Dne 25. ledna 1957 se v západní části Kolumbie, v regionu proslulém pěstováním kávy, narodil Luis Garavito, celým jménem Luis Alfredo Garavito Cubillos, masový sériový vrah, jenž řádil od roku 1992 do roku 1999 v Kolumbii i v Ekvádoru. Zůstal za ním dodnes plně nezjištěný počet obětí, přesahující pravděpodobně 200 zavražděných (sám přiznal 160 vražd, pravděpodobných obětí jsou tři stovky).

Veřejnost mu v době, kdy policie ještě neznala jeho identitu, přezdívala Bestie (La Bestia) nebo Tribilin, což je španělské označení pro Disneyho kreslenou postavu přihlouplého psiska Goofyho, jenž byl dost možná nepřiznanou inspirací pro velmi podobného Vlka z ruského animovaného seriálu Jen počkej. Jestliže ale kreslené zvířecí postavičky představovaly sice praštěné, ale svým způsobem roztomilé hrdiny, Garavito byl všechno jiné než roztomilý.

Cesta ke zločinu

Také Garavito podobně jako řada jiných podobně založených zločinců pocházel ze značně neuspořádaných rodinných poměrů: byl nejstarší ze sedmi synů, jeho otec ho ustavičně bil a navíc jej opakovaně znásilňovali dva sousedé. Zastání prý nenašel ani u matky, kterou popisoval jako násilnickou ženu, jež se o děti ani o domácnost příliš nestarala.

Do školy chodil pouze pět let. Traumatická zkušenost z dětství se promítla zřejmě do toho, že od svých zhruba 15 let začal sám sexuálně napadat malé chlapce v předškolním věku. V 16 letech ho jeho otec při jednom z těchto činů přistihl a vyhnal ho z domova. Mladík se ocitl na ulici a postupně se začal živit pouličním prodejem náboženských ikon a modlitebních karet.

Od mládí hodně pil a pod vlivem alkoholu se choval agresivně, což vedlo k tomu, že na jednom místě dlouho nevydržel. Toulal se od města k městu a postupně za sebou začal na všech místech, jimiž prošel, nechávat děsivý podpis. Od 80. let minulého století to byly znásilněné a zmučené děti do 16 let. Od devadesátek, jak mužova agresivita neustále rostla, děti zavražděné.

Nejvíce vražd spáchal zřejmě ve svém rodném regionu, ale po dopadení přiznal, že zabíjel nejméně v 54 městech po celé Kolumbii a také v Ekvádoru.

Cestování za prací bylo v obou těchto státech podobně jako v jiných hospodářsky zaostalých zemích běžné, takže Garavito nevzbuzoval svým putováním po dvou státech žádné podezření. Jako tulák měl navíc k dětem hrajícím si na ulici blízko. Kolumbie byla chudá země dlouhodobě zatížená řáděním drogových gangů, což bylo důvodem, že na ulici bez rodičů tam přežívalo až 1,5 milionu malých Kolumbijců. Tyto děti – špinavé, hladové a špatně oblečené – postávaly bezprizorně na městských nárožích a žebraly, popřípadě prodávaly noviny nebo žvýkačky nebo nabízely vyleštění bot.

Garavito se uměl s nimi spřátelit a získat jejich důvěru. Pak je bral na dlouhé procházky na odlehlá místa, které měly dva cíle: jednak děti dostatečně unavit, aby neměly energii se bránit, jednak získat prostor pro násilný čin.

„Jeho modus operandi zůstával relativně stabilní. Během dne vylákal děti s nižším sociálním postavením z přeplněných částí města do skrytých oblastí, zarostlých vysokými rostlinami. Sliboval jim buď peníze za snadnou práci, nebo drogy, anebo něco jiného. Pak je svázal, mučil, znásilnil a zabil nejméně jedním řezem do boční části krku nebo stětím hlavy. Při zabíjení býval opilý,“ uvedli podle Murdepedie o Garavitovi později policejní psychologové.

Děti vrah většinou přivazoval ke stromům, zpočátku je „jenom“ zneužíval, později je začal mučit pomocí stále se rozšiřující škály nástrojů (žiletek, svíček a zapalovačů) a od roku 1992 je vraždil způsobem, který psychologové přesně popsali: podřezáním nebo useknutím či uřezáním hlavy.

