Jednou z nově identifikovaných obětí srebrenického masakru, jejíž ostatky se našly v masovém hrobě, který byl objeven loni v listopadu, je Bajro Salihovič, jehož identitu se podařilo určit pomocí testů DNA.

"Našli jenom pár jeho kostí. My jsme se ale přesto rozhodli pochovat ho, abychom věděli, kde má svůj hrob a kam se můžeme přijít pomodlit, abychom došli klidu," řekl agentuře AP Salihovičův syn Bahrudin, který sám masakr přežil díky tomu, že se mu podařilo utéct do lesa. 

Kolektivního pohřbu nově identifikovaných ostatků se podle AP zúčastní také další přeživší tehdejšího řádění, Fazila Efendičová, která tehdy ztratila muže Hameda a jediného syna Fejza. "Neexistují žádná slova, která vystihovala to, co cítíte, když hledáte své blízké kost po kosti," řekla AP. "Navštívila jsem každý nově nalezený masový hrob. A viděla vnitřek každého z nich."

Ostatky jejího muže Hameda byly nalezeny už dříve ve dvou masových hrobech, odkrytých v letech 1998 a 2000. Efendičová je pohřbila v Potočari, ale léta čekala, než se najde také tělo jejího syna. Nakonec se podařilo identifikovat část jeho nohou. Ty by nyní měly spočinout vedle Hameda. 

"Chtěla jsem, aby Fejzo ležel vedle svého otce a já sem za nimi mohla přijít a pomodlit se na jejich hrobech," uvedla žena pro agenturu AP.

Bratrovražedná válka

Od roku 1992 do roku 1995 trvala bratrovražedná válka v Bosně a Hercegovině, která proti sobě postavila tři hlavní etnické skupiny - Srby, Chorvaty a bosenské muslimy. Konflikt vzal svůj počátek v rozpadu socialistické Jugoslávie, během nějž na celém Balkánském poloostrově výrazně zesílily nacionalistické a separatistické tendence. 

Po vyhlášení nových státních celků na území někdejší Jugoslávie (Slovinské republiky, Chorvatské republiky, Republiky Srbské a Bosny a Hercegoviny) získal strategický význam region středního Podriní v okolí Srebrenice. Tento region obývala převážně bosenská populace muslimského vyznání, pro Srby však představoval zásadní prostor, bez nějž neměla jejich republika celistvost. 

Politické neshody přerostly už během roku 1991 v občanskou válku provázenou mnoha excesy i válečnými zločiny vůči civilnímu obyvatelstvu. Jenom během roku 1995 bylo v bosenské válce zabito více než 100 tisíc lidí.

Organizace spojených národů poslala ve snaze zabránit bezuzdnému vraždění do Jugoslávie vojenské jednotky UNPROFOR, které měly udržovat příměří mezi jednotlivými stranami konfliktu a vytvářet tzv. bezpečné zóny, v nichž by bylo ochráněno civilní obyvatelstvo. Situace se však na mnoha místech vymkla mezinárodnímu společenství z rukou. 

A právě to se stalo také ve městě Srebrenica, vyhlášeném v roce 1993 Organizací spojených národů za bezpečný přístav pro civilisty.

Když začalo peklo

Začátkem července 1995 začala Srebrenici ostřelovat srbská armáda pod vedením generála Ratka Mladiće. Z města uprchly tisíce civilistů - zhruba 15 tisíc bosenských muslimů, především mužů a chlapců, uteklo do lesa, a kolem 30 tisíc muslimských obyvatel hledalo záchranu v areálu jednotek UNPROFOR nacházející se v bývalé průmyslové zóně na okraji města. Doufali, že je zde přítomné nizozemské mírové jednotky před útočícími Srby ochrání.

Velitelé Nizozemského batalionu sice začali se srbskými vojáky o evakuaci civilního obyvatelstva jednat, ale řadě zločinů zabránit nedokázali. Mimo jiné nezabránili Mladićovi oddělit od civilistů na základně kolem dvou tisíc chlapců a mužů od 17 do 70 let, které pak srbští vojáci odvedli pod záminkou prověření, že nejde o pachatele válečných zločinů, a postříleli.

Další masakry se odehrály v lesích, kde srbští vojáci pronásledovali všechny prchající muslimské Bosňany, pokoušející se o individuální záchranu. Těla zabitých mužů pak Srbové pohřbívali do několika narychlo vykopaných masových hrobů, aby tak zakryli důkazy o páchané genocidě.

Hroby byly v následujících letech postupně exhumovány, ostatky zavražděných identifikovány pomocí testů DNA a uloženy převážně na společném hřbitově genocidy v Potočarech. Stále se však nepodařilo znovu pochovat všechny oběti tehdejšího masakru, podle AP zbývá najít ještě asi tisíc těl.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, ustavený rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a sídlící v Haagu, odsoudil za spáchání válečných zločinů téměř 50 bosenských Srbů, včetně Mladiće a nejvyššího srbského politického vůdce Radovana Karadžiće, k úhrnnému trestu více než 700 let vězení (Karadžić i Mladić dostali doživotí). 

Pozůstalí obětí přijíždějí ve výroční den zahájení masakru každoročně na hřbitov v Potočarech, aby tu společně uctili své mrtvé a znovu se s nimi rozloučili.