V polovině 50. let vznikl šampionát pro evropské kluby přidružené k Unii evropských fotbalových asociací (UEFA), do nějž byli po určitých peripetiích připuštěni i vítězové anglické ligy. Prvním klubem, který si měl v Evropském poháru zahrát, se stal ligový šampion z fotbalové sezóny 1956-1957 Manchester United, přezdívaný "Busbyho děťátka" podle jména šéfa klubu Matta Busbyho.

Tragédii předcházel i zápas s Čechy

Klub se kvalifikoval do Evropského poháru pro sezónu 1957 a 1958 a jeho výkony na hřišti ho brzy pasovaly na jednoho z horkých favoritů pro vítěznou trofej.

V kvalifikačním kole narazil na Shamrock Rovers, v prvním kole poháru pak na československé fotbalové družstvo Dukla Praha. Na domácí půdě v Anglii československé hráče porazil výsledkem tři nula, v odvetě hrané 4. prosince 1957 v Praze se však poprvé v historii radovali z vítězného zápasu v Evropském poháru Čechoslováci - vsítili silnému protivníkovi jednu branku a sami uhájili čisté konto. Skóre však vyznělo lépe pro Manchester, takže postoupil do čtvrtfinále, v němž se měl postavit jugoslávské Rudé hvězdě Bělehrad.

Smutné záběry z nehody letadla firmy US-Bangla Airlines v Nepálu:

Návrat z Prahy jakoby předznamenal tragédii, k níž mělo teprve dojít. Když mělo letadlo s týmem Manchesteru přistát v Británii, zabránila mu v tom mlha nad manchesterským letištěm. Let byl proto odkloněn do Amsterdamu, odkud se hráči vrátili trajektem a potom vlakem. Byl to první náznak faktu, že létání si neumí se všemi rozmary počasí jen tak poradit.

Toto varování však bohužel nemělo dostatečnou odezvu, jak se mělo brzy ukázat. 

Zrádné počasí

Zápas s Rudou hvězdou Bělehrad se konal v Jugoslávii, kam klub odletěl 5. února. Protože jeho manažeři nechtěli, aby se zopakovala situace známá z pražského návratu, najali si pro cestu do Bělehradu samostatné letadlo. Hráče měl do jugoslávské metropole i zpět dopravit šest let starý letoun Airspeed Ambassador G-ALZU společnosti British European Airways, pilotovaný dvěma bývalými důstojníky RAF, kapitány Joamesem Thainem a Kennethem Raymentem.

Až do Bělehradu probíhalo všechno bez potíží. Zápas s Rudou hvězdou skončil nerozhodně 3:3, což však bylo pro Manchester United vzhledem k jeho předchozím výsledkům dostatečně pozitivní skóre na to, aby hráče poslalo do semifinále. Ke zpátečnímu letu se proto chystali ve slavnostní a radostné náladě.

Odlet z Bělehradu se o hodinu zpozdil, protože jeden z hráčů, Johnny Berry, ztratil cestovní pas. Piloti se po cestě rozhodli dotankovat a ve čtvrt na dvě odpoledne proto přistáli v Mnichově. 

Byl šestý únor a v Mnichově začalo hustě sněžit. Letiště nemělo dostatek údržbářů, aby udrželo ranveje čisté. kapitán Thain se proto rozhodl co nejdřív po natankování odstartovat, aby byl ve vzduchu dřív, než mu počasí odlet úplně znemožní. 

Ani první ani druhý start pilotům nevyšel, protože letoun nenabral na mokré a zasněžené dráze dostatečnou rychlost nezbytnou k odlepení od země. Dalším důvodem mohl být řídký vzduch.

Kapitán proto dvakrát přerušil rozjezd a letadlo zastavil. Na tom ještě nebylo nic zvláštního ani výjimečného - dokud rychlost letadla nedosáhne takzvaného bodu zlomu, po němž už je nezbytné vzlétnout, mohou piloti zabrzdit, vrátit se do výchozí pozice a se souhlasem řídící věže start opakovat.

Jenže po dvou neúspěšných startech a s vidinou stále se horšícího počasí dala věž pilotům ultimátum - buď odstartují do dvou minut, nebo budou muset zůstat na letišti.

Byly dvě minuty po třetí odpoledne a letadlo se muselo nejpozději do 15:04 dostat do vzduchu, jinak by všichni nocovali v Mnichově. Někteří z pasažérů s tím už dokonce počítali. Hráč Duncan Edwards například stihl odeslat své bytné do Manchesteru telegram, v němž stálo: "Všechny lety zrušeny, poletíme zítra. Duncan."

Kapitán se však rozhodl jinak. Za prudkého sněžení se rozjel po dráze k osudnému třetímu pokusu o start.

