Christopher McCandless, známý také jako Chris McCandless, byl poměrně častým vzorkem vysokoškoláka 90. let, který touží sám projet svět. V roce 1990 dokončil studia na Emory University, načež se vydal autostopem napříč celými Spojenými státy. Během své cesty zkoušel vyjít s co nejmenším množstvím finančních prostředků, seznamoval se s lidmi a psal si deník.

V dubnu roku 1992 se dostal až na Aljašku, kde svou pouť završil pěším pochodem po bývalé důlní stezce zvané Stampede Trail, vedoucí k opuštěným zlatým dolům. Tuto stezku přetíná několik říčních toků (Savage River, Teklanika River, Sushana River), zrádných tím, že se za "sucha" dají poměrně snadno přebrodit, ale během delších dešťů nebo jarního tání jejich hladina i síla vodního proudu prudce stoupá.

Smrt hlady

McCandless, jenž byl vybaven pouze pětikilovým pytlem rýže a potravu si hodlal obstarávat lovem (měl starší poloautomatickou pušku Remington se 400 náboji), přebrodil řeku Teklanika a dostal se až k vraku starého autobusu Harvester K-5 z roku 1946, jenž v době důlního provozu sloužil spolu se třemi dalšími podobnými autobusy jako dočasná ubytovna pro dělníky.

Provoz zlatých dolů byl však ukončen už v roce 1963 (poměrně brzy po jejich otevření) z důvodu dlouhodobé nesjízdnosti vybudované cesty, která byla téměř neustále podmáčená. Autobusy nechala důlní správa s koncem projektu opět odtáhnout, ale jednomu po cestě praskla náprava. Byl proto ponechán na místě a měl sloužit jako nouzové útočiště pro náhodné trampy a lovce. V době, kdy k němu dorazil McCandless, se však nikdo jiný v jeho okolí nezdržoval.

Mladík se ve vysloužilém vraku načas usadil, brzy však začal trpět nedostatkem potravy. Přestože se mu jednou podařilo ulovit i losa, nedokázal uchovat maso pro déle trvající spotřebu, takže většinu kořisti nakonec spořádali vlci. Lesní plody z okolí k utišení hladu nestačily.

Když se ale zesláblý a vyhladovělý rozhodl k návratu do civilizace, zjistil, že je lapený do pasti: řeka Teklanika se od jeho příchodu rozvodnila a on pochopil, že ji nedokáže překonat. V zoufalství se uchýlil zpět do autobusu, z nějž nadále vycházel jen do okolí hledat něco k snědku. Na autobusu zanechal zřejmě někdy v červenci nebo v srpnu 1992 vzkaz: "S.O.S. Potřebuji vaši pomoc. Jsem zraněný, na pokraji smrti a příliš slabý na to, abych se odsud dostal. Jsem tu úplně sám. Nejde o vtip. Ve jménu Božím vás prosím, zůstaňte a zachraňte mě. Sbírám nedaleko odsud lesní plody a vrátím se dnes večer. Děkuji. Chris McCandless."

Do oblasti bohužel nikdo nepřišel, a tak si na smrt vyhladovělý mladík nakonec zalezl v autobusu do spacího pytle, v němž zhruba v polovině srpna zemřel. Jeho rozkládající se tělo našel až 6. září místní lovec, a to byl už Chris více než dva týdny po smrti. Jeho ostatky vážily pouhých 30 kilogramů.

Světová sláva "magic busu"

V roce 1993 se o McCandlessově příběhu dozvěděl americký novinář, spisovatel a rovněž cestovatel a dobrodruh Jon Krakauer (mimo jiné účastník smutně proslulého "závodu" dvou komerčních expedicí o dobytí Mount Everestu, jenž se konal v roce 1996 a zanechal za sebou osm mrtvých. Krakauer sice patřil mezi ty, jimž se podařilo dosáhnout vrcholu a včas se vrátit do tábora, takže přežil, ale účast v expedici si od té doby vyčítal. Rovněž toto dobrodružství literárně zpracoval, tragédie na Everestu se navíc dočkala dvou filmových adaptací - jen rok po tragédii vznikl televizní film Smrt na Everestu, v roce 2015 film Everest).

