Město Sarny, původně jen malá vesnice, se nachází na Ukrajině na hranici regionů Polesí a Volyň. Leží v bažinaté a lesnaté oblasti, relativně nedaleko od polských i běloruských hranic. Jeho název je odvozen od slova serna, označující tamější druh divoké kozy.

Město mnoha pánů

Vzhledem k umístění v neklidném regionu připadala vláda nad městem v minulosti často různým pánům. Nejdříve bylo součástí Haličsko-volyňského království, později je anektovalo Litevské velkovévodství, po něm Polsko-litevské společenství a od roku 1795 bylo považováno za součást Ruské říše v rámci volyňské gubernie.

Začátkem 20. století se Sarny stalo po protižidovských pogromech v Kišinevě centrem ruských Židů v oblasti. Další Židé se sem uchýlili s koncem první světové války, když hledali ochranu před protižidovskými pogromy, páchanými v letech 1918 a 1919 ukrajinskými vojáky Symona Petljury, bojujícími v té době proti bolševickému Rusku i proti Polsku za nezávislou Ukrajinu.

Příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (banderovci) přibližně v roce 1947, na snímku neznámý partyzánský oddíl v oblasti Rivne
V bitvě s banderovci utrpěli Čechoslováci těžké ztráty, boj ale skončil čestně

Po další, tentokrát polsko-sovětské válce, jež se odehrála v letech 1919 až 1921, bylo město připojeno k Polsku. Vzhledem k blízkosti ruských hranic se stalo polskou vojenskou základnou.

Po paktu Ribbentrop-Molotov, v němž si Sovětský svaz a hitlerovské Německo rozparcelovaly v roce 1938 východní Evropu, a po německé a následné sovětské invazi do Polska obsadily Sarny v září 1939 sovětské síly. Židovská populace ve městě se v té době pohybovala mezi pěti až sedmi tisíci obyvatel.

Upozornění: Dobové válečné fotografie obsahují násilí

Po německé okupaci

Když v červnu 1941 přepadlo Německo Sovětský svaz, sovětští vojáci se z města stáhli. Nestáhli se však ukrajinští nacionalisté, kteří ve spojení s postupujícími nacisty viděli příležitost prosadit nezávislost Ukrajiny. Německá vojska obsadila Sarny v červenci 1941.

„První věc, kterou Němci udělali, bylo zatčení padesáti Židů jako rukojmích. Museli nastoupit na práci do skladů a byl vydán rozkaz, že jakmile se něco stane byť jen jednomu Němci, bude těchto padesát Židů popraveno,“ vypověděl po válce Zvi Pearlstein, jeden z židovských obyvatel Sarny, který přežil okupaci i následný masakr. Jeho vzpomínky zachytil web Jewishgen.

Němci také povolili Ukrajincům plenění židovského majetku, což podle Pearlsteina trvalo tři dny a tři noci. Teprve poté Němci rabování zastavili.

Němečtí vojáci na Ukrajině během druhé světové války
Krutý konec ghetta Rovno: Před 80 lety vyvrcholil vraždící akcí v lese

Koncem července donutila německá armáda židovskou komunitu vytvořit Judenrat, tedy židovskou samosprávu. Všichni Židé museli začít nosit na pravé ruce bílé pásky s přišitou Davidovou hvězdou, jíž musely být označeny také všechny židovské domy. Na dodržování tohoto příkazu dohlížely ukrajinské milice. Trestem za nesplnění bylo surové bití, často až k smrti.

Od srpna byli Židé z města naveleni na nucené práce. Každý den muselo čtyři sta Židů nastoupit ke kácení a řezání dřeva, stavění mostů, kopání rašeliny a podobně. „Prostřednictvím Judenratu začaly německé úřady konfiskovat židovský majetek: dobytek, koně, rádia, nábytek, lůžkoviny a tak dál. Předseda Judenratu Gerszunok křičel: ‚Židé, dejte všechno, co se po vás požaduje – a nechají vás žít. Kráva, která dojí, se neporáží,‘“ vzpomínal Pearlstein.

Vesničané z oblasti kolem Sarny, předválečná létaVesničané z oblasti kolem Sarny, předválečná létaZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Před masakrem

Mezi 2. a 4. dubnem 1942 bylo v Sarny zřízeno židovské ghetto, do něhož byli násilím sehnáni Židé ze Sarny i z okolních měst. Celkem se v něm tísnilo kolem šesti tisíc Židů.

