Kliknutím zvětšíteV malebném anglickém hrabství Somerset, v okolí Bristolu, se nachází mimo jiné čtveřice malých měst a vesnic Axbridge, Cheddar, Winscombe a Congresbury. Všechny mají pouze pár tisíc obyvatel a na první pohled se neliší od ostatních obcí v okolí. Jenže tato čtyři sídla už půl století svírá vzpomínka na děsivou katastrofu. Část jedné generace dětí po ní vyrostla jako polosirotci.
Psal se 10. duben 1973, když desítky lidí z oblasti (zejména matky od rodin, členky Axbridgeského dámského spolku, ale mnohdy i celé rodiny) vyrazily na letecký zájezd do Francie. Prohlídek památek a nákupů už se nedožily. Letoun, který směřoval z Bristolu na letiště Basilej-Mylhúzy-Freiburg v blízkosti francouzsko-švýcarské hranice, se totiž při opakovaném pokusu o přistání ve sněhové bouři zřítil. Více než padesátce somersetských dětí se mámy vrátily domů v rakvi.
Při havárii letu 435 společnosti Invicta International Airlines zemřelo celkem 108 lidí, 37 se jich zranilo. Počtem obětí se nehoda stala nejtragičtější leteckou katastrofou na území Švýcarska. Podle vyšetřovatelů ji způsobila série chyb pilotů. Nejvíce šokující ovšem bylo, že kapitán letu měl za sebou problematickou minulost - mnohé části pilotních zkoušek zvládl až na osmý či devátý pokus, jeho záznamy byly neúplné a kanadské letectvo jej vyhodilo pro nedostatek schopností.
Znepokojivé telefonáty
Letoun Vickers Vanguard 952 s registrací G-AXOP vyrazil na svou poslední cestu ráno 10. dubna 1973 z Londýna. Všichni pasažéři (celkem 139 lidí, které na palubě přivítala šestičlenná posádka) následně nastoupili v Bristolu, pod hlavičkou cestovní kanceláře, která zajišťovala pro lidi ze Somersetu jednodenní výlet do Francie. „Pro tento účel se cestovka obrátila na charterovou leteckou společnost Invicta, která poskytla svůj největší stroj, vyrobený počátkem 60. let,“ nastiňuje blog o nehodě na webu Medium. Letoun odstartoval v 7:19, přistávat měl po deváté hodině na letišti v Basileji.
Kapitánem byl Anthony Dorman, prvním důstojníkem pro tento let Ivor Terry. „Let byl až do příletu k Basileji zcela klidný a bezproblémový,“ uvádí kniha Real Planes, People and Places.
Snímek letounu Vickers Vanguard 952 společnosti Invicta International Airlines, který se v dubnu 1973 zřítil ve Švýcarsku. Snímek pochází z roku 1971
Jenže čím víc se stroj přibližoval k basilejskému letišti, tím víc se zhoršovala viditelnost. V oblasti řádila sněhová bouře, navíc se zde držela nízká oblačnost. Přesto stroj dostal povolení k přistání. „Viditelnost přistávací plochy byla na vzdálenost 700 metrů. Byť všechny okolnosti byly pro daný typ letounu téměř na hranici povoleného, podmínky ještě stále přistání umožňovaly,“ doplňuje kniha Real Planes, People and Places.
Piloti se měli orientovat podle radiomajáků. Takových přístrojů je několik druhů a mají více úkolů, zjednodušeně řečeno ale díky signálu, který vysílají a který zachytávají přístroje v kokpitu, posádky letadel mohou po určitých výpočtech podle zachyceného signálu určit svou polohu nebo se přiblížit na přistání.
V případě letu 435 se po deváté ráno v Basileji piloti snažili právě o to druhé. Potřebovali při předepsané výšce, respektive za předepsaného klesání, zachytit signál z majáků označených MN a BN a na základě toho dál po domluvě s věží přistávat. Při přeletu druhého z nich jim měly přístroje signalizovat, že nad ním proletěli.
Jenže poprvé se přistát nepovedlo, letoun byl příliš vysoko. Stroj tak pokračoval v letu a kapitán Dorman nařídil opakovaný pokus o přistání s tím, že opětovně se budou řídit signálem z MN a BN. „Kapitán odevzdal řízení kopilotovi, který měl přistát,“ uvádí kniha Wings Over Somerset: Aircraft Crashes Since the End of World War II. On sám sledoval signály a komunikoval s věží.
