Před 75 lety, dne 17. prosince 1944, spáchala jednotka 1. tankové divize SS pod velením Himmlerova osobního pobočníka Joachima Peipera jeden z nejznámějších masakrů druhé světové války – postřílení desítek amerických zajatců v ardenském lese nedaleko obce Malmédy. Velitele esesáků stihla odplata až tři desetiletí po válce. Ale byla krutá.

Krev na lesní mýtině

Malmédský masakr je zřejmě nejproslulejším válečným zločinem spojeným s německou protiofenzívou v Ardenách, kterou se Třetí říše pokusila zastavit postup Američanů do nitra Evropy a naposledy zvrátit průběh 2. světové války.

Došlo k němu poté, co se obrněná jednotka 1. tankové divize SS střetla na křižovatce Baugnez nedaleko Malméd s lehce ozbrojeným konvojem asi třiceti vozů amerického 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu.

Američané neměli šanci těžké německé výzbroji čelit a po krátké přestřelce se vzdali. Němci je pak odvedli spolu s dalšími americkými válečnými zajatci, zadrženými při předchozích střetech, na lesní mýtinu, kolem níž rozestavěli kulomety.

„Ubytovávat ty zajatce přece nebudeme, musíme ukázat belgickým civilistům, že nemáme slitování,“ prohlásil podle historika Richarda Gallaghera, autora knihy Malmédský masakr, při krátkém velitelském brífinku předcházejícím masakru esesácký velitel Peiper. Jeho slova se měla stát ouverturou ke střílení, nejsou však jednoznačně doložena. Podle jiné verze spustili Němci střelbu do zajatců poté, co nejmenovaný německý důstojník zastřelil zblízka pistolí amerického zdravotníka.

Výsledek byl v každém případě děsivý: během několika okamžiků pokosili Němci kulomety 71 až 84 vojáků a nechali jejich těla ležet ve sněhu. Jen pár vojákům se podařilo z mýtiny před smrtonosnou střelbou utéct a ztratit se v lese. Tito uprchlíci dosáhli ještě téhož dne amerických linií a jejich vyprávění o hrůzyplném zážitku se rychle rozšířilo po celé západní frontě.

Na pozdější Peiperovu obhajobu nicméně vystoupil u pozdějšího soudu podplukovník Hall McCown, velitel 2. praporu 119. pěšího pluku, který padl i se svou jednotkou do zajetí téže tankové divize o čtyři dny později, 21. prosince v obci Froidcour. Podle McCowna se s ním Peiper po zajetí osobně sešel a žádné špatné zacházení se zajatci nepřipustil – dokonce prý dostávali i stejné příděly jídla jako němečtí vojáci a měli stejný přístup k lékařské péči.

Soud však upozornil na to, že v té době si už Peiper uvědomoval, že se jeho taktická situace výrazně zhoršila a že jemu samému i jeho mužům hrozí zajetí (jeho tankům v té době už došlo palivo a navíc ztratil několik mužů v tankové bitvě u vesnice La Gleize, k níž toho dne došlo). Američtí pěšáci, které jeho jednotka při ústupu z La Gleize zajala, tak představovali trumfy v rukách v případě jejího zajetí, protože díky nim mohla vyjednávat o podmínkách. O čtyři dny dřív, kdy esesáci ještě doufali v úspěch protiofenzívy, byla situace jiná – a tehdy si vůči zajatcům počínali mnohem brutálněji.

Malmédský masakr navíc nebyl jediným, kterého se Peiperovi muži dopustili. K vraždění válečných zajatců i civilních obyvatel docházelo ve dnech 17. až 20. prosince opakovaně i v dalších obcích, například v Honsfeldu, v Büllingenu, v Ligneuville i jinde. Po válce byl Peiper shledán zodpovědným za smrt celkem 362 válečných zajatců a 111 civilistů.

Soud vyústil v řetězec odvolávání

Za válečné zločiny proto stanul v roce 1946 před vojenským soudem v Dachau, který ho soudil podle pravidel nastavených mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Soud probíhal od 16. května do 16. července 1946 a kromě Peipera v něm bylo žalováno dalších 73 vysokých německých důstojníků. U soudu tito muži moc proklamované důstojnické cti neprokázali, protože začali svádět vinu jeden na druhého a při křížových výsleších tak nakonec objasnili i ty případy, u nichž nezůstali přeživší svědci.

Několik svědectví potvrdilo, že Peiper vraždění válečných zajatců minimálně ve dvou případech přímo nařídil, což esesácký velitel od začátku popíral a dané výpovědi německých vojáků odůvodňoval tím, že je jejich vyšetřovatelé mučili. Na druhé straně připouštěl, že k masakrům došlo a že byl za ně jako velitel odpovědný.

