Sobota 23. ledna 1960 představovala v mezinárodních vztazích tehdejšího světa poměrně napjatý čas. Jen o tři dny dříve, ve středu 20. ledna, otestoval Sovětský svaz úspěšně svou první operační mezikontinentální balistickou střelu R-7A, známou pod přezdívkou Semjorka. Raketa uletěla podle výsledků zkoušky nejméně 12,5 tisíce kilometrů, než dopadla do své cílové oblasti v Tichém oceánu. Její výbuch při dopadu zahlédla i posádka letadla australských aerolinek Qantas, prolétajícího v desetikilometrové výšce nad daným místem. Zkušební odpal upozornil svět, že sovětské strategické raketové síly jsou v bojové pohotovosti.

A právě v tuto dobu proplouvaly Tichým oceánem také torpédoborce amerického vojenského námořnictva. Jejich speciální poslání mělo sice mírový charakter, nikdo si však nemohl být úplně jistý, jak jejich výpravu bude chápat druhá strana. Mířily nad nejhlubší místo na planetě Zemi, Mariánský příkop, jenž se nachází východně od Mariánských ostrovů poblíž ostrova Guam. Jeho hloubka byla tehdy odhadována na nejméně 11 kilometrů. A torpédoborce doprovázely zaoceánský remorkér s batyskafem, který se měl do této hloubky ponořit i s dvoučlennou lidskou posádkou. 

Co se mohlo pokazit, se pokazilo

"Myslíte, že se budeme moci ponořit?" zeptal se z úzkostí v hlase sedmatřicetiletý italský inženýr Giuseppe Buono, který už celkem 64krát připravoval k ponoření pýchu italského námořnictva, batyskaf Trieste (Terst), určený pro potápění do extrémních hloubek.

Batyskaf, který pro Itálii vymyslel a postavil profesor Auguste Piccard, si odbyl svou premiéru v roce 1954 ve Středozemním moři a zkoumal i hlubiny západního Tichomoří, poprvé se však měl ponořit na dno největší podmořské propasti, jakou planeta Země má. A jak se situace vyvíjela, zdálo se, že se kazí úplně všechno, co se pokazit může.

Nešlo přitom jen o to, že flotila amerického námořnictva vyplula na svou výpravu do Tichého oceánu právě v době, kdy nad ním prosvištěla balistická raketa. Kazilo se také počasí. Když remorkér s batyskafem doplul na místo určení, zuřila kolem něj bouře spojená s vlnobitím. Vlny tloukly i do batyskafu a jejich údery nezůstávaly bez následků: mimo jiné utrhly telefon, který měl sloužit pro předávání posledních instrukcí posádce těsně před ponořením, a zdemolovaly tachometr ukazující rychlost klesání a stoupání. Částečně rozbitý byl také měřič vertikálních mořských proudů.

| Video: Youtube

"Batyskaf vypadal spíše jako oběť bitvy než jako podmořská laboratoř, která se chystá prozkoumat nejhlubší místo v oceánech," shrnul to později v National Geographicu Jacques Piccard, švýcarský podmořský výzkumník, syn vynálezce zmíněného batyskafu a jeden ze dvou členů posádky, jež plánovala se právě v tomto batyskafu vydat na dno Mariánského příkopu.

Druhým členem posádky byl americký oceánograf a důstojník amerického námořnictva Don Walsh, expert na podmořské průzkumy, který již do té doby absolvoval šest ponorů. "Tento ponor měl být rozhodující pro Dona i pro mě: Pokud vše půjde podle plánu, on převezme místo pilota batyskafu a já se poté, co jsem ukázal schopnosti Trieste v nejvyšší možné míře, vrátím do Švýcarska pracovat na postavení nového stroje," přiblížil plány obou mužů Piccard.

Rozednívalo se. Na mořské hladině dohořívalo několik světlic, jimiž jeden z torpédoborců doprovázejících batyskaf označil přesné místo, kde má ponor začít. Aby ho našly, svrhly doprovodné lodě do hlubin během dvou dnů více než 800 náloží TNT, podle jejichž explozí sonary určovaly tzv. Challenger Deep, tedy tu nejhlubší hlubinu vyzývající k návštěvě. Stále však byla otázka, zda bude možné s poškozeným batyskafem ponor vůbec absolvovat. Piccard se rozhodl zkontrolovat všechny jeho hlavní elektrické obvody. Budou-li v pořádku, rozhodli se oba muži riskovat ponoření.

