„Nakazila jsem se, když jsem pomáhala rodit nemocnou ženu, která na chorobu spolu se svým dítětem nakonec zemřela. Během tohoto porodu se nakazilo osm členů kliniky. Přežili jsme jen dva," vzpomíná Subahová.

Tím však její příběh nekončí, protože nemoc si žádá kromě samotných lidských obětí i odpor tamní společnosti. Místní lidé se bojí, že se od přeživších také nakazí. Amiiny děti odháněli sousedé od studny, kde nabíraly vodu, nemoc zastrašila i jejího manžela, který ji opustil.

„Na trhu se ode mne odvraceli prodejci, jedna z nich mi řekla, že by si nemohla kvůli riziku onemocnění ani vzít ode mě peníze," popisuje situaci Subahová, již nejvíc zasáhla scéna, kterou si prožila, když navštívila svou tetu na předměstí Monrovie. „Vřele mne přivítala, nabídla mi židli a dala mi misku s rýží. Kousek jsem snědla a nechala jsem zbytek její dceři. Moje teta v tu chvíli vyskočila a odhodila jídlo na zem. Od rodiny je takové odmítnutí nejhorší."

Nakonec Amie Subahové pomohl tým Lékařů bez hranic, jejichž psychologové promluvili s jejím manželem, aby se vrátil, že jeho manželka není nakažlivá.

Zdravotníci podobných případů řeší mnoho, snaží se vysvětlovat, že nepropouští pacienty, kteří by mohli ještě někoho nakazit. Přeživší vypovídají majitelé domů z nájmu, odmítají se s nimi i bavit.

Extrémní opatrnost

Přitom si sami lékaři musí dávat extrémní pozor při kontaktu s chorobou. „Musíme vždy zavést extrémně přísná bezpečnostní opatření, abychom zajistili, že žádní zdravotníci nebudou vystaveni viru, ať už při styku s nakaženými pacienty, nebo s kontaminovaným zdravotnickým materiálem," popisuje Henry Gray, krizový koordinátor Lékařů bez hranic.

Nemoc se v praxi léčí pouze tak, že se pacient nechá v klidu a dává se mu dostatek kvalitní stravy a vody. Úmrtnost se pohybuje mezi 25 a 90 procenty, podle kmene nemoci a závažnosti situace.

Jenom Lékaři bez hranic přijali více než osm tisíc pacientů, skoro pět tisíc z nich nemoc skutečně mělo. Více než 2300 přežilo.
Ebolu přenáší lidé i zvířata, nakazit se mohou při kontaktu s krví nebo dalšími tělesnými tekutinami. Dochází k němu 
i při pohřbu obětí, když se pozůstalí dotýkají těla zemřelého. Virus také zůstává v semenu, a to až sedm týdnů po klinickém vyléčení.

JAN DRAHORÁD