Když byl v roce 1999 konečně dopaden (po sedmi letech vraždění a bezmála dvaceti letech přepadání dětí), hájil se tím, že všechny vraždy spáchal, když byl opilý a jeho kroky prý řídila „nadřazená bytost“. „Ďábel se mě zeptal, zda bych mu chtěl sloužit, a já mu odpověděl, že ano. Na to mi přikázal: Zabíjej, aby se skrz zabíjení mohla stát spousta věcí,“ uvedl vrah podle psychologické zprávy z jeho vyšetření.

Fascinován masovými vrahy

Děsivé je, že jakkoli byl Garavito zvrhlý, nebyl úplně hloupý (přezdívka Goofy, což v původním významu znamená něco jako pitomý či potrhlý, mu trochu křivdila), takže byl schopen se i vzdělávat a postupně zdokonalovat ve své činnosti, což ovšem znamenalo – vzhledem k tomu,  co dělal – tragédii.

Jedním z jeho oblíbenců se stal například Adolf Hitler, v němž se zhlédl poté, co si přečetl jeho knihu Mein Kampf. Stejně jako Garavito i Hitler strávil mladá léta jako tulák bez domova, i Hitler nepříliš úspěšně navazoval vztahy s dívkami, i Hitler toužil po úspěchu, protože si od mládí připadal odstrkávaný a upozaďovaný. V Garavitových očích navíc toho úspěchu skutečně dosáhl. Pro kolumbijského vraha se tím stal skutečným idolem; i Garavito začal snít o tom, že má v rukách životy milionů lidí a jednou se nechal dokonce slyšet, že se mu moc líbí koncentrační tábory a masové hroby.

Druhý „vzor“ našel v kolumbijském masovém vrahovi Elíasu Delgadovi, veteránovi války ve Vietnamu, který 4. prosince 1986 vystřílel restauraci v Bogotě, kde zabil 29 lidí a zranil 12 dalších, než byl sám zastřelen policií. Garavito sledoval televizní reportáž o jeho řádění v baru a okamžitě věděl, že by ho chtěl napodobit. Od té chvíle snil o získání kulometu a spáchání masové vraždy, přičemž jako první terč si podle svého pozdějšího přiznání představoval vlastní rodinu počínaje otcem.

Kromě samostudia činnosti jiných vrahů se Garavito postupně vzdělával i v tom, jak se vyhnout veřejné pozornosti. Zatímco v první polovině 80. let skončil opakovaně na psychiatrii kvůli alkoholickým záchvatům vzteku, v době, kdy začal ve velkém vraždit, už uměl své násilné nitro navenek obratně skrývat.

„V několika městech žil společně se ženami, které byly stejně staré nebo starší nežli on a někdy měly i děti. Opravdu působil jako starostlivý a společenský otec, protože tyto jeho kamarádky si na něj nikdy nestěžovaly ani neuváděly, že by někdy jakkoli zneužil je nebo jejich děti. Naopak si prý s dětmi rád přátelsky hrál. Přinejmenším v jednom případě posílal Garavito ze svých cest peníze zpátky jedné ze svých přítelkyň. Vyšetřovatelé se domnívají, že Garavito mohl s těmito ženami založit společný život na platonickém základě,“ uvedli později psychologové.

Propuká maniakální vraždění

Ve skutečnosti však ve stejné době, kdy se stavěl jako milující otec (a není vyloučeno, že se tak i cítil), propadl Garavito už naplno maniakálnímu šílenství.

První prokázanou dokonanou vraždu spáchal v neděli 4. října 1992 (ačkoli je možné, že má na svém kontě i nějaké oběti z 80. let, na které se nepřišlo). V onen osudný den popíjel večer v baru ve městě Jamundí a všiml si třináctiletého chlapce, který šel právě kolem. Své rozhodnutí zavraždit ho zdůvodňoval později měsíčním svitem, jenž prý v něm probudil „podivnou sílu“.

Vyběhl z baru za chlapcem a začal ho sledovat. Když hoch zabočil z nejrušnějších ulic, doběhl ho a nabídl mu práci za 500 pesos. Chlapec se uvolil, že s ním půjde. Garavito ho odvedl do zapadlého kouta poblíž místní železniční trati, kde pustil své démony úplně ze řetězu. Chlapcovo tělo bylo později nalezeno s vyraženými předními zuby, podřezaným hrdlem, uřezanými genitáliemi a dalšími řeznými ranami v konečníku.

Od té chvíle začal Garavito podléhat nutkavé potřebě vraždit stále častěji. Ještě během roku 1992 si připsal na své konto nejméně jednu dětskou oběť, v následujícím roce už jich bylo minimálně 11. Místy jeho zločinů se stala města Bogota, Meissen a Tuluá.