V srpnu 1942 byli obyvatelé ghetta nuceně přestěhováni do koncentračního tábora Poleska, vybudovaného v další části města, v němž již v té době přežívalo odhadem patnáct tisíc Židů, deportovaných z různých míst severovýchodní Volyně. Jméno Poleska odkazovalo na městskou čtvrť s převážně polským osídlením, jehož rozvoj podporovala po obsazení Sarny Polskem v roce 1921 aktivně polská vláda.

V pozdějších srpnových dnech, těsně předcházejících masakru, bylo do tábora i do ghetta v Sarny násilím sestěhováno ještě více Židů, kteří sem byli dovezeni z okolních vesnic. Jednou takovou vesnicí byla Bereznica, nacházející se v lublinském vojvodství asi 25 kilometrů severozápadně od Sarny, jež v té době představovala převážně židovskou obec s přibližně 1400 obyvateli.

Leni Riefenstahlová jako válečná zpravodajka ve společnosti německých vojáků v okupovaném Polsku v roce 1939.
Hitlerova režisérka Leni Riefenstahlová: Filmový génius s temným tajemstvím

Ve středu 26. srpna 1942 byli všichni Židé z Bereznice zařazeni do pěšího transportu do Sarny a museli se vydat na pochod, v jehož průběhu byli opakovaně biti i vražděni. Zhruba polovina z nich přišla během cesty o život.

Podobným způsobem bylo týž den sehnáno dohromady všechno židovské obyvatelstvo nedaleké obce Rokitno. Všichni Židé z Rokitna se museli shromáždit na městském tržišti, odkud byli násilím nahnáni do dobytčích vagonů transportního vlaku. Ti, kdo se nevešli, byli na místě postříleni. Transport pak rovněž zamířil do Sarny. Dalšími obcemi, odkud byli všichni místní Židé násilím deportováni do Sarny, byly například vesnice Tomašgorod, Klesov a Dubrovica.

Všichni Židé pak byli shromážděni dohromady a celý tábor i ghetto byly obklíčeny. Židovští obyvatelé dostali rozkaz, že se musí ve čtvrtek 27. srpna 1942 dostavit k bráně ghetta, kde budou vyvoláváni po rodinách podle jmen. Tajemník Judenratu Neiman vysvětloval shromážděným Židům, že má jít pouze o výběr zdravých mužů na práci. Jenomže mnozí z nich v té době už tušili, o co asi půjde ve skutečnosti. 

Nepůjdeme na porážku jako telata

„Vrazi uzavřeli ghetto ze všech stran… V den, kdy jsme dostali rozkaz dostavit se na určené místo, se mí rodiče rozhodli neuposlechnout a schovat se do připravených podzemních úkrytů. Můj otec nás rozdělil na dvě skupiny… Instinkt mi napověděl, abych rodiče poslechla, a tak jsme seděli schovaní na dvou různých místech,“ vzpomínala po válce Jonah Borko-Shermanová, jíž bylo tehdy čtrnáct let.

O něco starší Zvi Pearlstein patřil ke skupině podzemního židovského odboje, jež se rozhodla postavit se vraždění aktivně na odpor. Že má jít o masakr, nepochybovali – Němci byli v té době na Ukrajině už dost dlouho na to, aby židovská komunita viděla, co se děje. Skupina se však nakonec k nočnímu výpadu neodhodlala.

Židovské ženy a děti hlídané krátce před svým zavražděním příslušníky lotyšské policie v roce 1941. K masakrům docházelo na více místech, tento snímek zachycuje událost v lotyšském přístavu Liepaja
Šílený masakr v Rumbule: Žena vydržela nahá ve sněhu předstírat smrt, přežila

„V noci ze středy na čtvrtek jsme vůbec nespali. Připravili jsme železné tyče a posadili se u dveří, abychom čekali na vrahy. Noc ubíhala ve strachu a my jsme přemýšleli, jaký bude náš konec. Ve čtvrtek 27. srpna v šest hodin ráno začali lidé přicházet k bráně ghetta, kde byly umístěny dva kulomety. Když se shromáždilo tři sta lidí, byli odvedeni. Ghettem zatím běhali příslušníci ukrajinské milice a nahlíželi do domů. Židy, kteří neopustili domy, zastřelili. Mnoho Židů spáchalo z úzkosti sebevraždu, otrávili se jedem,“ popisoval Pearlstein.

