Ve čtvrtek 3. ledna 1985 čekal obyvatele jednoho bolzanského domu šok. V domovní chodbě leželo na podlaze v kaluži krve tělo mladičké dívky, poseté bodnými ranami. Policie ji identifikovala jako patnáctiletou Marcellu Casangrandeovou, studentku prvního ročníku nedaleké střední školy.

Dívka byla ubodána nožem, a to způsobem, který později s mrazivou realističností popsal soudní lékař Giuseppe Barbareschi: „Dynamičnost úderů svědčí o pachateli, který umí velmi dobře zacházet s nožem a vyzná se v lidské anatomii… První rána směřovala vlevo do levé bederní a dolní hrudní krajiny, s mírným stoupáním zleva doprava. Všechny následné body proběhly ve vysoké rychlosti, téměř jako kdyby šlo o střelbu. Jeden z nich dosáhl až k desátému páteřnímu obratli, který nařízl. Oběť potom spadla, pachatel ji uchopil za vlasy, aby znehybnil krk, a dokončil vraždu řeznickým způsobem.“

V té době ještě nikdo netušil, že vrahem je místní rodák, devatenáctiletý mladík jménem Marco Bergamo. Soudní lékař se nicméně v jeho popisu nemýlil; Bergamo opravdu uměl dobře zacházet s nožem, který vždy nosil u sebe, dokonce nože sbíral. V pozdějším věku ho jeho zručnost dovedla k práci tesaře a svářeče - a bohužel mu posloužila i při dalším vraždění.

Zabít ženu znamená zmocnit se jí

Navenek se Marco Bergamo jevil jako plachý a zakřiknutý introvert, na čemž se podepsalo nepříliš radostné dětství a postavení školního outsidera. Od čtyř let koktal, už jako žák se potýkal se značnou obezitou, a navíc trpěl kožní nemocí, kvůli níž se stranil ostatních. Namísto společných her s dalšími dětmi se tak zabavoval sám, a brzy zjistil, že se mu líbí nože.

„Jeho vášeň pro nože se zrodila, když mu bylo třináct, a pořád sílila. Doma jich měl plnou zásuvku. Ve snu by mě nenapadlo, k čemu je dokáže použít,“ vypověděl o řadu let později u soudu jeho šokovaný otec Renato, který po vynesení rozsudku nad svým synem spáchal sebevraždu - když se z vysílání italské stanice RAI dozvěděl, že připravuje o zločinech jeho syna celý dokumentární cyklus, oběsil se na půdě vlastního domu. 

Vyřezávání ze dřeva přestalo dospívajícímu Marcovi brzy stačit. „Po první vraždě zjistil, že ho zabíjení uspokojuje, vyvolává u něj potěšení, a že tak zároveň může ničit to, čeho se obával a co nenáviděl: ženy. Bergamo dosáhl extrémní sadistické zvrácenosti: zabíjení se pro něj stalo tím nejsilnějším způsobem, jakým mohl ženu vlastnit,“ uvedla později u soudu trojice psychiatrů, kteří zkoumali pachatelův duševní stav.

Bergamo skutečně nikdy s žádnou přítelkyní vážně nechodil, jeho nejdelší milostný vztah, který prožil mezi lety 1990 a 1991, trval jen sedm měsíců a k sexu při něm nedošlo. „Ona sama se mě v soukromí jako první nikdy nedotkla a já se bál jejího odmítnutí,“ vysvětloval to později u soudu.

Psychické zablokování vedlo k tomu, že ke svému sexuálnímu uspokojení začal používat různé náhražky, a postupně „přitvrzoval“, jak si žádal stále silnější a silnější podněty. „Když jsem se svlékla, požádal mě, abych mu prodala svou podprsenku a kalhotky. Ale nedohodli jsme se, protože jsem od něj nemohla jít domů nahá,“ vypověděla později u soudu jedna z prostitutek, již Bergamo vyhledal a která měla to štěstí, že setkání s ním přežila.

Vražedné řádění

To se bohužel nedá říci o řadě dalších příslušnic nejstaršího řemesla, které přišly s vrahem do styku. Bergamo nahlížel na ženy jako na sobecké bytosti, které muže jenom využívají, a pak je odhazují jako vykouřené cigarety. Rozhodl se je trestat a k prostitutkám se dostal nejsnáze.

Šest měsíců po první vraždě, 26. června 1985, tak mladý vrah udeřil znovu. Tentokrát se stala jeho obětí jedenačtyřicetiletá Anna Maria Cipollettiová (nejstarší ze všech, které zabil), středoškolská učitelka působící ve škole Uga Foscola, jež si příležitostně přivydělávala právě prostitucí. Bergamo ji napadl poblíž studia, které za tímto účelem využívala, a ubodal ji devatenácti ranami nožem. Poté z ní svlékl a ukradl spodní prádlo, ale k sexuálnímu styku se neodhodlal.

