„Až do dneška mám v hlavě ten zápach - pach mrtvých,“ řekl letos agentuře AFP jeden z pamětníků masakru jménem Najib al-Chatíb, který v něm přišel o otce a deset členů své rodiny. U příležitosti 40. výročí této děsivé události se spolu s novináři znovu prošel uličkou, v níž se stal tehdy svědkem vraždění a zvěrstev. V táboře Sabra žije navzdory prožité hrůze dodnes.

„Tohle byl dům mé babičky. Po masakru byl plný mrtvých těl. Byla tu nahromaděná, zdechliny koní i mrtví lidé, všechno na sobě,“ uváděl Chatíb. Nejhorším zážitkem pro něj prý bylo, když našel tělo své otce. „Střelili ho do nohou. Pak mu rozbili hlavu sekerou.“

K čemu před 40 lety v uprchlických táborech v Bejrútu vlastně došlo? Proč se to stalo a proč tomu nikdo nezabránil? A proč nebyl za masakr nikdo odsouzen?

Upozornění: Dobové fotografie z uprchlických táborů obsahují násilí:

Letité kořeny nenávisti

Možný počátek proběhlé hrůzy se dá hledat už o dvanáct let dříve, v září roku 1970, kdy v Jordánsku probíhaly nepokoje mezi vládními silami a palestinskými Araby.

Teroristická organizace Lidová fronta pro osvobození Palestiny tehdy spáchala hromadný synchronizovaný únos tří dopravních letadel a požadovala propuštění členů Organizace pro osvobození Palestiny vězněných v Izraeli a dále pak propuštění dalších teroristů vězněných v Německu a Švýcarsku. Unesené letouny vyhodila na pouštním letišti v Ammánu do povětří, aby dodala svým výhružkám váhu.

Jordánští vojáci prohlížejí trosky letadel, která únosci vyhodili 12. září do vzduchu
Největší hromadný únos letadel: teroristi dopadli hůř než rukojmí, stroje v ohni

Svět ustoupil a zajatí rukojmí z letadel byli opravdu vyměněni za propuštěné vězně. Jordánská armáda však poté zaútočila na dvě centra palestinských militantů a v následných bojích zahynulo pět až deset tisíc lidí. Většina palestinských militantů poté uprchla do Libanonu. Září roku 1970 vstoupilo do historie jako Černé září.

Rok na to spáchala stejnojmenná palestinská teroristická skupina, pojmenovaná právě podle těchto událostí, úspěšný atentát na jordánského premiéra Wasfiho Tala: když vcházel do hotelu, teroristé jej doslova rozstříleli.

Dne 5. září 1972 přišel „nejslavnější“ a nejděsivější útok Černého září - jeho členové zajali na letních olympijských hrách v Mnichově celou izraelskou sportovní výpravu a zásah německé policie skončil kvůli mnoha pochybením na její straně naprostou katastrofou. Všichni unesení izraelští sportovci byli povražděni a vzájemná nenávist mezi Izraelci a Palestinci dosáhla zřejmě vrcholu. Izrael spustil tajnou operaci Boží hněv a začal likvidovat organizátory únosu po celém světě.

Občanská válka a invaze

V roce 1975 pak vypukla v Libanonu, novém domovu stovek tisíc palestinských uprchlíků, občanská válka, v níž se proti sobě postavilo křesťanské a muslimské obyvatelstvo země. Jižní Libanon se v důsledku přílivu palestinských ozbrojenců stal již dříve základnou pro palestinské útoky proti Izraeli a v roce 1975 ztratila libanonská vláda definitivně nad situací kontrolu.

Libanon byl od té chvíle de facto rozdělený a jeho jižní část ovládaly palestinské teroristické organizace. Libanonské hlavní město Bejrút bylo rozděleno na křesťanskou a muslimskou část.

V červnu 1982 zaútočil na jižní Libanon vojensky Izrael, jenž tím reagoval na pokus o vraždu svého velvyslance v Británii, což byla práce palestinské teroristické organizace Abú Nidala. A vypukla první libanonská válka. 

Jordánský generál a premiér Wasfi Tal, který se stal 28. listopadu 1971 obětí atentátu, spáchaného teroristickou skupinou Černé září
Černé září nevraždilo poprvé na OH v Mnichově. Zvěrstvo předvedlo už o rok dřív

Koncem srpna téhož roku zvolil libanonský parlament těsnou většinou novým libanonským prezidentem křesťanského vojenského vůdce Bašíra Džamáíla, jenž dříve s Izraelem spolupracoval. Tím přilil olej do ohně vzájemné křesťanské a muslimské nevraživosti.

Byť se totiž Džamáil na izraelské invazi do země nepodílel, představoval přesto pro mnohé libanonské a palestinské muslimy izraelského zaprodance. Jeho volby se proto většina muslimských poslanců demonstrativně neúčastnila a krátce po jeho zvolení došlo k atentátu, jenž jeho působení v prezidentském úřadu ukončil vlastně ještě dříve, než pořádně začalo: dne 14. září 1982 zahynul Džamáil spolu s 25 dalšími lidmi při vražedném výbuchu, když teroristé vyhodili do vzduchu kanceláře jeho strany. Bylo zaděláno na katastrofu.

Třídenní masakr

Po Džamáilově smrti hledali křesťanští falangisté odvetu. V poledne 15. září 1982 obklíčili za pomoci izraelských jednotek, které byly od června přítomny v Libanonu, palestinské uprchlické tábory Sabra a Šatila na předměstí Bejrútu. A Izraelci poté vpustili falangisty dovnitř, přestože museli tušit, k čemu se schyluje. V nočních hodinách jim navíc nasvětlovali tábory střílením světlic.

