„Už jsem byl unavený z toho, že mě lidé považují za jednoho z nich. Já ale mezi ně nepatřím,“ řekl reportérům agentury AP seržant Jorge Torres s odkazem na současnou venezuelskou vládu. Torres patří mezi skupinu čtyřiceti vojáků, kteří v současné době přebývají v nouzovém přístřešku, který pro ně zřídil jeden z kolumbijských kněžích.

Hromadnou dezerci, ke které se podle AP odhodlalo již více než 320 venezuelských vojáků, spustily události z minulého víkendu, kdy se opozice v čele s Juanem Guaidóem pokusila do země dopravit zahraniční kamiony s humanitární pomocí. Armáda, která Madurovi zůstává loajální, odmítla zásilky do země vpustit a při následných nepokojích umírali lidé.

„Jediným způsobem, jak můžeme současnou vládu přinutit k rezignaci, je bohužel přímá zahraniční intervence. A celá Venezuela si to uvědomuje,“ řekl novinářům seržant José Goméz, otec dvou dětí. „Jediný, kdo má tu sílu, je mezinárodní společenství.“

Střety s demonstranty

Venezuelská armáda v minulosti opakovaně sloužila jako nástroj politického boje. V roce 1958 například posloužila ke svržení diktátora Marcose Meréze Jimenéze. Současné vedení armády však prozatím pevně stojí na straně prezidenta Madura, který svůj post obhájil v loňských, podle opozice i západních zemí nelegitimních, volbách.

Opoziční lídr Guaidó sice nabídl důstojníkům, kteří se postaví na jeho stranu, amnestii, podle řadových vojáků však není něco takového možné. Ačkoli počet zběhů stoupá, tvoří podle svých slov jen malou část ze zhruba dvousettisícové armády.

Každý, kdo by ukázal jen malý náznak odporu, pak podle přeběhlíků čelí vězení, které se prakticky rovná mučení. I ti, kteří by rádi umožnili přístup zahraniční humanitární pomoci, tak raději poslouchají rozkazy. Goméz novinářům AP přiznal, že během sobotních násilných střetů s demonstranty použil slzný plyn, aby se bránil proti kamení a zápalným lahvím, které z davu přilétaly.

Podle vojáků byla situace na hranicích opravdu vyhrocená. Zatímco ozbrojení podporovatelé Madura označovaní jako „colectivos“ byli vyzbrojeni střelnými zbraněmi, jednotky národní gardy byly vybaveny pouze slzným plynem či gumovými projektily, ostré zbraně k dispozici neměly.

„Ostatní vojáci v přístřešku na sobě dosud mají důkazy odporu, kterému ten den čelili. Torres měl stále podlitiny od toho, jako ho demonstranti kopali, když ležel na zemi. Mladá žena měla na tváři ránu, kterou jí podle jejích slov způsobil kámen hozený protestujícími,“ píše agentura AP.

Překonání barikády

„Víte, že doma nemáte ani kilo rýže. A já tady mám zůstat a bojovat? Proč?“ ptá se mladá vojačka, která si přála zůstat v anonymitě v obavách o bezpečí svých dětí, které musela nechat doma. José Goméz zase popsal, jak před dvěma měsíci přišel o novorozeného syna, kterému začaly kolabovat plíce a nemocnice neměla k dispozici kyslík. O dva příbuzné přišel kvůli nedostatku léčiv i Torres, pro kterého to byla poslední kapka.

Když Guaidó oznámil, že hodlá do země humanitární pomoc dostat, společně se třemi svými kolegy vymyslel plán. Jako řidiči národní gardy měli přístup k obrněným vozidlům, rozhodli se tedy s jejich pomocí prorazit cestu barikádami na mostě, který Venezuelu odděluje od Venezuely.

„V sobotu ráno Torrés nastoupil do jednoho z bíle natřených obrněných vozů a rozjel se po mostě. Prorazil několik barikád, ale srazil při tom ženu, která se chtěla dostat do Kolumbie. Utrpěla vážná poranění a voják ihned zastavil. Zdvihl ruce na znamení kapitulace a pomohl ženě do sanitky,“ popisují reportéři AP vyprávění dezertéra.

Jako první z přeběhlíků byl předveden ke Guaidóovi, který pronikl přes hranici, aby v Kolumbii dohlížel na odjezd humanitární pomoci. „Pořád máme možnost změnit historii,“ řekl prý opozičník Torrésovi.

Útlak rodinných příslušníků

Pro Goméze byl prý zlomovým momentem okamžik, kdy byl jeho kolega zasažen zápalnou lahví. Ačkoli utrpěl vážné popáleniny, velitelé mu nepřivolali pomoc. V obavách, že by se něco takového mohlo stát i jemu, se rozhodl uprchnout. „Nic by pro mě neudělali,“ myslí si.

Když se po jedné z ilegálních prašných cest u hranice pokoušel o útěk, začali po něm „colectivos“ pálit. Podařilo se mu přeplavat řeku a ukrýt se v hustém porostu. Na kolumbijském území se pak vzdal první hlídce, na kterou narazil.

Přeběhlíci se podle svých slov obávají, že jejich rodiny budou nyní čelit stíhání a útlaku ze strany Madurova režimu. Rodiny dezertérů z loňského roku prý přišly o práci a na živobytí si musejí vydělávat na ulici. 

Sami sebe však za zrádce nepovažují. Nejlepší způsob, jak obnovit v zemi demokracii, podle nich je, aby co nejvíce vojáků přeběhlo a podporovalo opozici z ciziny. Všichni zároveň podporují intervenci zahraničních vojsk. „My historii změníme,“ řekl novinářům Torrés. „My jsme historie.“