Velmi těžká a chemicky mimořádně odolná platina představuje jeden ze světově nejdražších všestranně využitelných kovů, používaných v chemickém, sklářském, šperkařském, hutnickém i farmaceutickém průmyslu. Jejím největším světovým exportérem je Jihoafrická republika pokrývající až čtvrtinu světové produkce platiny. Ale právě její těžba a zejména nevyhovujcí podmínky, které ji provázejí, se staly před 10 lety roznětkou hromadných nepokojů, které vyústily až v extrémní násilí.

Vůdce Mambush se zelenou přikrývkou

Platinový důl Lonmin, nacházející se východně od jihoafrického města Marikana, vytvářel a vlastně i nadále vytváří ve vyprahlé krajině severozápadu Jihoafrické republiky ostrý kontrast: Na jedné straně obrovitý komín tamější hutí, všudypřítomné řady sloupů elektrického napětí přivádějící do dolů elektřinu a potrubí na vodu pro praní rudy. Na druhé jednomístné hornické chatrče z rezavějícího vlnitého plechu nalepeného na rámech z větvoví místních stromů, bez elektřiny, plynu a většinou i bez tekoucí vody, kde jeden kohoutek připadá na několik obydlí, případně je potřeba zásobovat se vodou z okolních kalných potoků.

„Chatrče se k sobě choulí ve slumech po stovkách. Nikde nejsou žádné silnice, jen prašné cesty, které se v dešti mění v mastnou mazlavou hmotu,“ popisoval tuto neutěšenou scenérii před sedmi lety novinář Nick Davies z britského deníku Guardian

Ten tehdy navštívil v tomto slumu pětatřicetiletého Mbulela Nokiho, bratrance muže známého jako Mambush: což byl původně jeden z řadových důlních pracovníků, jenž se ale stal v roce 2012 zničehonic vůdcem stávkujících, mužem, který pronášel vášnivé projevy, vyjednával s policií a nakonec stál v první řadě demonstrantů, když vypukla střelba. Zemřel zasažen 14 střelami do obličeje, krku, nohou, hýždí, lokte, lýtka a stehen.

Příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (banderovci) přibližně v roce 1947, na snímku neznámý partyzánský oddíl v oblasti Rivne
V bitvě s banderovci utrpěli Čechoslováci těžké ztráty, boj ale skončil čestně

Díky fotografiím z té doby se stal světově proslulým jako „muž se zelenou přikrývkou“, neboť jej většinou zachycovaly v zeleném plédu kolem ramen, jenž jej bezpečně odlišoval od všech ostatních demonstrantů, v jejichž čele stál.

Mbule i Mambush se účastnili protestů hned od prvopočátku, když se ve čtvrtek 9. srpna 2012 sešly první stovky horníků na vyprahlé trávě fotbalového stadionu Wonderkop, stojícího poblíž administrativních budov v centru areálu dolu. Dohromady je svedla zpráva, že horníci z 50 kilometrů vzdáleného dolu Impala si svou dlouhou a někdy i násilnou stávkou vymohli nové platové sazby, ale všichni ostatní že zůstanou na svých dosavadních platech ve výši čtyř až pěti tisíc randů (asi šesti až sedmi tisíc korun). Požadovali zvýšení na 12,5 tisíce randů (asi 19,5 tisíce korun) a dohodli se, že od dalšího dne nenastoupí do práce.

V dole Impala pracoval také strýc obou bratranců, který právě v té době zemřel na tuberkulózu. Zprávu o jeho smrti dostali v pátek 10. srpna 2012 ráno, takže se vydali vyzvednout jeho tělo. Díky tomu je první erupce násilí minula.

Zdroj: Youtube

Začínají násilnosti

Ten den začaly stávkovat přibližně tři tisíce horníků. V sobotu se pak stávkující znovu shromáždili na fotbalovém stadionu a rozhodli se uspořádat průvod ke kancelářím Národního svazu horníků na protest proti tomu, že představitelé této odborové organizace obcházeli v předchozím dni chatrče a vyzývali své členy, aby šli do práce.

Průvod nebyl úplně poklidný. Někteří demonstranti měli hole a vykřikovali agresivní hesla. Pozdější vyšetřování ale odhalilo, že ani představitelé Národního svazu horníků nečekali na protestující se založenýma rukama a nehodlali si při kontaktu s nimi počínat v rukavičkách - takže shromáždili asi třicet svých příznivců, rozdali jim mačety a přidali nejméně jednu střelnou zbraň.

Němečtí vojáci na Ukrajině během druhé světové války
Krutý konec ghetta Rovno: Před 80 lety vyvrcholil vraždící akcí v lese

Ve chvíli, kdy se průvod přiblížil, začala střelba, která obrátila demonstranty na útěk. Muži ze svazu, ozbrojení mačetami, pak pronásledovali zadní řady a koho doběhli, toho napadli sečnými ranami. Dva lidé byli navíc postřeleni. Nakonec přežili, ale jejich kamarádi podlehli v prvních okamžicích dojmu, že jsou mrtví. Situace se proto rychle vyhrocovala.

