Kliknutím zvětšíteŠéfem operací Černého září byl Ali Hasan Salámí (též Salame či Saláma), známý také pod krycím jménem Rudý princ. Byl to taktik a stratég teroristického hnutí a pravděpodobný zakladatel palestinské polovojenské organizace Síla 17, která vznikla začátkem 70. let minulého století původně jako ochranka předsedy výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata. Současně se však podílela také na řadě teroristických akcí.
Odveta v podobě Božího hněvu
Když Mossad spustil svou Operaci Boží hněv zamýšlenou jako odvetu za vraždu izraelských sportovců (v roce 2005 ji zpopularizoval svým filmem Mnichov, jenž je částečnou rekonstrukcí celé akce, americký režisér Steven Spielberg), stal se Salámí jedním z prominentních cílů jeho agentů.
Palestinskému operačnímu veliteli se však dařilo relativně dlouho unikat, proto útoku na něj předcházelo několik likvidačních akcí namířených proti jeho kolegům.
V době, kdy se Mossad konečně dostal Salámímu na stopu, tak už měl za sebou atentáty na vůdce Černého září Waila Za'ajtiru, jenž byl zabit 16 výstřely ze dvou pistolí v Římě, dále na neoficiálního vyslance Organizace pro osvobození Palestiny ve Francii Mahmúda Hamšárího, viněného z přípravy pumového útoku na palubě dopravního letadla, jenž byl zabit výbuchem nálože ve svém pařížském bytě, a na dalších pět mužů, podezřívaných ze spolupráce s palestinskými teroristy nebo z účasti na teroristických akcích.
Všechny akce Mossadu proběhly "úspěšně" v tom smyslu, že jejich zamýšlené oběti útok nepřežily, obětí se však nestal nikdo jiný. Pět mužů bylo zabito nastraženou náloží, dva byli zastřeleni.
Součástí izraelské odvety se také stala výrazně rozsáhlejší vojenská akce Operace Mládí, pří níž v noci z 9. na 10. dubna 1973 pronikli příslušníci izraelských elitních armádních jednotek a výsadkářské brigády nepozorovaně do Bejrútu a Sidónu v Libanonu, kde zaútočili na několik cílů palestinských teroristických organizací.
Při útoku byli zabiti tři vysoce postavení představitelé Organizace pro osvobození Palestiny, z nichž dva Mossad považoval za velitele Černého září. Konkrétně šlo o Muhammáda Jusúfa Nadžára, v OOP "dvojku" hned po Arafatovi, a o člena výkonného výboru OOP Kamála Advána. Třetím zabitým byl mluvčí OOP Kamál Násir.
Spolu s Nadžárem, zlikvidovaným v jeho bytě střelbou ze samopalu, bohužel zahynula také jeho manželka a sousedka, která se šla podívat, co se děje.
Izraelský vojenský tým dále vyhodil do vzduchu sklady OOP na severu Bejrútu a zničil kanceláře palestinské Lidové fronty pro osvobození Palestiny na jižním předměstí. Při této akci zaznamenali Izraelci první ztráty - v přestřelce s Araby bránícími kanceláře dva izraelští vojáci padli a dva byli zraněni.
Cesta do Skandinávie
Psal se červenec 1973, když se Mossad konečně dočkal i zprávy o Salámím. Do jeho centrály dorazila ze tří zdrojů ověřená zpráva, že Alí Hasan Salámí míří do Skandinávie, pravděpodobně do Stockholmu. Švédská metropole představovala v 70. letech hlavní centrum evropské i světové revoluční levice, s čímž souvisela i zvýšená přítomnost levicově zaměřených teroristů. Agenti izraelské tajné služby proto předpokládali, že Salámí chce ve Stockholmu kontaktovat další vůdčí představitele teroristických skupin a naplánovat nové útoky.