Náraz po překročení bodu zlomu

Řada hráčů včetně zmíněného Edwardse se už před třetím vzletem přesunula do zadní části letadla, protože věřila, že tam to bude bezpečnější.

Letadlo svištělo po dráze a výkon motorů se zdál být dostatečný. Spolupilot Rayment ohlásil "V1", což znamenalo, že stroj dosáhl rychlosti 217 kilometrů v hodině - překročil pomyslný bod zlomu, po němž už nelze bezpečně zastavit. Nyní musel ještě zrychlit až na bod "V2", tedy na 220 kilometrů v hodině, což je minimální rychlost nezbytná pro vzlet.

Zdroj: Youtube

Té však už letoun, jemuž od kol odlétávalo rozmoklé sněhové bláto, nikdy nedosáhl. Když si piloti uvědomili, co se děje, bylo už příliš pozdě. "Stáhni klapky! Musíme zastavit!" stihl ještě vykřiknout Rayment.

"Je pozdě! Mnichov věž, tady Zulu Uniform, narazíme!" ozvalo se naposledy z kokpitu.

Letadlo sklouzlo z konce dráhy, prorazilo plot kolem letiště a přejelo po břiše silnici. Jedno křídlo se utrhlo nárazem do rodinného domu, obývaného šestičlennou rodinou, který vmžiku částečně zdemolovalo a zapálilo. Tato část katastrofy se naštěstí obešla bez obětí, protože otec s nejstarší dcerou nebyli doma a matka s dalšími třemi dětmi stačila z hořícího domu utéct. 

Pravá strana trupu však narazila do dřevěné garáže, v níž stál nákladní automobil naložený pneumatikami a s plnou nádrží. Vůz po střetu s letadlem explodoval. Na palubě letounu se tak rozpoutalo ohnivé inferno.

Smrt v plamenech

Thain se probral v rozpadlém kokpitu. Jeho kolega byl stále uvězněn v křesle, do něhož ho doslova zalisoval pomačkaný trup letounu. Kapitán se ho snažil vyprostit z popruhů a současně křičel na zbytek posádky, ať utíká od letadla, protože za okny kokpitu zahlédl oheň.

Jako první se dostaly ven letušky Rosemary Chevertonová a Margaret Bellisová, které použily nouzový skluz z okna v kuchyňce. Následoval je radiotelegrafista Bill Rodgers.

Uvězněný Rayment vybídl Thaina, ať odejde bez něj. Thain ho sice poslechl a rovněž se sklouzl z kuchyňského okna na zem, ale když si všiml sílících plamenů pod pravým křídlem, vrátil se do letadla, chytil dva ruční hasicí přístroje a začal bojovat s požárem. Raymentovi slíbil, že se pro něj vrátí.

V trupu se mezitím probral brankář Harry Gregg. V první chvíli ani nevěřil, že žije. Po tváři mu tekla krev a na čelo si neodvažoval sáhnout, protože byl přesvědčený, že má horní část hlavy "odseknutou jako špičku vejce". 

Přímo pod sebou však uviděl otvor v rozlomeném trupu, jímž problýsklo dovnitř světlo. Duchapřítomnost se mu vrátila. Několikrát prudce kopl do plechu kolem otvoru, aby ho dostatečně rozšířil a začal tahat z vraku další lidi. Podařilo se mu zachránit spoluhráče Bobbyho Charltona a Dennise Violleta a malou holčičku Vesnu Lukičovou, která byla tehdy ještě nemluvně.

Pro třiadvacet lidí však bylo příliš pozdě. Dvacet jich zahynulo ještě v troskách, další tři, mezi nimi i pilot Rayment, podlehli svým zraněním později v nemocnici. Radostný návrat se proměnil v katastrofu.

Dlouhé hledání viníka

Německé letecké úřady obvinily po havárii kapitána Thaina, že před posledním pokusem o vzlet neodstranil z křídel námrazu, čímž se zvýšila hmotnost letadla a změnily jeho aerodynamické schopnosti. Thain byl potrestán zákazem létání, ale svou vinu vytrvale odmítal a vedl několikaletou při o očištění svého jména. Podle něj mohla za neúspěšný pokus o start neuklizená sněhová břečka na dráze.

Vyšetřování a soudy se táhly až do roku 1968, kdy byl kapitán konečně zbaven jakékoli odpovědnosti za neštěstí. Podle definitivního rozhodnutí britských úřadů zavinil katastrofu opravdu nahromaděný tající sníh, který zabránil letadlu dosáhnout požadované rychlosti vzletu. Tento verdikt znamenal velký pokrok v letecké bezpečnosti a stanovení přesných a přísných norem pro letiště, týkajících se stavu startovací ranveje.

Kapitán Thain však ani přesto už nikdy jako dopravní pilot neletěl.