"Chtěl jsem, aby byl po vašem boku někdo, kdo vás ochrání, až začne válka. Až umřu, najděte si někoho, jako jsem já. Budete ho potřebovat, aby Rakousko vůbec přežilo ten masakr, co přijde," varuje v televizním cyklu Marie Terezie nastupující císařovnu umírající rakouský vojevůdce princ Evžen Savojský, generalissimus habsburských vojsk.

Mladá Marie Terezie namítá, že její klidné nástupnictví zajišťuje pragmatická sankce a žádná válka nehrozí, ale princ ji odbývá: "Jste příliš důvěřivá, Výsosti."

Uvedený rozhovor se možná nikdy neodehrál, ale reálnou historickou situaci, jež nastala záhy po smrti habsburského císaře a Mariina otce Karla VI., nastiňuje docela správně.

Císař skonal 20. října 1740. Pragmatická sankce, kterou nechal vydat již v roce 1713, zajišťovala nástupnictví a dědická práva v habsburské monarchii jeho vlastním dětem, tedy i dceři, protože mužského potomka nezplodil. 

Během následujících let uznaly tento dokument sněmy všech zemí habsburské monarchie a také většina tehdejších nejdůležitějších evropských mocností (Rusko, Prusko, Anglie, Francie i Nizozemsko), ovšem již sám fakt, že jej dal habsburský panovník vytvořit a po zbytek života jej prosazoval, svědčil o tom, že Karel VI. s možností útoku na svůj trůn po své smrti počítal a snažil se svou dceru předem zajistit. 

Fridrich útočí

A tento předpoklad se ukázal jako prozíravý a pravdivý. Bavorský a saský kurfiřt napadl pragmatickou sankci záhy po císařově smrti. Pruský král a braniborský kurfiřt Fridrich II. sice Marii Terezii nabídl, že tento dokument uzná, ale jako podmínku si kladl odstoupení celého Slezska, na něž vznášel dědický nárok. Průmyslově vyspělé a lidnaté Slezsko vnímal jako území, které je nezbytné pro rozvoj Pruského království.

A nelenil. Jeho návrhy k jednání si ve Vídni ještě ani nestačili přečíst, když Slezsko bez vyhlášení války vojensky napadl. Začala válka, před níž varoval Evžen Savojský.

Pruská armáda vtrhla na slezské území 16. prosince 1740 a rychle si zde zajistila své postavení. Všechno hrálo ze začátku pro ni. Byla lépe vycvičená, moderněji vybavená a měla výhodu prvního tahu. Rakouských vojáků bylo ve Slezsku jen málo, takže se udrželi pouze v několika pevnostech – jinak Prusové celé území Slezska ovládli.

Marie Terezie shromáždila dostatek sil až koncem března 1741, kdy její oddíly vytáhly z Olomouce. Prusové ustoupili za řeku Nisu. Obě vojska se pohybovala směrem k městu Ohlau a dne 10. dubna 1741 střetla se u obce Molvic či Mollwitz (dnešní Małujowice).

Výhoda velitele

Zprvu se zdálo, že štěstí bude přát rakouské císařovně. Její jezdectvo udeřilo na pruskou kavalérii a dokázalo ji otočit na útěk. Pak se ale dostala ke slovu pruská pěchota a dělostřelectvo. Obého měl Fridrich II. víc – proti necelým 16 tisícům Rakušanů stálo 21 tisíc Prusů, a děl měla pruská armáda proti rakouské více než dvojnásobek.

Prusové měli navíc výhodu ve schopném veliteli hraběti Kurtu Christophu von Schwerinovi, jenž zasáhl právě ve chvíli, kdy se zdálo, že se pruské oddíly hroutí. Neváhal vyzvat svého panovníka, aby se raději stáhl z bojiště, a sám převzal velení.

Za pomoci knížete Mořice Anhaltsko-dessavského rychle zkonsolidoval pěšácké řady a vydal jim rozkaz útočící rakouské jezdectvo zastavit. Tento úkol dobře vycvičení a vyzbrojení pruští pěšáci splnili, takže jejich vojsko nepotkala katastrofa, jež vedla například k porážce českých stavů na Bílé hoře - kdy útěk jednoho pluku strhl paniku a způsobil nakonec zhroucení celé linie.

Bitva trvala až do večera a byl to skutečně masakr; obě strany si v ní připsaly více než čtyři tisíce mrtvých, raněných nebo nezvěstných. Na obou stranách padli velitelé jezdectva, sám Schwerin byl zraněn.

Z bojiště se nakonec stáhli Rakušané, což vedlo i k jejich vyklizení ze slezského území. Boje se pak přesunuly do prostoru Čech, kde se Fridrichovi podařilo navázat na dosavadní úspěchy. O rok později skončila první slezská válka takzvaným Berlínským mírem, garantujícím připojení Slezska k Prusku. Nebyl to však mír, ale naopak začátek několikaletého válčení o rakouské dědictví.