McCandlessův osud popsal Krakauer nejdřív v rozsáhlém článku, který vyšel v časopisu Outside, a v roce 1996 ho rozpracoval do knihy Into the Wild (česky vyšla pod názvem Útěk do divočiny), jež se stala jeho zdaleka největším a nejznámějším bestsellerem. Příběh byl přeložen do řady světových jazyků a zaujal i předního hollywoodského herce a režiséra Seana Penna, jenž podle něj v roce 2007 natočil stejnojmenný film. Také ten slavil světový úspěch. K osudu nešťastného mladíka tak obě díla přitáhla pozornost milionů lidí po celém světě.

A tím začala i nová sláva zapomenutého trouchnivějícího autobusového vraku, který se coby "magic bus" stal cílem výprav tisíců dobrodruhů z celého světa, toužících vyfotit se před ním ve stejné póze, v jaké sám sebe zachytil krátce po příchodu McCandless, popřípadě toužili prožít alespoň pár okamžiků v zapomenutém koutu světa.

S tím se však brzy dostavily vážné problémy - jedním z nich bylo notné znečištění celého okolí, protože ne všichni tuláci si počínali v odlehlém koutu Aljašky k okolí šetrně.

To však byl jen ten méně vážný problém - tím horším bylo, že s mezinárodní popularitou místa vzrůstal i počet těch, kteří se na cestu k němu vydávali nepřipraveni a dostávali se do podobných problémů jako nebohý Chris. Přestože Stampede Trail není na aljašské poměry úplná divočina, pořád je to odlehlé místo, kde není těžké se ztratit a kde navíc turisté nadále čelí zrádným říčním tokům. To vše bohužel vedlo v uplynulých bezmála třiceti letech k tomu, že McCandlessův osud nezůstal jediný.

Následovali mladíkova osudu

Loni v červenci se tak stal "magic bus" osudný čtyřiadvacetileté běloruské začínající herečce a režisérce Veronice Nikonové, která se utopila při pokusu o přechod řeky Teklanika. Nikonová se vydala k autobusu spolu se svým manželem, běloruským opozičním aktivistou Pjotrem Markelovem, na základě shlédnutí Pennova filmu, jenž oba mladé lidi uchvátil.

Přes Teklaniku byl kvůli sílícímu turismu natažen provaz, jenž měl pěším cestovatelům pomáhat při brodění. Podle Markelova, který šel vpředu, se Nikonová dostala za přidržování se provazu zhruba do poloviny řeky, pak jí ale voda podtrhla nohy. Přestože se jí Markelov podle své výpovědi okamžitě vrhl na pomoc a pokusil se ji vytáhnout, proud byl příliš silný a mladá žena se nakonec ztratila ve vlnách. Když konečně našel její tělo, už ji nedokázal oživit.

Čeští diváci mohli znát Veroniku Nikonovou z rusko-běloruského válečného filmu Brestská pevnost z roku 2010, který pojednával o boji obránců Brest-litevské pevnosti proti útočícím německým vojskům v roce 1941, v němž ztvárnila jednu z hlavních ženských rolí.

V řece Teklanika se utopila také devětadvacetiletá Švýcarka Claire Ackermannová, která se ji pokusila přebrodit v roce 2010. A letos v únoru se magic bus jen tak tak nestal osudným pěti italským turistům, kteří nezvládli cestu od autobusu zpátky do civilizace. Všechny nakonec zachránila armáda, ale jeden utrpěl těžké omrzliny. Podle aljašského ministerstva přírodních zdrojů musely úřady vyhlásit mezi lety 2009 a 2017 celkem 15 pátracích a záchranných operací, které souvisely s výpravami k opuštěnému autobusu.

Letos v červnu tak konečně přetekl pohár úřední trpělivosti a autobus byl za pomoci obřího vrtulníku odstraněn. Případní další cestovatelé tak budou muset vzít za vděk jen jeho filmovou replikou, vyrobenou pro účely natáčení Pennova snímku, která stojí v aljašském městečku Healy, zhruba 40 kilometrů od původního místa magic busu.

K odstranění vraku se pro list The Washington Post vyjádřil i Jon Krakauer, který svou knihou celé cestovatelské šílenství vlastně odstartoval. "Opravdu mě to vzalo. To místo bylo znesvěceno a nyní bylo i vymazáno. Ale je opravdu tragické, že tu lidé v důsledku svých hloupých kroků stále umírali," řekl spisovatel. "Přál bych si, aby autobus mohl zůstat, jak byl. Ale napsal jsem knihu, která ho zničila."