Soud ho nakonec spolu s dalšími 42 obviněnými odsoudil 16. července k trestu smrti oběšením, tento rozsudek však vyvolal velké protesty v německých vysokých kruzích a polemiku v poválečném tisku. To nakonec přimělo velitele americké armády v Německu k tomu, aby některé tresty smrti změnil na doživotí. Obhájce Němců, jímž byl americký vojenský prokurátor Willis M. Everett, pak podal dovolání k Nejvyššímu soudu USA, v němž tvrdil, že obžalovaní byli uznáni vinnými na základě „nezákonně a podvodně získaných přiznání“.

Ministr pro armádu Kenneth Royal ustavil na základě této stížnosti nezávislou vyšetřovací komisi v čele s texaským soudcem Gordonem A. Simpsonem, která Everettova slova po přešetření potvrdila a doporučila i u zbývajících 12 rozsudků smrti změnit tresty na doživotí. U šesti z nich k tomu opravdu došlo, zbývajících šest (včetně Peiperova) však zůstalo v platnosti a jejich vykonání bylo pouze odloženo.

Další přešetření případu provedl v roce 1950 americký Senát, mimo jiné se jím zabýval i senátor Joseph McCarthy, který krátce na to zahájil svůj neblaze proslulý „hon na čarodějnice“, neboli na komunisty v amerických službách (represe v období mccarthismu, tedy v letech 1950 až 1956, zasáhly desítky tisíc lidí, včetně významných umělců).

McCarthy spolu s pravicovým soudem LeRoyem van Rodenem začali soud s nacistickými zločinci interpretovat jako židovskou snahu pomstít se Němcům a současně také útočili na způsob získávání výpovědí, i když mučení se nepodařilo prokázat. McCarthy se obrátil dokonce na amerického prezidenta Trumana, jehož se dotazoval, zda o tom „idiotství“ (tedy Peiperově odsouzení) ví. Za osvobození velitele SS vedl kampaň i bývalý generál wehrmachtu Heinz Guderian.

Taková intenzita protestů se nedala pominout. Peiperův trest byl nejdřív změněn na doživotí, v roce 1954 pak na 35 let ve vězení. Seděl však už jen dva roky – v prosinci 1956, dvanáct let po masakru v Malmedách, byl propuštěn. Ve vězení strávil celkem 11 a půl roku.

Přes bývalé esesáky, zejména někdejšího SS-hauptsturmführera nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst Alberta Prinzinga, se dostal k práci v automobilce Porsche a postupem doby se snažil „vylepšovat“ pověst Waffen-SS tím, že vyzdvihoval její „vojenské úspěchy“, zatímco zločiny zamlčoval. O esesácích tvrdil, že to byli „úplně obyčejní vojáci jako všichni ostatní“.

Protesty odborů donutily firmu Porsche v roce 1960 Peipera propustit, byť s půlročním odškodným. Peiper pak pracoval jako prodejce Volkswagenu a v roce 1964 byl znovu obžalován, tentokrát kvůli vypálení italské obce Boves v roce 1943 a pro vyhánění Židů ze severní Itálie. Kvůli nedostatku důkazů však bylo jeho stíhání zastaveno. Odplata měla přijít odjinud a jinak.

Poprava v domě

V roce 1970 se Peiper přestěhoval do francouzského městečka Traves a bydlel v domě, který mu pronajal bývalý důstojník Waffen-SS Erwin Ketelhut.

Klidu si ale dlouho neužil. V červnu 1976 se v městečku objevily letáky, které ho ukazovaly jako válečného zločince. Záhy na to vyšel ve francouzském deníku L'Humanité článek, jenž odhaloval nacistovu minulost a upozorňoval na jeho přítomnost v Traves. Peiperovi pak kdosi anonymně pohrozil, že mu zabije psy a zapálí dům. Na pouliční zdi se objevil nápis „Dojdeme si pro tebe 14. července“ (datum francouzského státního svátku).

Pod vlivem těchto hrozeb poslal bývalý esesák svou rodinu do Německa – sám ale nadále zůstával v domě, přesvědčený, že případným útočníkům dokáže čelit (byl vyzbrojen pistolí a malorážkou). Jeho ochránce Ketelhut mu půjčil ještě brokovnici a slíbil, že bude hlídat okolí.

Hned v prvních hodinách 14. července, asi kolem jedné v noci, probudila Ketelhuta hasičská siréna. Peiperův dům hořel. Když se podařilo oheň zvládnout, našlo se v něm i ohořelé nacistovo tělo. Všichni tři jeho psi byli zraněni. V domě policie objevila prázdné nábojnice svědčící o tom, že se Peiper útočníkům bránil, a ti po založení požáru utekli. Bývalý esesák se pak udusil kouřem, když se snažil vynosit z hořícího domu osobní věci. Pachatelé tohoto činu nebyli nikdy dopadeni.