Do Švédska proto okamžitě zamířil jejich předsunutý tým. Dne 11. července si tři agenti Mossadu pronajali ve Stockholmu byt a pátrali po Salámím. O tři dny později však získal jejich operační šéf Micha'el Harari, známý také jako Mike Harari, informaci, že se Palestinec přesunul do Norska. Agenti proto změnili adresu a vydali se do norského hlavního města Oslo.
Tady se pověsili na paty pětadvacetiletému Alžířanovi jménem Kamál Benaname, jehož považovali za kurýra Černého září. Benaname se vydal z Osla do městečka Lillehammer, známého především milovníkům zimních sportů. Tým Mossadu, aniž by o něm věděl, měl neustále v zádech.
Mossad to ale neměl jednoduché. Jeho nejzkušenější agenti byli psychicky i fyzicky vyčerpáni předchozími akcemi, a tak se operační šéf Harari rozhodl do Lillehammeru poprvé vyslat také nováčky, konkrétně pětadvacetiletou Marianne Gladnikoffovou a šestatřicetiletého Dana Aerbela. Oba znali severské prostředí (Gladnikoffová měla kromě izraelského i švédský pas a Aerbel byl dánský Žid), ale v tajných službách neměli ukončen ani základní výcvik.
Benaname, který byl neustále sledován, se po 15. červenci sešel v centru Lillehammeru v kavárně Karoline s arabsky vyhlížejícím mužem. Agentům Mossadu se zatajil dech. Porovnali tvář muže s ne zcela jasnými fotografiemi Salámího, které měli k dispozici, a jejich napětí ještě vzrostlo: Je to tady, svůj cíl mají před očima. To je on!
Výstřely v tiché noci
Tajně pořízené snímky neznámého putovaly okamžitě do centrály Mossadu v Tel Avivu s žádostí o povolení akce. Rozkaz k jejímu provedení dorazil zpátky do Lillehammeru v sobotu 21. července 1973. A ještě týž den tým udeřil.
Terč plánovaného útoku se ten večer vracel z kina, kde spolu s těhotnou společnicí shlédl americký film "Odvážní orlové". Protože šlo o dvě a půl hodiny dlouhý snímek, vyšli z kina až po půl jedenácté v noci. Před lillehammerskou kavárnou Bergsen nastoupili do autobusu a popojeli dvě stanice. Netušili přitom, že je po celou dobu sledují v bílé mazdě agenti připravení zaútočit. Ti čekali jen na to, až se dvojice dostane na trochu odlehlejší místo.
Příležitost k útoku nastala, když autobus odjel. Bílé auto okamžitě přirazilo ke dvojici na chodníku a vyskočili z něj dva agenti s odjištěnými berettami v rukách. Klidnou nocí se rozburácela palba. Muž, považovaný za dlouho hledaného teroristu, padl k zemi zasažený asi 22 výstřely vypálenými z bezprostřední blízkosti. Neměl nejmenší šanci přežít.
Po střelbě agenti naskákali zpátky do vozu a zmizeli. Celá akce netrvala déle než patnáct vteřin. Policie, přivolaná lidmi z okolních domů, sice dorazila na místo jen zhruba tři až čtyři minuty po vraždě a už čtyři minuty po jedenácté začal lékař od lillehammerské záchranky s oživováním zasaženého, bylo však pozdě. Muž byl mrtev. Jeho těhotná společnice ale žila, nezasáhl ji ani jediný výstřel. Zanedlouho poté poskytla policii první popis bílého vozu a lidí v něm.
Krutý omyl
Mossad měl důvod k oslavě - muž, kterého izraelská tajná služba považovala za hlavního architekta mnichovského masakru, byl konečně po smrti. Když ale byla na druhý den zveřejněna identifikace oběti, přišlo kruté vystřízlivění.
Zastřelený muž nebyl Salámí. Ve skutečnosti se jmenoval Ahmed Bušiki (též Bouchiki) a byl to marocký číšník, žijící už několik let v Norsku. Těhotná žena, kterou doprovázel, byla jeho manželka Toril, za svobodna Larsenová.