Obvody fungovaly a v pořádku bylo i zásobování batyskafu vzduchem. Absenci telefonu se Piccard rozhodl nahradit jednoduchým kódem. Kdyby při ponoru začalo něco selhávat, dá Buonovi znamení krátkým spuštěním vrtulí batyskafu. Akce měla být v takovém případě přerušena a batyskaf vyzdvižen zpátky na loď. Buono souhlasil. Další velká lidská objevitelská výprava mohla začít.

Napínavá cesta hlubinami

Během sestupu sledoval Walsh bedlivě elektrický teploměr udávající s velkou přesností teplotu vody. Podařilo se mu tak ověřit silný výskyt oceánského jevu zvaného termoklima, tedy prudký pokles teploty vody až do hloubky kolem tisíce metrů (na osm až deset stupňů Celsia), který se následně zpomalí a klesá zvolna až k teplotě málo nad bodem mrazu, jaká bývá u mořského dna.

"Ocitli jsme se ve tmě a krátce nato se objevily první stopy fosforeskujícího planktonu. Při sestupu jsme téměř nepoužívali naše světlomety, protože jsme chtěli co nejvíce pozorovat bioluminiscenci podmořského života… Jak se ukázalo, luminiscenční stopy jsme viděli pouze v hloubce 670 metrů a asi v 6100 metrech," popisoval Piccard.

Vodní sloupec, jímž batyskaf klesal "rychlostí staršího výtahu" (asi 55 metrů za minutu), se mu zdál podle jeho slov mimořádně prázdný, byť si samozřejmě uvědomoval, že samotný pohyb zcela neznámého tělesa musí ryby odhánět. "I při velmi pomalém sestupu je vzácné pozorovat jiné formy života než plankton nebo relativně primitivní druhy," popsal to později Piccard.

Cesta ke dnu trvala téměř pět hodin, protože batyskaf opakovaně zastavoval. V hloubce 470 metrů začali oba členové posádky pociťovat silný chlad - do batyskafu nastupovali v bouři a promočení a nyní rychle sjížděli do chladných vod. Měli s sebou suché věci na převlečení, ale těsné prostředí malé podmořské kóje jim neposkytovalo moc místa na to, aby takový úkon zvládli. Zima je však donutila, aby se o to pokusili. Uspěli, podařilo se jim převléknout se do suchého.

Po většinu doby byli v telefonickém kontaktu s povrchem. Hloubkový telefon nebyl na rozdíl od povrchového poškozen a fungoval i v hloubce kolem osmi kilometrů. Pro psychiku obou mužů bylo důležité, že o nich nahoře vědí a že s nimi mohou komunikovat. Jinak kolem nich nebylo nic. "Jsme v prázdnotě, v prázdnotě moře, která na stěnu našeho prostředí tlačí silou téměř 150 tisíc tun," zaznamenal Piccard.

V přibližné hloubce 9,9 kilometru prodělal celý batyskaf prudký otřes. Oba muži si v první chvíli pomysleli, že zřejmě narazili na dno, ale tím to nebylo, batyskaf klesal dál. Neviděli nic podezřelého, ale když vypnuli veškeré přístroje vytvářející zvuk, uslyšeli ve tmě ze všech stran se ozývající slabounké praskání, které Piccard přirovnal k cupitání mravenců v lesním mraveništi.

Hrůznou myšlenku, že možná praská kryt kabiny, oba muži rychle zaplašili - pomohlo k tomu, že batyskaf nadále rovnoměrně klesal a nejevil známky poškození. Záhadný otřes se však nijak nevysvětlil.

Tajemný platýs na dně propasti asi nebyl platýs

Ve 12:56 konečně ukázal hloubkoměr v kabině oběma mužům dno Mariánského příkopu, nacházející se v tu chvíli jen asi 91 metrů pod nimi. Překonat těchto 91 metrů trvalo batyskafu asi deset minut. "Ve 13:06, při mém pětašedesátém ponoru, Trieste dokonale přistál na koberci jednotné slonovinové barvy, který zde moře položilo v průběhu tisíců let," napsal o tomto dějinném okamžiku Piccard.

Po tolika chvílích napětí a smůly se na oba průzkumníky konečně usmálo štěstí, a to dokonce vrchovatou měrou. Tisíce vědců na celém světě si v té době kladlo otázku, zda na nejhlubším mořském dně existuje život a jak případně vypadá. A oba muži v batyskafu, jimž se po celou dobu sestupu vodní tvorové až na pár medúz vyhýbaly, na ni nyní získali odpověď.

