Téma oprávněnosti umístění Koněvovy sochy v Praze 6 není nové, periodicky se vrací řadu let. Postava ruského maršála, který v roce 1945 vytlačoval z východní Evropy nacistické Německo, aby současně pomohl konkrétními kroky zavést v této části světa jinou diktaturu, zkrátka nemůže být přijímána bez rozporů. Uměl být krutý a úskočný. Především byl ale ctižádostivý - uměl si jít tvrdě za svým a na ty okolo se příliš neohlížel.

Koněvova matka zemřela krátce po jeho narození na poporodní komplikace. Malého Ivana a jeho sestru Marii tak vychovávala teta Klaudie. Jeho otec byl chudý vesnický rolník ve vesnici Lodějko v Kirovské oblasti. Samotný Koněv pracoval od svých 16 let jako dělník na pile, možná ale už tehdy se poprvé projevila jeho ctižádost – už o rok později byl hlavním kontrolorem přejímky dřeva.

Socha maršála Koněva v Praze:

Ve službách bolševiků

Do první světové války narukoval v roce 1916, když mu bylo 19 let. Podařilo se mu ale zúročit své znalosti základů účetnictví, které získal během své předchozí praxe a jimiž výrazně převyšoval své vesnické vrstevníky. Díky nim se dostal do poddůstojnické školy jedné z dělostřeleckých brigád a nemusel na frontu. Dříve, než byl povolán, došlo k říjnové revoluci a převzetí moci bolševiky, do jejichž služeb se Koněvův dělostřelecký pluk dal. Koněv vstoupil ještě v roce 1917 do komunistické strany a v roce 1918 se stal příslušníkem Rudé armády. Kdy přesně, není jisté – podle některých pramenů už v únoru, podle jiných až v srpnu.

„Spolu se skupinou demobilizovaných vojáků jsem organizoval svržení zemské správy, konfiskaci zemědělské půdy a věznění obchodníků,“ psal ve svém životopise.

Zásluhou neutuchající ctižádosti spojené se značnou bezohledností šel rychle nahoru. Do července 1919 vystupoval jako vojenský komisař Nikolského okrsku, do dubna 1921 byl už velitelem praporu, poté do října 1921 velitelem divize. Následně byl jmenován náčelníkem štábu Dálnovýchodní armády, což byla funkce, v níž sloužil do listopadu 1922. Působil také jako politický komisař a velitel 17. střelecké divize.

Protest proti zakrytí Koněvovy sochy v Praze:

Během nesmírně kruté občanské války v Rusku, jejíž příčinou byl hospodářský rozvrat a hladomor po uchopení moci bolševiky a která přinesla na osm milionů obětí, bojoval Koněv proti Kolčakovým bělogvardějcům, později se podílel na potlačení rolnických povstání proti moci Sovětů a podle sovětské encyklopedie se jako delegát 10. sjezdu komunistické strany zúčastnil boje proti vzbouřeným námořníkům v Kronštadtu. Šlo o neúspěšnou vzpouru značné části sovětské Baltské flotily proti vládě bolševiků v březnu 1921, která byla důsledkem katastrofální hospodářské a politické situace Sovětského Ruska. Vzpoura byla nesmírně krvavě potlačena, více než dva tisíce jejích účastníků odsoudil „revoluční tribunál“ k trestu smrti zastřelením a zhruba 6,5 tisíce osob k jiným trestům.

Vorošilův chráněnec

Ani po nástupu Stalina k moci si Koněv nepohoršil. Začátkem 30. let vystudoval Vojenskou akademii Michaila Vasilijeviče Frunzeho a postupoval dál. V roce 1936 byl jmenován velitelem Běloruské vojenské oblasti, kde sloužil do září 1937.

Předválečná armádní velká čistka, při níž Stalin nechal v roce 1937 povraždit většinu svého velitelského armádního sboru v čele s maršálem Tuchačevským, se ho nedotkla. Byl totiž chráněncem věrného Stalinova nohsleda maršála Klimenta Jefremoviče Vorošilova, který byl spoluorganizátorem čistek.

V září 1937 se stal Koněv armádním velitelem transbajkalské vojenské oblasti a severokavkazské vojenské oblasti. V kariéře si pomáhal i psaním udání na jiné, úspěšnější velitele Rudé armády.

Špatný velitel

Záhy po napadení Sovětského svazu Hitlerem v červnu 1941 byl Koněv jmenován velitelem 19. armády, která se nacházela u Smolenska, a velel armádám Západního frontu. V obraně proti bleskově útočícím Němcům ale nebyl úspěšný. Jeho pokusy o protiútoky ve dnech 3. až 5. října 1941 ztroskotaly a brzy nato mu hrozila dokonce poprava, protože Němci 7. října část sovětských vojsk před Moskvou úplně obklíčili. Zachránila ho intervence generála Georgije Konstantinoviče Žukova, který nahradil Koněva ve funkci velitele Západního frontu, ale byl ochoten se ho před Stalinem zastat (netušil přitom, že byl jedním z těch, na které Koněv donášel).