Demonstranti se přestali scházet na fotbalovém stadionu, který byl příliš blízko kancelářím svazu, a místo toho se začali shromažďovat na skalnatém kopci poblíž jednoho ze slumů. A jejich počet rostl, protože ke stávce se přidávali další a další zaměstnanci dolu, rozzuření tím, že představitelé odborů hájí spíš zájmy firmy než jejich a že zastřelili dva jejich kamarády.

„Jedním z těchto nových rekrutů byl i Mambushův přítel, menší svalnatý muž jménem Xolani Nzuza, tehdy 27letý kapitán fotbalového týmu, za nějž Mambush hrál. Xolani přišel do Marikany před osmi lety s cílem dokončit vysokou školu a stát se sociálním pracovníkem, ale došly mu peníze. V roce 2006 proto začal pracovat v dole. Stejně jako Mambush byl pobouřen tím, co se stalo. Později řekl: „Lidé, kteří za nás měli vyjednávat, po nás stříleli. Chytrý a výmluvný Xolani se měl stát Mambushovým zástupcem v čele stávky,“ napsal Nick Davies.

Irácký diktátor Saddám Husajn před soudem. Nařízení masových poprav v Dudžailu se v roce 2006 stalo jedním z hlavních bodů obžaloby proti němu. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven
Chtěli ho zabít, pomstil se. Saddám Husajn před 40 lety stvořil krvavý čtvrtek

Násilí eskalovalo. Následující den, v neděli 12. srpna, se skupina asi 150 útočníků vydala ze své nové základny na kopci ke kancelářím důlní společnosti. Došlo ke rvačce, jež přerostla v zabíjení: někdo z demonstrantů hodil po ostraze kámen a jeden z jejích členů odpověděl výstřelem z brokovnice.

Následoval útok, při němž se stávkující dělníci vrhli na ostrahu. Mnoho z nich se po zkušenosti z předchozích dnů  také vyzbrojilo mačetou, a teď neváhalo rozdávat smrtící rány. Jednoho z členů ostrahy útočníci posekali od podpaží až po bok, další dva mačetami opravdu ubili. Jedno z těl pak zapálili, takže shořelo k nepoznání. Během následujících 24 hodin pak byli zabiti ještě dva horníci, kteří se snažili za tmy tajně nastoupit do práce.

Platinový důl Lonmin východně od Marikany na severozápadě Jižní Afriky, jak je vidět při pohledu ze zhruba 14 kilometrů vzdáleného Dewetsneku. V popředí jsou vidět obce Modderspruit a BapongPlatinový důl Lonmin východně od Marikany na severozápadě Jižní Afriky, jak je vidět při pohledu ze zhruba 14 kilometrů vzdáleného Dewetsneku. V popředí jsou vidět obce Modderspruit a BapongZdroj: Wikimedia Commons, JMK, CC BY-SA 3.0

Chyby na všech stranách

Když později začala události v Marikaně vyšetřovat speciálně ustavená soudní komise pod vedením Iana Gordona Farlama, došla k závěru, že všechny strany se od samého začátku dopouštěly chyb. Důlní společnost a Národní svaz horníků neměly hned při prvním kontaktu s demonstranty sáhnout k násilí. Jihoafrická policie neměla toto prvotní násilí ignorovat, což udělala. A demonstranti neměli reagovat brutální odezvou. K neustále se stupňující tragédii přispělo dále bezcitné rozhodnutí důlní společnosti ponechat důl nadále v provozu. Jak uvedl právní zástupce Farlamovy komise, společnost mohla důl hned na počátku nepokojů uzavřít, aby ochránila své pracovníky, ale z obchodních důvodů se rozhodla to neudělat.

Podle tehdejší Mambushovy přítelkyně Veroniky se Mambush obával toho, jak se situace vyvíjí. „Je to hrozný chaos. Začíná to být příliš násilné,“ svěřil se jí prý v neděli 12. srpna do telefonu. Prosila ho, aby přišel a zůstal s ní, jenže právě v té době se rozhodl, že se pokusí převzít vedení stávky, aby zabránil dalšímu násilí a obrátil pozornost demonstrantů zpět k jejich skutečnému cíli, tedy k vyjednání zvýšení platů.

Příštího dne časně odpoledne, v pondělí 13. srpna 2012, stál v čele asi dvou set stávkujících, kteří se vydali z kopce prozkoumat jednu z důlních šachet, o níž slyšeli, že v ní členové odborového svazu stále pracují.

Hladové bouře v Plzni v roce 1918. Plzeňské ženy demonstrují před zásobovacím skladištěm
Plzeňský masakr. Vojáci při hladové bouři v červnu 1918 zastřelili šest dětí

Ostraha důlní společnosti jim opět zahradila cestu a prohlásila, že v šachtě nikdo není. Mambush poté vydal pokyn k návratu na kopec, otočil průvod a všichni se vraceli. Dostihla je ale policie, která trvala na tom, že všichni účastníci pochodu musejí odevzdat tyče a mačety, které měli s sebou.

