Na úterý 30. září 1941 připadal nejvýznamnější židovský svátek, Den smíření neboli Jom kipur, nejsvětější den židovského roku. V ten den si Židé připomínají chvíli, kdy Bůh odpustil Izraeli zhotovení zlatého telete, a vzájemně si žádají o odpuštění, pokud se mohli jeden druhého dotknout.

Více než 30 tisíc Židů, žijících v roce 1941 v ukrajinské metropoli Kyjev, však tuto možnost již nikdy nedostalo. Posvátný den předešla masová vražda tak strašných měřítek, že se to vymykalo lidskému chápání.

Zatímco střední a západní Evropa si s pojmem holokaust spojuje nejčastěji vyhlazovací koncentrační tábory typu Osvětim, v její východní části probíhal jinak. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem začali být Židé žijící na tomto území hromadně vyvražďováni.

Od konce srpna 1941 se tak s postupem německých vojsk začaly neodvratně pojit masakry veškerých židovských obyvatel dobytých měst a obcí, popravovaných hromadně střílením do týla a pohřbívaných do masových hrobů. Zločin, k němuž mělo dojít v Babím Jaru, však všechny předešlé ještě několikanásobně překonal.

Výbuchy v centru Kyjeva

Německé jednotky skupiny armád Jih začaly obsazovat ukrajinskou metropoli Kyjev 19. září 1941 po rozsáhlé obkličovací operaci, při níž uzavřely v neprodyšném kotli na 600 tisíc sovětských vojáků. Poslední zbytky sovětských jednotek se vzdaly o týden později.

A jen pouhý den poté, 27. září 1941, došlo k první masové vraždě: Němci postříleli v Kyjevě 752 pacientů nemocnice Ivana Pavlova, která se nacházela v těsné blízkosti rokle Babyn Jar.

Jakkoli to ale zní cynicky, byla to stále jen předehra k tomu, co mělo přijít. V neděli 28. září totiž vyvrcholila největší odvetná partyzánská akce, jakou Rudá armáda na okupovaném území provedla.

V centru Kyjeva vyletělo do vzduchu více než 200 budov (včetně několika domů stále ještě obývaných kyjevskými civilisty), které ustupující sovětští zpravodajci vyhodnotili jako domy obsazené německou armádou. Kromě hotelu Continental, v němž se německé velení skutečně usídlilo a který byl odpálen již 24. září, byla téměř úplně zničena například Chreščatykova třída, představující hlavní bulvár v centru Kyjeva.

Cílem operace bylo způsobit nepříteli co největší ztráty a demoralizovat ho. Jako nástroj posloužila nejnovější zbraň, kterou měly tehdejší ženijní jednotky Rudé armády k dispozici - nálože odpalované bezdrátově pomocí rádia. Bomby nastražili ještě ustupující sovětští ženisté, a odpálili je pak ti jejich příslušníci, kteří byli ochotni ukrýt se ve městě.

Exploze budov a veřejných prostranství zabily několik stovek Němců včetně velitele dělostřelectva 29. sboru Wehrmachtu. Jejich oběťmi se však stal bohužel také nikdy přesně nezjištěný počet kyjevských občanů. Další výbuchy měly následovat, nacistům se však za neznámých okolností podařilo zajmout jednoho ze sovětských ženijních velitelů Levčenka, který se rozhodl spolupracovat a pomohl Němcům zbytek náloží odhalit a zneškodnit. 

Na způsobenou škodu se německá armáda však i přesto rozhodla odpovědět demonstrativním aktem bezbřehého násilí. Za vhodné místo k připravovanému zločinu zvolila právě rokli Babyn Jar.

Vyhláška zvoucí na smrt

Ještě o víkendu 27. a 28. září tak německé úřady nechaly v Kyjevě vylepit 2000 výtisků s následující vyhláškou: "Židé žijící v Kyjevě a jeho okolí se dostaví 29. září 1941 v 8 hodin ráno na roh ulic Melnikovy a Dokterivské (u hřbitovů). S sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo atd.

Všichni Židé, kteří neuposlechnou toto nařízení a budou přistiženi kdekoli jinde, budou zastřeleni. Všichni civilisté, kteří vniknou do budov evakuovaných Židů a odcizí jejich majetek, budou zastřeleni."

Byl to začátek předem připravené akce, kterou naplánoval vrchní velitel SS a policie na Ukrajině Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Židovští obyvatelé neměli mít pocit, že jim hrozí bezprostřední nebezpečí - možná i proto byl za den jejího provedení zvolen předvečer svátku Jom kipur.

Němci se dále snažili kyjevské obyvatele uklidnit cíleně šířenou dezinformací, že jde pouze o provedení součtu lidu a následné židovské přesídlení.

Většinu z těch, kteří přišli na určené shromažďovací místo, tvořily ženy, děti a staří lidé (dospělí muži byli již dříve odvedeni do Rudé armády). Na konci ulice bylo zřízeno kontrolní stanoviště, hlídané německým Sonderkomandem 4a pod velením Standartenführera Paula Blobela.

Šlo o součást mobilní esesácké jednotky Einsatzgroup C, jedné ze čtyř jednotek pod velením válečného zločince Otto Rasche, jejichž úkolem bylo právě masové vyvražďování Židů na Ukrajině.