V listopadu 1941 byl Koněv nakonec jmenován velitelem Kalininského frontu, utvořeného z části vojsk Západního frontu, jemuž velel až do srpna 1942 – právě tento front mimo jiné zahájil sovětský protiútok u Moskvy v prosinci 1941. I toto Koněvovo působení je vnímáno značně rozporuplně, vyčítán je mu zejména vysoký počet ztrát, který značně převyšoval ztráty ostatních sovětských velitelů - podle historika Zdeňka Vališe měl o pětinu vyšší ztráty než Žukov, o třetinu vyšší než velitel 16. armády a později Donského frontu Konstantin Rokossovský a o celou polovinu než velitel 6. armády a později Jižního frontu Rodion Malinovský. Pod Koněvovým velením padlo asi 700 tisíc vojáků a dalších bezmála 300 tisíc bylo zajato.

Současně přidal na své konto další neúspěchy: během jara a léta 1942 se marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblasti Rževa a jako velitel Západního frontu, jímž se stal v srpnu 1942, ztroskotal při snaze o průlom nepřátelské fronty v oblasti Syčovky. Zkrachoval i jeho další pokus o ofenzívu počátkem roku 1943.

„Je třeba říci, že až do bitvy u Kurska Koněv velel vojákům špatně, a byl proto několikrát zbaven velení frontu,“ napsal o něm později ve svých pamětech Žukov (tyto paměti vyšly poprvé v cenzurované podobě v roce 1969, kdy z nich byly kritické připomínky vyňaty - česky byly vydány pod názvem Žukov - vzpomínky a úvahy).

Úspěch se skvrnami

Od Kurska se však přece jen dostavil úspěch. Koněvovy fronty, jimž velel od konce června 1943, se podílely na osvobození Ukrajiny, jižního Polska, dobytí Slezska a Saska i závěrečného útoku na Berlín. Československo si s jeho jménem spojuje drastickou Karpatsko-dukelskou operaci, která znamenala velké ztráty pro československý armádní sbor i pro sovětská a rumunská vojska (je ale pravda, že na její přípravu nedostal Koněv od nejvyššího sovětského velení dost času), a osvobození severních, středních a východních Čech. Koněv byl také hlavním velitelem vojsk 1. ukrajinského frontu, která se 9. května dostala do Prahy a byla tu vřele uvítána.

Bohužel, i s touto kapitolou jeho života se pojí krvavé skvrny – příslušníci sovětské vojenské kontrašpionáže Směrš a tajné služby NKVD začali v Praze za tichého přihlížení československé vlády zatýkat a odvlékat do Sovětského svazu někdejší ruské emigranty (včetně československého generála a bývalého carského důstojníka Sergeje Vojcechovského) a současně likvidovat vlasovce. Šlo o bývalé vojáky sovětské armády, kteří padli do německého zajetí a pod velením generála Andreje Andrejeviče Vlasova přešli na německou stranu. V době pražského povstání však nabídli své služby povstalcům a významně se podíleli na obraně levobřežní části Prahy proti útočícím jednotkám SS. NKVD raněné vlasovce přímo v Praze ubíjela, sám Vlasov skončil nakonec v sovětském zajetí a byl popraven.

Vlasovce pak po celých Čechách pronásledoval a likvidoval i jeden z Koněvových tankových sborů, navzdory tomu, že v závěru války bojovali na české straně.

Poválečná kariéra

V červnu 1945 byl Koněv jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska. V květnu 1955 byl postaven do čela Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských států Organizace Varšavské smlouvy.

O rok později vedl brutální potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou. Na maďarské straně zahynuly tři tisíce lidí, 15 tisíc jich bylo zraněno, 26 tisíc uvězněno, tisíce Maďarů byly deportovány do SSSR. K trestu smrti bylo odsouzeno a popraveno 228 lidí. Více než 200 tisíc obyvatel Maďarska pak uprchlo před represemi do zahraničí.

V červnu 1961 se stal velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně, přičemž se podílel na řešení druhé berlínské krize, jež vyvrcholila stavbou Berlínské zdi.

V souvislosti s pražskou sochou se hodně diskutuje o jeho roli při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Především komunisté argumentují, že v té době byl už v důchodu. To je sice pravda, ale současně byl součástí skupiny sovětských generálů, která v květnu 1968 navštívila československého prezidenta Ludvíka Svobodu, aby se pak rozjela po celé republice, přičemž měla ve svých řadách dost zpravodajců, kteří zjišťovali podmínky pro připravovanou invazi. Záporné přijetí intervence Čechoslováky však i u Koněva vedlo zřejmě k deziluzi, v jejímž důsledku odmítl začátkem 70. let titul Hrdiny ČSSR.

Ivan Stěpanovič Koněv zemřel 21. května 1973.