Trieste totiž dosedl na dno příkopu jen pár desítek centimetrů od odpočívající ryby. Podle Piccarda šlo zřejmě o mořského jazyka, rybu z řádu platýsů. "Pomalu, velmi pomalu se od nás tato ryba – zřejmě z čeledi jazyků, asi stopu dlouhá a půl stopy široká – vzdalovala, plavala napůl ve spodním bahně a zmizela v černé noci, věčné noci, která byla její doménou," popsal toto pozoruhodné setkání Piccard.

Někteří vědci ale toto jeho tvrzení dodnes zpochybňují a dokládají, že platýsi na dně Mariánského příkopu žít nemohou. Časopis Chicagské univerzity The University Chicago Press Journals přišel v roce 2012 (kdy díky další výpravě na dno Mariánského příkopu v režii Jamese Camerona znovu ožil světový zájem o tuto problematiku) s názorem, že se Piccard musel mýlit, případně si svůj popis ryby vymyslet, a odvolával se přitom i na dobový stručnější popis přistání od Dona Walshe.

Ten měl podle časopisu znít: "Když jsme přistávali, rozvířil se oblak usazenin. Stalo se to u všech našich ponorů a obvykle po několika minutách odplul. Tentokrát ne. Mrak zůstal po celou dobu na dně a nejevil žádné známky toho, že by se vzdaloval. Bylo to jako dívat se do misky mléka."

Jacques Piccard zemřel v roce 2008. Walsh se k tématu platýse vrátil i po jeho smrti a tentokrát potvrdil, že prý na dně Mariánského příkopu jakéhosi stopu dlouhého bělavého tvora, který vypadal jako platýs, opravdu viděli, nicméně uvedl, že si není jist, co to bylo. "Za půl století od našeho ponoru se objevila řada spekulací, že jsme platýse neviděli. A to je zcela možné. Ani Jacques, ani já jsme nebyli vyškolení biologové a tvor mohl být něco jiného," uvedl podle časopisu Chicagské univerzity Walsh.

Za předpokladu, že Piccard o setkání s rybou nelhal, připadají podle vědců v úvahu spíše jiné druhy hlubinných ryb. Kandidátů je víc. Podle některých mohlo jít o druh "poštářovitého" ostnokožce Galatheathuria aspera, podle jiných o nejhlubinnější známou rybu, úhoře Abyssobrotula galatheae. Pro většinu platýsů je však podle vědců charakteristický pobyt v mělkých vodách a jen pár druhů se objevuje v hlubinách větších než 1500 metrů.

Zpátky na denní světlo

Oba muži strávili na dně Mariánského příkopu 20 minut, poté se batyskaf vydal zpátky k hladině. Vynoření proběhlo bez nehod. Bylo pozdě odpoledne, když do batyskafu začalo probleskovat denní světlo, jak se postupně přibližovala hladina. V 16:56 se Trieste znovu vynořil. K jeho otevření však došlo až po vyrovnání tlaků, což trvalo zhruba čtvrt hodiny.

Moře oba průzkumníky nepřivítalo právě přívětivě: foukal ještě prudší vítr než ráno a také vlny byly silnější a mohutnější. Přesto se však oba dostali v bezpečí na loď a zvládli i zasalutovat fotografům, kteří je očekávali.

Hloubka, do níž se jako první lidé na světě dostali, prošla v následujících letech jistou revizí. Zatímco jejich hloubkoměr hlásil 11 521 metrů, podle pozdějších přeměření šlo o 10 916 metrů. Na prvenství jejich výpravy to však nic neměnilo.

Mariánský příkop a výpravy k němu
Mariánský či přesněji Marianský příkop je asi 2550 km dlouhé a průměrně 69 km široké podmořské údolí tektonického původu, které se nachází východně od souostroví Mariany (Mariánské ostrovy), poblíž ostrova Guam. Jeho součástí je i vůči hladině moře nejhlubší místo zemského povrchu, hloubka podle posledního měření činí 10 994 metrů (dříve uváděno 10 911 metrů až 11 034 metrů) pod hladinou severního Tichého oceánu. Jde o nejhlubší známý podmořský příkop. Kromě první výpravy v roce 1960 se na jeho dno dne 26. března 2012 ponořil také americký režisér a amatérský oceánograf James Cameron v batyskafu Deepsea Challenger. Sestup zahájil v 5:50 místního času a asi za dvě hodiny dosáhl hloubky 10 898 metrů. Čtvrtým člověkem na dně Mariánského příkopu se stal během pěti ponorů ve dnech 28. dubna až 7. května 2019 Victor Vesco z americké výpravy Five Deep Expeditions. Vytvořil nový rekord v hlubokomořském ponoru, když sestoupil do hloubky 10 927 metrů; předchozí rekord tak překonal o 16 metrů.