A vraždění pokračovalo pořád dál. Začátkem roku 1994 si Garavito všiml v autobuse v Bogotě asi dvanáctiletého chlapce, který při jízdě usnul. Vzbudil ho, navázal s ním kontakt a podle svého zvyku jej pod záminkou výdělku vylákal do jedné ze zalesněných bogotských roklí, kde ho omámil brandy. Pak ho chtěl vysvléct a podřezat, ale chlapec se podle pozdější vrahovy výpovědi probral, protože ucítil příšerný zápach – v rokli totiž už bylo zahrabáno v mělkém hrobě několik obětí. Kluk se pokusil utéct, přičemž se mu podařilo zmocnit se vrahova nože a pořezat ho vážně na levé ruce, pak ho však Garavito srazil a zavraždil.

V únoru 1994 vyhodili opilého zabijáka z baru, když začal nadávat na jídlo; aby si spravil náladu, vylákal třináctiletého chlapce na pole cukrové třtiny a připsal si další vraždu.

V červnu roku 1996 bylo na okraji města Tunja, hlavního města centrální kolumbijské provincie Boyac, nalezeno zmučené bezhlavé tělo čtrnáctiletého chlapce Silvina Rodrigueze. Jeho matka jej začala pohřešovat o pár dní dříve a na rozdíl od mnoha jiných Garavitových obětí ho také okamžitě začala hledat. Přitom zjistila, že chlapec byl naposledy viděn v místním obchodě s dalšími chlapci a cizím člověkem, který jim koupil sladkosti.

Nahlásila to policii, které předala i popis neznámého muže. Tehdy došlo k nemalému policejnímu pochybení. Na základě výpovědí svědků se totiž vyšetřovatelům podařilo Garavita identifikovat; jeho fotografii už totiž měli v databázi v důsledku jeho někdejších alkoholových agresivních výpadů a svědci ho na ní poznali.

Garavito byl zadržen a vyslechnut, přiznal, že podaroval děti koupenými sladkostmi, ale prohlásil, že pak od nich odešel a zůstal sám. A policie ho propustila. Odjel do jiného města a o čtyři dny později vraždil znovu. Tentokrát se stal jeho obětí třináctiletý chlapec ve městě Pereira.

Policie si spojuje vraždy

V listopadu 1997 vykopala pereirská policie v tomto městě masový hrob 25 mrtvých chlapců, jež byli opět zahrabáni v rokli pod mělkou vrstvou zeminy, jež nedokázala zakrýt vycházející zápach.

Vyšetřovatelé však považovali tento příšerný objev za dílo nějakého satanského kultu a s Garavitem si ho opět nepropojili. V Kolumbii navíc v té době řádilo více masových sériových vrahů (například Pedro Alonso Lopez, známý jako Monstrum z And, jenž zavraždil kolem 70 dívek), takže potenciálních pachatelů bylo více.

Pak přišel již zmíněný děsivý nález tří nahých těl mrtvých chlapců v únoru 1998. Tentokrát policisté svou práci neodbyli a zjistili, že všichni tři chlapci byli blízcí přátelé, pocházeli z nedalekého města z chudých rodin a živili se pouličním prodejem. Matka jednoho z nich navíc vypověděla, že jí syn krátce předtím, než naposledy odešel, řekl, že si ho jakýsi muž zjednal k přepravě dobytka.

Policisté konečně vytvořili čtyřčlennou celonárodní pátrací skupinu, která začala prověřovat podobné případy po celé Kolumbii. Během následujících měsíců se ukázalo, že podobné znaky vykazují celé stovky případů. Jenže většina nalezených dětských obětí nebyla nikdy identifikována a vyšetřovatelé si často nezapsali ani jejich zranění. Mrtvé děti se nedaly ztotožnit ani zpětně podle zubní karet, buď proto, že u zubaře nikdy nebyly, nebo proto, že jejich zubní záznamy včetně rentgenových snímků pohřbilo zemětřesení, jež ke vší smůlu udeřilo na Kolumbii a Ekvádor v lednu 1999.

I přesto nakonec policie označila neuvěřitelných 114 dětských těl jako pravděpodobné dílo jednoho pachatele. A když začala prověřovat, kdo se v těchto případech častěji vyskytoval poblíž, narazila na popis hnědovlasého a zelenookého muže s hlubokou jizvou na levé paži, jenž ji opět dovedl ke Garavitovi.