Ve chvíli, kdy se měl blížit k letišti a už pomalu zachytit signál z MN a BN, ale ve věži basilejského letiště zazvonil telefon a v něm se ozvala znepokojivá zpráva. Na letiště zavolal meteorolog z observatoře Binningen, vzdálené asi osm kilometrů od letiště. Dispečery upozornil, že nad observatoří proletělo dopravní letadlo, které v této výšce a místech rozhodně nemělo co dělat. „Viděl jsem letadlo, které nad námi proletělo před dvěma minutami a směřuje na jih. Letělo ve výšce asi jen padesát metrů. Silně sněží a mám dojem, že pokud bude tímto stylem pokračovat, narazí do hor,“ řekl muž v telefonu.
Dispečer si v první chvíli nebyl jistý, zda si z něj meteorolog nedělá legraci. Ale muž v telefonu byl přesvědčivý. „Ano, určitě je to tak. Byl jsem pilotem u společnosti Swissair, nedávno jsem šel do důchodu. Musíte mu říct, aby vystoupal výš, protože takhle narazí do hor,“ zdůrazňoval svědek.
Současná podoba letiště Basilej-Mylhúzy-Freiburg.
Jenže zatímco byl meteorolog stále na lince, posádka letu 435 ohlásila věži, že právě prolétla nad prvním majákem MN a směřuje ke druhému majáku BN. Piloti se však mýlili. Ve skutečnosti totiž signál identifikovali chybně, spletli si jej s jiným majákem BS, který byl na opačném konci letiště, a letěli od letiště pryč směrem na jih. Dispečeři každopádně neměli důvod jim nevěřit, a vše tak začalo spět ke katastrofě.
A to i přesto, že tři minuty po telefonátu meteorologa dispečeři dostali další znepokojivou zprávu. Volali jim kolegové z řízení letového provozu pro oblast Curychu s informací, že na radaru zaznamenali několik kilometrů od Basileje neidentifikovaný letoun směřující na jih. Oním strojem byl právě let 435, jenže jeho posádka přesně v tu chvíli opět chybně hlásila, že právě proletěla nad druhým požadovaným majákem, a od věže tak dostala povolení k přistání.
Náraz v horách
Po ukončení hovoru s Curychem už ale byly okolnosti příliš podivné, a tak se basilejský dispečer raději opětovně zeptal posádky letu 435, zda opravdu minula maják BN. Kapitán sice odpověděl, že to byla falešná indikace, zároveň ale tvrdil, že zachytávají signály označující přistávací dráhu. Radar věže v Basileji ovšem nic podobného nepotvrzoval. „Myslím, že nejste na… jste jižně od letiště,“ upozornil dispečer piloty - jeho slova připomíná web věnovaný děsivé havárii.
Odpovědi se už nedočkal. Stroj totiž v tu chvíli narazil do zalesněné oblasti pohoří Jura. „Letoun havaroval šestnáct kilometrů od letiště v Basileji,“ uvádí kniha Flights to Disaster.
Stroj se roztříštil, některé kusy začaly hořet, 108 lidí bylo na místě mrtvých. Přežilo 37 lidí ze zadní části letounu, která jakoby zázrakem zůstala téměř nepoškozená, i když se převrátila na střechu - s výjimkou jedné letušky ale všichni utrpěli zranění.
Mezi zraněnými byl tehdy i sedmnáctiletý David Besley. Nehodu si dokáže i po letech dokonale vybavit. „Najednou se ozval hrozný řev motorů. A letadlo jakoby vystřelilo jako raketa. Po nárazu jsme zůstali uvěznění v sedadlech, nikdo se nemohl pohnout. Lidé začali křičet. Ten řev byl hrozně hlasitý. Pak se kusy stromů začaly prorvávat letadlem a stroj se začal rozpadat. Postupně se rozervával a mizeli lidé, sedadla. Pak jsme se otočili,“ vzpomínal na děsivé chvíle Besley před pěti lety pro stanici ITV.
Zpěv z trosek
Přeživší nehody letu 435 nyní začali hrát o čas. Venku byla zima, na zemi sníh. Živí stále byli připoutaní ke svým sedadlům, i když v otočené zadní části letadla nyní viseli hlavou dolů. Ti zranění, kteří se dokázali hýbat, se rychle odpoutali a začali pomáhat ostatním. I Besley, který později dostal vyznamenání za hrdinství. „Podařilo se mi z trosek dostat do sněhu a uvědomil jsem si, že jsme v hoře. Nikde nic nebylo, jen sníh a stromy. Šel jsem zpátky do letadla, chtěl jsem najít mámu. Přišel jsem k ní, měla utrženou nohu. Podařilo se mi vynést ji na sníh a pak vzít i tu nohu. Dal jsem ji do tašky, a díky tomu jsem jí nohu zachránil. Pak jsem šel zpět najít strýce. Než jsem ho našel, vynesl jsem ven ještě několik dalších lidí. A pak jsem ho objevil. Už byl mrtvý,“ uvedl Besley.
