabové měli údajně jenom dva mrtvé.

Když se 6. července vzdala třísetčlenná posádka bránící ústí do vádí Itm, byla cesta do přístavu otevřená. „Dobití Akaby se stalo doslova dílem okamžiku. Turci čekali cokoliv, jen ne útok z vnitrozemí. Když se na vrcholu pevnosti objevil Fajsalův prapor, nevěřili vlastním očím,“ napsal historik Vladimír Marek na webu Valka.cz.

Přichází vystřízlivění

Akaba se po bleskovém Lawrencově vítězství stala hlavním skladištěm královského námořnictva, které zásobovalo a přepravovalo Fajsalovy síly. Sám Lawrence byl povýšen do hodnosti plukovníka.

Ve vojenských úspěších ještě pokračoval: ve spolupráci s novým britským vrchním velitelem Edmundem Allenbym překvapil v říjnu 1917 Turky nečekaným útokem u Beerševy, kdy vyhrál třetí bitvu o Gazu, a v prosinci téhož roku vstoupila britská vojska slavnostně do Jeruzaléma. Poslední výrazný úspěch přišel v říjnu 1918, kdy obsadil Damašek.

Bohužel brzy poté zjistil, že Britové a Francouzi nemíní nechat Palestinu, Sýrii a Libanon Arabům, nýbrž že si je po válce rozdělí. Když všechny jeho snahy prosadit arabskou nezávislost selhaly, trpěl těžkými výčitkami svědomí, odmítl všechna vyznamenání a sloužil pod falešným jménem jako prostý voják.

Jeho paměti (Sedm sloupů moudrosti, 1926), romány L. Thomase, R. Gravese a L. Harta a zejména pak anglický film Lawrence z Arábie (Lawrence of Arabia, 1962) z něho učinily legendu. V roce 1935 se zabil na motorce, na které vášnivě rád jezdil.