Židovští obyvatelé přicházeli postupně ke zmíněnému stanovišti, kde jim "úředníci" zkontrolovali doklady, načež je příslušníci Sonderkomanda začali po třiceti až čtyřiceti lidech odvádět k rokli Babyn Jar, vzdálené asi tři kilometry od Kyjeva. 

Akce se účastnily i dva oddíly policejního praporu a ukrajinská milice. Vojáci doprovázející kordony byli vyzbrojeni samopaly a měli psy.

Vraždění v rokli

Židé byli na místě rozděleni do skupin, byly jim odebrány cenné věci a osobní dokumenty a bylo jim nařízeno vysvléci se do naha. Poté je vojáci a milicionáři nahnali pomocí klacků průchody v náspu do rokle, hluboké asi 20 až 25 metrů, jejímž dnem protékal potok. Tam si museli lehnout a z protějšího svahu je zezadu postřílely kulomety.

Skupiny, které přicházely později, si musely lehnout na těla těch, kdo zahynuli před nimi. Každé dvě až tři vrstvy mrtvých těl byly zasypány zeminou.

Vraždění všech kyjevských Židů trvalo dva dny a podle zprávy odeslané do Berlína mu padlo za oběť 33 771 lidí (přičemž toto číslo nezahrnuje malé děti do tří let, povražděné spolu s jejich matkami).

Protože nebylo možné zabít tak velký počet obyvatel během jediného dne, byli židovští občané, kteří šli na řadu později, na noc zavřeni do vojenských garáží, jež posloužily jako dočasné "záchytné centrum".

Dvoudenním masakrem však vraždění v Babím Jaru teprve začínalo. K dalšímu masovému střílení kyjevských občanů došlo i 1., 2., 8. a 11. října, což stále nebyl konec. Podle různých odhadů bylo v soutěsce za Kyjevem zavražděno v letech 1941 až 1943 70 tisíc až 200 tisíc lidí.

Podle svědectví těch židovských vězňů, které nacisté nahnali v roce 1943 do rokle spalovat lidská těla a kteří měli to štěstí, že přežili válku, mohlo jít asi o 120 tisíc lidí.

Kromě Židů, jež tvořili více než 90 procent všech obětí, šlo mimo jiné o ruské a ukrajinské válečné zajatce a o partyzány, dále o Romy, ale také o 621 členů Organizace ukrajinských nacionalistů, postřílených v únoru a březnu 1942. Rokle Babyn Jar se tak stala dějištěm jedné z největších masových vražd lidské historie.

Vyzdvižen z řízeného zapomenutí

Po válce měl tento úděsný masakr i přes svou obludnost upadnout v zapomenutí, a to přímo z osobní vůle sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina.

Stalin Židy nenáviděl podobně jako Hitler, mimo jiné mu vadila jejich kosmopolitnost. Pamatoval si také židovský původ mnoha svých domnělých i skutečných politických oponentů z 20. a 30. let, které nechal zlikvidovat během Velké čistky. Vůči Židům byl paranoidní a holokaust odmítal brát na vědomí. V oficiálních vzpomínkách tak mohly figurovat pouze sovětské oběti, především pak Rusové.

Stalinovu paranoiu však nesdíleli všichni sovětští občané. V roce 1961 navštívil Babyn Jar známý sovětský básník Jevgenij Jevtušenko, který se původně přijel podívat na důsledek jarních záplav, jež zaplavily část Kyjeva a zabily několik lidí. Povodeň způsobilo protržení hráze, vybudované na sklonku 50. let právě v Babím Jaru, možná ve snaze odvést pozornost od rokle jako místa masakru.

Paradoxně se však stal přesný opak. Když se totiž Jevtušenko od místních dozvěděl, co se vlastně v soutěsce za války odehrálo, složil v otřesení nad tímto zločinem burcující báseň Babij Jar začínající slovy: "Na Babij Jar se pomník nevešel. Ni hrubý kámen co náhrobek, bohužel."

Jevtušenko, zapálený, ale idealistický politický aktivista, byl v té době mluvčím Komsomolu, díky čemuž mohla jeho báseň vyjít i tiskem. Okamžitě vyvolala rozsáhlou celospolečenskou diskusi a inspirovala také slavného skladatele Dmitrije Šostakoviče, který ji zhudebnil a později rozšířil na světoznámou 13. symfonii. O Babím Jaru se konečně začalo mluvit

Báseň vedla rovněž k hlubokému vnitřnímu přerodu samotného Jevtušenka, jenž se z režimem protežovaného autora začal stávat neméně uznávaným básníkem disentu. Jeho odklon od oficiální stranické linie vedl k tvrdé cenzuře jeho díla, jež málem zabránila i uvedení Šostakovičovy symfonie. Její premiéra se sice nakonec přece jen konala, ale za jiného obsazení a pod vedením jiného dirigenta.

Památník byl v Babím Jaru postaven až v roce 1976, a protože to bylo za Brežněvova režimu, neupomínal na skutečnost, že většina obětí povražděných v rokli byli Židé. Za hranicemi Sovětského svazu se proto setkal s ostrou kritikou. 

Až u příležitosti 50. výročí tragédie, dne 29. září roku 1991, byl v parku Babij Jar u stanice metra Dorožiči odhalen židovský památník Menora a v následujících letech byly vybudovány i památníky další (kříž na památku zavražděných pravoslavných kněží, další na památku Romů či Ukrajinců).