Přestože přeživší byli konečně venku z hořících trosek, počasí bylo neúprosné a všem hrozila smrt z podchlazení. Záleželo na každé minutě. „V místě, kam letoun dopadl, ležel metr sněhu a trosky okamžitě zasypával další sníh,“ popisuje situaci blog věnovaný nehodě na webu Medium.
Dva muži s lehkými zraněními se rozhodli vydat pro pomoc. „Ostatní zranění přeživší - většinou ženy - se mezitím dali do hloučku, aby se zahřáli, a zpívali hymny, aby pozvedli ducha,“ uvádí blog.
Naštěstí stroj a přeživší krátce po nehodě objevil desetiletý chlapec z nedaleké vesnice. Se svým psem se vypravil na procházku do lesa, kde ho čekal hrůzný pohled. Chlapec se ale zachoval jako hrdina, dovedl přeživší k sobě na farmu a jeho rodina jim poskytla přístřeší, než dorazili záchranáři.
Mezitím se zpráva o havárii letu 435 začala pomalu šířit a informaci postupně přinesly i britské televize, protože právě ze Spojeného království pocházela drtivá většina pasažérů. Stále víc a víc obyvatel čtyř somersetských obcí sedělo ze zděšením u televizí a pevných linek a zoufale čekalo na zprávy, že jsou jejich blízcí v pořádku.
Mámy v rakvích
Většinou obětí katastrofy byly ženy. „Jednodenního výletu s letenkou za 16,5 libry se zúčastnilo 63 lidí z Axbridgeského dámského spolku, čtyřicet lidí (často celé rodiny) z Congresbury či pět členek Mateřské skupiny Cheddaru,“ nastiňuje kniha Wings Over Somerset: Aircraft Crashes Since the End of World War II.
Prvotní zprávy z místa nehody byly zmatené a stejně tak informace, které měla k dispozici média. „Dlouho se nedařilo dostat seznam obětí, a tak mnozí lidé netušili, zda jejich milovaní přežili, nebo ne. Navíc kvůli tomu, že spolu mnohdy cestovaly celé rodiny, se hodně příjmení shodovalo a chyběly iniciály křestních jmen, a nebylo tak jasné, kteří členové rodin zemřeli a kteří přežili,“ doplňuje kniha Wings Over Somerset: Aircraft Crashes Since the End of World War II.
Jednou z těch, kteří dychtivě čekali na zprávy, byla Rosemarie Pittsová. Jelikož byla v šestém měsíci těhotenství, na výlet nejela, v letounu ale seděli její rodiče, mladší bratr, teta a bratranec. „Poprvé jsem o nehodě slyšela kolem oběda v rádiu. Pak už jsme s rodinou všichni neustále seděli u rádia a televize. S komunikací to tehdy nebylo tak jednoduché jako dnes, a tak jsme měli problém zjistit, jaký osud naše blízké postihl. Seznam obětí jsme dostali až brzy ráno o den později. To čekání bylo hrozné,“ řekla listu North Somerset Times. Všichni členové její rodiny, kteří letěli, zemřeli.
Když lidé zjistili hrůznou pravdu, městečka v okolí Bristolu zahalil smutek. Po nehodě zůstalo 55 (polo)sirotků. A třeba tehdy devatenáctiletá Sue Cooková při nehodě přišla o jedenáct členů rodiny - mimo jiné rodiče, babičku, pratetu a její děti. „Všichni jsme byli v úplném šoku. Když jsme se ráno loučili, řekli jsme si 'uvidíme se později'. Do Švýcarska pak jel můj bratr a strýcové, aby identifikovali ostatky podle oděvů a věcí. Všechny rakve byly očíslované,“ popsala BBC. Později britská BBC přinesla zdrcující záběry na halu plnou desítek rakví s ostatky převážně matek od rodin.
Na místních tragédie zanechala hluboké stopy. Jednou z přeživších letu 435 byla Joan Youngová, která ale při nehodě přišla o sestru, švagrovou, tchýni a nejlepší kamarádku. „Po šesti týdnech v nemocnici jsem se vrátila domů, ale cítila jsem se velmi provinile, když jsem pak na náměstí potkávala lidi, kteří přišli o své milované. Člověk pokračuje, žije svůj život, ale zapomenout se nedá,“ poznamenala před několika lety pro BBC.
Pomník obětí havárie letu 435 společnosti Invicta International Airlines ve Švýcarsku
Podobně to cítil i Besley. „Fyzicky jsme se vrátili domů, ale část z nás tam zůstala. Jsem stále v té hoře. Jsem tam stále s ostatními,“ řekl.
Série chyb
Okamžitě po nehodě se rozjelo vyšetřování. Vyšetřovatelé měli k dispozici záznamy o letu, tehdejší předpisy ale například nevyžadovaly nahrávání hovoru v kokpitu.