To, k čemu v obou táborech ve dnech 16. až 18. září došlo, okomentovala o 40 let později tehdejší libanonská obyvatelka tábora Sabra Umm Abbasová slovem „nepředstavitelné“.

„Co jsem viděla? Těhotné ženy, jimž vyrvali dítě z břicha, a pak je rozřezali na dvě části,“ řekla letos agentuře AFP pětasedmdesátiletá Abbasová. 

Dál zmínila svou vzpomínku na buldozery, které nabíraly mrtvá těla a shrnovaly je na hromadu. „Všechny mrtvé navalily do hluboké jámy, viděla jsem to,“ řekla. 

Jako operačního šéfa Aliho Hasana Salamího identifikoval tým Mossadu mylně nevinného lillehammerského číšníka Ahmeda Bouchikiho (v novinách na snímku vpravo, žena vlevo ho doprovázela, když agenti začali střílet)
Největší omyl Mossadu. V Lillehammeru se jeho agenti dopustili fatální chyby

Podle Palestince Amera Okkara, jemuž bylo v roce 1982 devatenáct a patřil k tehdejším mladým palestinským militantům, leželi po útoku falangistů mrtví po celém táboře, ve všech jeho uličkách.

„Všude se válely prášky, hašiš a další drogy - nikdo by nedokázal takhle zabíjet, kdyby nebyl na drogách,“ uvedl Okkar.

Dne 17. září se navzdory okupaci dostalo do táborů několik nezávislých pozorovatelů. Byli mezi nimi i norský novinář a diplomat Gunnar Flakstad a americká dopisovatelka New York Timese Janet Lee Stevensová, kteří později dosvědčili, co viděli.

Olympiáda v Mnichově v roce 1972 měla být dle plánů oslavou míru. Cílem bylo ukázat světu jiné Německo - které nemá nic společného s nacistickou minulostí.
Pravda o masakru na OH v Mnichově: Statečný boj sportovců i kiks německé policie

V ulicích ležely stovky mrtvých a mnoho těl bylo zohaveno. Chlapci byli vykastrováni, někteří skalpování, další měli do těl vyrytý křesťanský kříž, těhotné ženy byly doslova párány. 

„Viděla jsem mrtvé ženy v domech se sukněmi vytaženými do pasu a roztaženýma nohama, tucty mladých mužů zastřelených v řadě u zdi, děti s podříznutým hrdlem, těhotnou ženu s rozpáraným břichem a očima stále otevřenýma, její zčernalá tvář v němém výkřiku hrůzy, bezpočet miminek a batolat, která byla probodnuta nebo rozpárána a pohozena na haldy odpadků,“ napsala Stevensová do New York Times. Teprve 18. září masakr skončil.

Za zločin nebyl nikdo stíhán

Počet mrtvých při masakru se nikdy nepodařilo přesně zjistit. Mnoho palestinských přeživších se v tehdejší atmosféře bálo svědčit, křesťanští falangisté také nevypovídali a řada mrtvých byla už přímo během masakru zahrnuta do masových hrobů. Odhady se tak pohybují od 460 až po 3,5 tisíce zabitých. Podle Červeného kříže šlo zhruba o tisíc až 1,5 tisíce mrtvých.

Izraelská armáda měla lidi i prostředky na to, aby vzedmuté násilí zastavila a zakročila proti útočníkům, místo toho však nechala událostem volný průběh. To vyvolalo obrovskou vlnu protestů i v samotném Izraeli. Protiválečné demonstrace na telavivském náměstí Izraelských králů se zúčastnilo na 400 tisíc lidí, v té době desetina celkové populace Izraele. 

Ulice Grodecká ve Lvově během druhé světové války. Židé se po práci vracejí do ghetta
Nenecháme se porazit jako telata. Muž, který přežil masakr v Sarny, vypovídal

Na nátlak veřejnosti byla ustavena vyšetřovací komise (Kahanova komise), která měla prošetřit podíl izraelských ozbrojených sil na masakru. Komisi vedl soudce nejvyššího soudu Jicchak Kahan.

Podle závěrů vyšetřování této komise nesly hlavní zodpovědnost za masakr jednotky falangistů, izraleská armáda však byla zodpovědná nepřímo, protože mohla tuto situaci předvídat (s největší pravděpodobností ji také předvídala), ale nijak nezakročila.

Irácký diktátor Saddám Husajn před soudem. Nařízení masových poprav v Dudžailu se v roce 2006 stalo jedním z hlavních bodů obžaloby proti němu. Byl odsouzen k trestu smrti a popraven
Chtěli ho zabít, pomstil se. Saddám Husajn před 40 lety stvořil krvavý čtvrtek

Nejhůře zpráva hodnotila tehdejšího ministra obrany a pozdějšího premiéra Ariela Šarona, náčelníka generálního štábu Rafaela Ejtana a velitele vojenské kontrarozvědky Aman.

Když byl tedy Šaron zvolen v roce 2001 do funkce izraelského premiéra, podali na něj příbuzní obětí masakru žijící v Belgii žalobu. Belgický nejvyšší soud ji však 24. září 2003 zamítl s tím, že žádný ze žalobců neměl na začátku případu belgickou státní příslušnost. Nikdo z nepřímých viníků nebyl za masakr nikdy trestně stíhán.