„Policejní video zachytilo Mambushe s Xolanim po boku, jak s nimi vyjednává: ,Prosím, nechte nás projít. Je to jediné, oč žádáme. S nikým nebojujeme. Chceme jen zpátky do tábora,‘“ píše Davies. Podle něj se oběma vyjednavačům opravdu dařilo chvíli zvládat situaci a přimět demonstranty k dohodě, že odevzdají své zbraně, pokud policisté odsouhlasí, že je budou chránit před odvetným útokem mužů z odborů, dokud se demonstranti nedostanou do bezpečí tábora na kopci. Velitel policistů se zdál být ochoten takovou dohodu akceptovat – ale nakonec to neudělal.

Přes Mambushovu mírumilovnou snahu došlo k dalšímu násilnému střetu, při němž byli zabiti tři stávkující horníci a dva policisté. Od té chvíle spěla situace k neodvratné katastrofě.

Krvavý čtvrtek

Ve čtvrtek 16. srpna 2012 odpoledne se stávkující znovu shromáždili a tentokrát už nehodlali demonstrovat. Podle některých zdrojů se pomazali tradiční jihoafrickou medicínou zvanou „muti“ (jde o výraz odvozený od zulského slova „strom“, pozn. red.), o níž panuje v některých afrických vírách přesvědčení, že toho, kdo ji aplikuje, činí neviditelným a neporazitelným.

Dav několika set horníků, veden vírou ve vlastní nepřemožitelnost, vyšel za zpěvu bojových písní vstříc plně vyzbrojenému kontingentu policistů z elitní speciální jednotky. Ten se pokusil rozehnat horníky slzným plynem a gumovými projektily. Ze strany demonstrantů však vzápětí také zazněly výstřely. Podle reportérů Reuters, přítomných na místě, šlo o střelbu z pistole, jež se ozvala z davu, který se vzápětí rozběhl s mačetami, kopími a sekerami přímo proti policejní linii. Policisté pak na tento útok odpověděli hromadnou ostrou salvou z útočných pušek R5.

Postoloprtský masakr Němců v červnu 1945 připomíná v někdejší levonické bažantnici dřevěný kříž s kovovou deskou a nápisem.
Poválečný masakr v Postoloprtech děsí i po letech. Připomínka má být důstojnější

Podle jiných očitých svědků to však bylo ještě jinak a šlo od začátku o policejní úskok; policie podle těchto svědectví uzavřela celý protestující dav pomocí zátarasů s žiletkovým drátem do malého prostoru, v němž nechala jedinou zdánlivě volnou únikovou cestu, a tu uzavírali muži s ostrými zbraněmi. Slzný plyn a gumové projektily pak měly sloužit k tomu, aby policisté donutili horníky rozběhnout se právě vstříc tomuto kontingentu, který je pak zblízka odstřeloval jako při hromadné popravě.  

Ať už došlo k smrtící salvě jakkoli, jisté je, že na něco takového žádné „muti“ nestačilo. Během několika minut bylo zabito 34 horníků, další 112 bylo zraněno, z toho nejméně 78 těžce. Šlo o nejsmrtonosnější použití síly ze strany státních bezpečnostních sil proti civilistům od masakru v Sharpeville v roce 1960, tedy ještě hluboko v éře apartheidu. Mezi mrtvými byl i Mambush, jenž se zřejmě dlouho pokoušel násilí zabránit, nakonec se ale svým mužům postavil do čela. Zanechal po sobě manželku a pět malých dětí.

Rozpačitá dohra

Pro Jižní Afriku znamenal masakr v Marikaně otřes i proto, že na rozdíl od dob apartheidu tentokrát stříleli do černých dělníků černí policisté, jimž veleli černí důstojníci, dosazení černými politiky. 

Vyšetřování Farlamovy komise trvalo celkem 293 dnů. Vyslechnuti byli přeživší horníci, jejich šéfové i zasahující policisté. Komise také přezkoumala videozáznamy i audiozáznamy ze všech incidentů a prostudovala písemná hlášení o střetech. Odpovědnými za masakr nakonec shledala všechny strany, jak vedení dolu a odborů, tak demonstranty i zasahující policisty.

Letiště Lod, historický snímek ze sbírky Marvina Goldmana
Masakr na letišti Lod. Teroristé kosili lidi českými samopaly a ručními granáty

Někteří pozorovatelé označovali takový výsledek za alibistický a rozpačitý s tím, že komise nechtěla znepokojit investory a poškodit obraz vlády. Na druhé straně je pravda, že situace kolem celého vývoje stávky opravdu nebyla jednoznačná a násilností se opakovaně dopouštěly obě strany.

Souběžně s vyšetřováním komise pokračovaly další mnohaměsíční protesty a stávky, které vytrvaly až do dalšího roku. K určitému uklidnění došlo až v srpnu 2013 poté, co důlní společnost uznala nově vzniklou Asociaci horníků za většinou odborovou organizaci pro své doly a Národní svaz horníků, shledávaný za jednoho z hlavního viníků katastrofy, ztratil svou dominnantní roli.

Události v Marikaně a Mambushův příběh se staly inspirací pro muzikál Marikana, jenž byl letos v srpnu uveden u příležitosti 10. výročí tragédie v obnovené premiéře.