Jasné bylo, že se letoun přibližoval k letišti za špatné viditelnosti. Dále záznamy z věže ukázaly, že letoun nezachytil signál z požadovaného majáku, i když piloti hlásili, že ano. Otázkou zůstávalo proč. „I pro vyšetřovatele bylo další jednání pilotů po prvním nepovedeném přistání téměř nevysvětlitelné,“ upozorňuje kniha Flights to Disaster.
Mezi verzemi byla chyba signálu či vadné navigační zařízení. Švýcarští vyšetřovatelé nakonec dospěli k závěru, že chybu udělala posádka, která ignorovala další zařízení, kterými by mohla ověřit správnost svého přibližování na přistání. „Mimo jiné například pilot a kopilot vzájemně nekontrolovali své údaje,“ vysvětluje kniha Real Planes, People and Places. Kapitán ztratil orientaci a kopilot, který řídil, tak nemohl správně přistát.
Zjistilo se, že použité radiomajáky nesplňovaly určitou certifikaci a prakticky každý letoun měl v Basileji v dané době problémy s přibližováním a přistáním. Právě proto ale musely posádky nezbytně určovat polohu letounu pomocí dalších nástrojů, a jak vyšetřovatelé shrnuli, posádka letu 435 tyto další možnosti ignorovala. „Někteří z přeživších cestujících později uvedli, že při druhém pokusu o přistání v určitou chvíli viděli, že letí nízko nad domy. To samé mělo varovat posádku, že jsou někde jinde, protože se v danou chvíli správně měli nacházet v místech, kde by pod nimi byla jen nezastavěná pole. Dva muži v kabině ale letěli dál,“ uvádí kniha Flights to Disaster.
Podle některých ale celou vinu nenesou na bedrech jen piloti, i dispečeři si nebyli až do poslední chvíle zcela jisti polohou letounu (v daném počasí byla data z radaru nespolehlivá) a k tomu je nutno připočíst i zmíněný problém s radiomajáky.
Další chybou, i když v porovnání s předchozími spíš podružnou, mohlo podle vyšetřování být i složení posádky. Kapitánem letu byl Anthony Dorman, prvním důstojníkem Ivor Terry. Ten měl ale hodnost kapitána, navíc byl mnohem zkušenější než Dorman. Naopak v pozici prvního důstojníka Terry příliš často nelétal, a tak se podle vyšetřovatelů v kritických chvílích mohl chovat více jako kapitán a naopak nedělat vše, co by měl jako první důstojník. Vzhledem k neexistenci záznamů komunikace v kokpitu jsou tohle ovšem jen domněnky.
Největší pobouření každopádně vyvolalo, když se na veřejnost dostaly podrobnosti o kapitánu Dormanovi. Ukázalo se totiž, že jde o pilota s velmi pochybnou minulostí. Přestože vyšetřování shrnulo pouze to, že oba piloti měli platnou licenci, předchozí zkušenosti s přistáváním v Basileji a žádné zdravotní problémy, Dormanova minulost je přinejmenším povážlivá.
Problémový pilot
Kanaďan Dorman měl ve chvíli letu 435 platnou britskou pilotní licenci a stejně tak potřebná povolení pro pilotování daného typu letadla. Jenže okolnosti, za nichž se k obojímu dostal, byly problematické.
Původně začal s leteckým výcvikem u kanadského vojenského letectva, odtud byl ale propuštěn kvůli nedostatku schopností. Poté se mu ovšem povedlo získat licenci napřed soukromého a poté i obchodního pilota (díky které mohl létat za úplatu).
Následně se začal pokoušet získat pilotní licenci ve Spojeném království. Průkaz pilota ultralehkého letadla získal v Británii v roce 1971 až na devátý pokus (některé zdroje mluví o osmém pokusu). „Z testů ho opakovaně vyhodili kvůli nedostatku teoretických znalostí či špatného ovládání letounu,“ uvádí blog o nehodě na webu Medium.
Ve stejném roce se mu ale povedlo získat licenci pilota dopravního letounu a kvalifikaci k létání na letounech DC-3, DC 4 a Vickers Vanguard. „I u těchto certifikací ale musel každou letovou zkoušku alespoň jednou opakovat,“ doplňuje blog na webu Medium. Navíc dosud není jasné, kolik hodin měl vlastně nalétaných, protože v jeho záznamech jsou ohledně této informace nesrovnalosti. Každopádně nejvíce hodin strávil za kniplem Vickers Vanguard, tedy letounu, se kterým havaroval.
Přes toto všechno jej dva roky před havárií zaměstnala letecká společnost Invicta a v říjnu 1972 byl dokonce povýšen na kapitána. S přistáváním v Basileji měl předchozí zkušenosti - úspěšně zde přistál celkem 33krát, z toho devětkrát se řídil stejnými přístroji jako osudového 10. dubna 1973.
55
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