Bušiki pracoval v Lillehammeru původně jako číšník v hotelu Grenadýr a v únoru 1973 si i z důvodu těhotenství své manželky našel lépe placenou práci v sanatoriu Sogli. S Černým zářím neměl vůbec nic společného, s Kemálem Benanamem se sešel čistě náhodou. Jeho osud pak zpečetilo, že si šel ještě před kinem zaplavat do bazénu, kde se bavil s dalším tmavovlasým, arabsky vyhlížejícím mužem, kterého izraelské komando považovalo za spojku, jež od Salámího právě převzala další zprávu.
Jenže izraelští agenti se tragicky zmýlili. Muž v bazénu nebyl Salámího posel, ale umývač nádobí Mazéres, kterého Bušiki učil plavat. Maročan se zkrátka dostal do spleti okolností, jež byly zcela náhodné, jenže tajná služba slídící po jeho stopě si každou z nich vysvětlovala jako další doklad, že je tím, koho tak usilovně hledá. Stálo ho to život.
Agenti jsou zadrženi
Policisté zatím pročesávali město a ještě v noci po vraždě postavili hlídky na silnici spojující Lillehammer s norskou metropolí. Stopa na bílou mazdu, kterou policii poskytla otřesená Bušikiho manželka, vedla jednoho z hlídkujících policistů k tomu, aby si poznamenal číslo bílého peugeotu, který je míjel, protože tehdejší modely peugeotu a mazdy si byly celkem podobné, a také lidé ve voze odpovídali zhruba těm, které popsala Bušikiho žena.
Policista sice nikoho z vozu nezadržel, ale detektivové později vypátrali podle jeho záznamu půjčovnu aut, která ho zapůjčila, a zjistili, že táž půjčovna pronajala 16. července jednomu klientovi i bílou mazdu. Tu se nakonec podařilo najít několik ulic od místa činu.
Na základě podezření, že spolu oba pronájmy vozů souvisejí, vyhlásila policie po bílém peugeotu pátrání. Vozu si nakonec všiml prodejce letenek aerolinek SAS, který ho uviděl na parkovišti letiště Fornebu v Oslu. Oznámil to policistovi v odbavovací hale, který se vydal vůz zkontrolovat. Za volantem seděla Marianne Gladnikoffová.
Tým Mossadu totiž nařídil po činu Gladnikoffové a Aerbelovi, aby vozy na letišti vrátili zpět do půjčovny, jenže netušil, že policie zná jejich popis a po vozidlech pátrá. Gladnikoffová byla okamžitě zadržena a pár minut po ní byl zatčen i Aerbel, který šel do nedalekého stánku nakoupit jídlo a nyní se ke své společnici vracel. To poskytlo policii další stopu - jídla bylo tolik, že bylo zřejmé, že je určeno pro více osob.
Oba nezkušení agenti nevydrželi dlouho zapírat, takže brzy udali adresu konspiračního bytu v centru Osla, kde se nacházeli další dva členové týmu. V bytě se navíc našla telefonní čísla, jež vedla k vypátrání dalších jmen. Operačnímu šéfovi Mossadu Hararimu, jenž přijel do Norska dohlédnout na průběh akce, se sice ještě podařilo zmizet, jinak ale byla většina izraelského komanda pozatýkána.
O několik měsíců později se konal soud. Zadržení agenti byli odsouzeni k trestům od jednoho až k pěti a půl letům odnětí svobody. Trestní stíhání Harariho, vedené v jeho nepřítomnosti, bylo ukončeno až v roce 1999 pro nedostatek důkazů.
Tzv. Lillehammerská aféra vstoupila do dějin jako největší přehmat Mossadu v jeho dějinách a těžce pošramotila jeho pověst. Stát Izrael dlouho odmítal připustit, že by měl se smrtí nevinného marockého číšníka něco společného. Až v lednu 1996 vyslal tehdejší izraelský premiér Šimon Peres do Osla právníka, který s Bušikiho pozůstalými dojednal neoficiálně finanční kompenzaci ve výši 400 tisíc dolarů. Oficiálně však izraelská vláda svou vinu nikdy nepřiznala.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