Konečně dopaden

Kruh kolem sériového vraha se začal zatahovat, policisté však nevěděli, kde ho hledat, protože neustále cestoval. Nakonec pomohla náhoda: dne 22. dubna 1999 se Garavito pokusil v křoví u výpadovky z města Villavicencio znásilnit a pravděpodobně zabít dalšího chlapce, ale než svůj čin dokončil, vyrušil ho bezdomovec, takže všeho nechal a utekl. Chlapec tak nahlásil jeho popis.

Tento popis rozeslala policie nejen všem svým hlídkám v okolí, ale také místním taxikářům, kteří skutečně podobného muže zahlédli a upozornili na něj. Muž byl zadržen, ale policie hned nevěděla, o koho jde, protože Garavito u sebe neměl doklady a uvedl falešné jméno. Vzhledem k odpovídajícímu popisu ale nebyl propuštěn a skončil v cele předběžného zadržení.

Policie pak začala obvolávat telefonní čísla, která u něho našla v kapse. Na jednom z nich se ozvala Garavitova sestra. Vyšetřovatelé si uvědomili, že tohoto muže už dlouho vedou mezi podezřelými, a brzy na to se jim skutečně podařilo Garavita ztotožnit.

Při dalším vyšetřování pak u jednoho z Garavitových příbuzných našli krabici, v níž byly kromě tajuplných zašifrovaných poznámek fotografie, vystříhané z dokladů mnoha zavražděných dětí. Příbuzný vypověděl, že krabici si dal Garavito k němu do úschovy. Pozoruhodné bylo, že Garavito mrtvoly jinak neokrádal, bral si právě jen fotografie. Našel se také kalendář s dalšími šifrovanými poznámkami, v nichž policisté později rozluštili data jednotlivých vražd a popisy obětí. Celé to působilo, jako by si vrah vytvářel nějakou svou vlastní databázi všech dětí, které zabil.

Na sklonku října policie poprvé seznámila Garavita s tím, že ví, kdo je, a se všemi důkazy, které se jí proti němu podařilo shromáždit. Muž nezapíral a při prvním výslechu se ihned doznal ke všem zločinům.

Ukázalo se, že od roku 1992 zabil určitě více než 200 a možná až 300 chlapců a mnohé další znásilnil. I přes jeho spolupráci trvalo nakonec vyšetřování řadu měsíců, protože neustále doznával další a další vraždy,  z nichž mnohé se nestaly ani v Kolumbii, ale v Ekvádoru.

Nakonec byl obviněn ze 172 vražd, z nichž byl ve 138 případech uznán vinným. V dlouhé sérii procesů byl nakonec odsouzen k úhrnnému trestu 1853 let a devět dnů za mřížemi. „Je to nejdelší trest v celé kolumbijské historii,“ oznámilo v roce 2001 kolumbijské rádio Caracol. Tím ale případ neskončil.

Šance na svobodu

Ukázalo se totiž, že kolumbijské právo neumožňuje udělit jednotlivci trest delší než 40 let vězení, a protože Garavito navíc od svého zatčení s policií spolupracoval a k odhalení mnoha případů sám přispěl, bylo mu umožněno žádat po odpykání tří pětin trestu, tedy po 24 letech, o podmínečné propuštění. Do trestu se mu započítala i vazba, v níž byl od roku 1999; v letošním roce by tak mohl teoreticky vyjít na svobodu.

Podle kolumbijských novin Lavanguardia vrah doufá, že k tomu opravdu dojde. V dopise, který adresoval kolumbijskému senátorovi Carlosui Morenovi de Caro, uvedl, že by po zbytek života rád sloužil jako pastor a pomáhal týraným dětem.

Kolumbijská veřejnost se staví samozřejmě proti a hodně Kolumbijců dává najevo, že trest, který si Garavito dosud odpykal, není vzhledem k rozsahu a povaze jeho zločinů dostatečný. Skutečnost, že nelze udělit doživotní trest, tito lidé považují za vážný právní nedostatek vyvolaný tím, že se kolumbijští zákonodárci kdysi vůbec nezabývali možností, že by ve společnosti začal řádit masový sériový vrah.

V současnosti si Garavito stále ještě odpykává svůj trest v přísně střežené kolumbijské věznici ve Valleduparu. Podle novinářů trpí těžkou rakovinou oka a musí denně dostávat krevní transfúze. Většinu času tráví ve vězeňské nemocnici výrobou náramků, náušnic a náhrdelníků.

„Obecně působí dojmem otevřeného, ​​přátelského člověka… Aniž bychom se ho ptali, řekl nám, že nebude pokračovat ve zabíjení mimo věznici a že má vše v mysli vyřešené,“ uvedli o něm ve své zprávě psychologové, kteří ho vyšetřovali.