Policie našla na místě kromě ženina mrtvého těla ještě pár nedopalků cigaret v popelníku, několik použitých a jeden nepoužitý kondom a také jeden znepokojivý zápis v diáři na stole: „Marco odešel.“

Pachatel se poté na několik let odmlčel, zatímco policie prošetřovala první dvě vraždy. Pátrání ji však zavedlo špatným směrem: protože již rok před vraždou Casangrandeové, v červenci 1984, byla v jiném jihotyrolském městě Bruneck zavražděna florentská turistka Adele Barsiová, pokoušeli se vyšetřovatelé tyto dva činy propojit, vraždu Barsiové však Bergamovi nikdy neprokázali. Tento zločin zůstává dodnes neobjasněný.

Bergamo začal prokazatelně znovu vraždit až v roce 1992, bohužel se stupňující se frekvencí. Již 7. ledna bylo na opuštěném parkovišti v nákupní zóně v Bolzanu nalezeno v kaluži krve tělo čtyřiadvacetileté Renate Rauchové. „Udělal jsem to jen proto, abych se nenudil,“ prohlásil později u soudu Bergamo. 

Renate Rauchová byla pochována na místním hřbitově a po několika dnech se na jejím hrobě objevil podivný vzkaz; v kytici karafiátů zabalených v celofánu našli přivolaní policisté lístek s tajemným vzkazem: „Je mi líto, ale udělal jsem jenom to, co jsem musel, a vy jste to věděli. Ahoj, Renate! M. M.“

Dvojitá iniciála M - zdůrazňoval tak Bergamo své křestní jméno? 

Pouhý den po vraždě Rauchové našla policie na severu Itálie další mrtvé ženské tělo. Patřilo prostitutce Anně Marii Ropeleové, kterou někdo zavraždil v jejím bytě v Trentu. Ani tuto vraždu se však nepodařilo Bergamovi prokázat a její pachatel zůstal opět neodhalen.

Další vraždu však spáchal opět bezpečně Bergamo. Jeho obětí se tentokrát stala devatenáctiletá blondýnka z Milána Renate Trogerová, na kterou narazil v noci z 20. na 21. března na bolzanském Verdiho náměstí, kam si vyšla na večerní procházku. Vrah v tomto případě změnil svůj modus operandi - podle pozdějšího vyjádření soudního lékaře Giovanniho Bonana z Padovské univerzity pachatel dívku nejdříve uškrtil a teprve po její smrti jí začal zasazovat rány nožem. Celkem bodl do nehybného těla čtrnáctkrát…

Sérii vražd ukončil děsivý "dárek k narozeninám"

Bergamovo řádění skončilo 6. srpna 1992, právě v den, kdy dovršil 26 let. Bohužel se rozhodl oslavit své narozeniny hrozivým způsobem. V noci z 5. na 6. srpna se ve městě Laives domluvil na krátkém „výletu“ s dvacetiletou prostitutkou Marikou Zorziovou, naložil ji do svého auta, a pak ji na osamoceném místě ubodal 28 ranami.

Mrtvé tělo vyhodil nad ránem 6. srpna v silniční zatáčce, kde se ještě týž den našlo. „Ten hajzl si dal dárek k narozeninám, a byl to život mé drahé holčičky,“ naříkala později u soudu matka Zorziové.

Sám Bergamo vysvětloval svůj motiv jinak: podle něj se s dívkou domluvil na sexu v autě, za který zaplatil, a na osamělém místě se skutečně pokusil o pohlavní styk. Protože však měl jenom jedno varle, nedostavovalo se u něj vyvrcholení a dívku to po chvíli přestalo bavit. Rozhodla se všechno ukončit a Bergamo jí proto vyzval, ať mu vrátí peníze. „Začala křičet, že jsem zkurvysyn, tak jsem jí dal dvě facky. Ona mě potom napadla, a dál už se na nic nepamatuji,“ tvrdil vyšetřovatelům i soudcům. K osmadvaceti ranám nožem se neznal.

Jenom krátce poté, co vyhodil mrtvolu mladé ženy z auta, však Bergama k jeho smůle zastavila silniční policejní hlídka. Zkušeným policistům stačil jediný pohled do vozu, aby okamžitě věděli, že tenhle řidič už nesmí odjet - sedadlo spolujezdce bylo poseto čerstvými krvavými skvrnami, jeho polstrování bylo rozervané a v autě chybělo i zpětné zrcátko, které bylo očividně uraženo násilím.

Bylo zřejmé, že v autě došlo minimálně k hodně vážné rvačce. Bergamo tak skončil v poutech na stanici a policie začala prohledávat okolí silnice, po které přijel. Brzy našla jak tělo Zorziové, tak zmíněné zrcátko, které se opravdu ulomilo, když se Bergamo s dívkou pral.

Při následném vyšetřování se Bergamo přiznal pouze ke třem vraždám, zabití druhé a čtvrté ze svých obětí popíral. „Já, Marco Bergamo, jsem spáchal pouze tři vraždy a přiznal jsem je, vraždy Trogerové a Cipollettiové spáchala jiná osoba, potenciálně ještě nebezpečnější než já,“ sdělil Bergamo po vynesení rozsudku 8. března 1994 novináři Paolovi Cagnanovi, redaktorovi místních novin Alto Adige. 

Soud ale nepřesvědčil a dostal doživotí. Zemřel v 51 letech dne 17. října 2017 ve vězení Bollate nedaleko Milána, kde podlehl vážné plicní infekci.