V té době trpce litoval toho, že je velitel jejich podzemní buňky nenechal v noci provést plánovanou vzpouru a útok na německé stráže, při němž by se někteří možná probojovali, nebo, podle Pearlsteinových slov, by se aspoň nenechali poslat na porážku jako telata. Když si na to tomuto muži postěžoval, uslyšel v odpověď: „Je to ztraceno. A to je náš osud. Co jsme měli dělat? Uprchnout, zachránit se, a nechat naše ženy a děti v rukou vrahů, kteří by je rozsekali na kusy? Bude lepší, když půjdeme do jámy všichni společně!“ Byla to poslední slova, která kdy od něj Pearlstein slyšel.

Památník holokaustu na hřbitově v SarnyPamátník holokaustu a masakru v Sarny na hřbitově v IzraeliZdroj: Wikimedia Commons, דוד שי, CC BY-SA 4.0

Masakr v lese a vzpoura v táboře

Ve dvě odpoledne přišel na řadu spolu se svou rozvětvenou rodinou a se všemi obyvateli Rokitna. Tábor opustilo pod dohledem stráží zhruba pět set lidí. Všechno, co si nesli s sebou, jim sebrali hned u brány a naložili na připravené nákladní vozy. Pak se průvod vydal na krátký pochod ke kilometr vzdálenému malému lesu.

„V tom lese byly vykopané tři velké jámy. Němci k nim odvedli prvních několik stovek lidí, nařídili jim, aby se svlékli a lehli si do jámy. Když to udělali, vrazi je tam zastřelili. Stál jsem tam a snažil se s přáteli tuhle beznadějnou situaci zvládnout,“ líčil Pearlstein.

Koncem září 1941 došlo k masakru v rokli Babyn Jar u Kyjeva. Na snímku vojáci odkrývající zdejší masový hrob
Nejhrůznější masakr války: V rokli Babyn Jar nacisté zabili desítky tisíc Židů

Zhruba v té době však došlo v táboře ke vzpouře. Několik vězňů zapálilo provizorně postavené táborové baráky a prorazilo dvojitý plot z ostnatého drátu, jímž byla obkroužená celá oblast. A zazněl povel k útěku, jehož stovky lidí opravdu uposlechly.

„Najednou vidím utíkat lidi a proražený plot. To mnou otřáslo jako elektrický šok: Uteč! Nevěděl jsem kam, jenom to, že je nutné běžet! Začal jsem utíkat… Když jsem proběhl skrz ostnatý drát, už se tam navalila metr vysoká hromada mrtvých lidí, zraněných a dalších, kteří omdleli. Ty padlé postřílelo německé a ukrajinské četnictvo. Také jsem zahlédl, jak hoří jeden barák plný lidí a Němci do něj pálí,“ uvádí Pearlstein.

„Běžel jsem a utíkal přes hromady mrtvých těl. Kulky mi hvízdaly u uší. Kolem vybuchovaly granáty, plameny a peklo ze všech stran. Pořád jsem běžel, ale nevěděl jsem, co dělám. Když jsem se ocitl asi čtyři sta metrů od tábora, uslyšel jsem hlas své sestry Toivy. Běžela za mnou a křičela: Stůj, počkej, ať se nerozdělíme, musíme běžet spolu!“

Jeden z restaurovaných dobytčáků sloužících k deportaci slovenských Židů. Písmena SŽ na voze znamenají zkratku pro Slovenské železnice
První transport Židů ze Slovenska: Začalo to svlečením ve škole, končilo peklem

Oba se dostali z obklíčené oblasti do civilní, původně polské části obce, tam jim ale zablokovaly cestu postavené stráže. V té době se sestrou rozdělili, protože rychle vběhla do jednoho domu, zatímco Pearlstein s dalšími dvěma Židy se uchýlili na půdu jiného. Tam se zahrabali do slámy. Se štěstím přečkali německou i ukrajinskou prohlídku, jež namátkově kontrolovaly domy, zda se v nich neskrývají Židé, a v noci vylezli přes okénko ve vikýři ven.

„V sadech a zahradách leželo plno mrtvých těl těch, které Němci dostihli a zastřelili na místě. Prošli jsme kolem a zadními uličkami, přes ploty a brány, jsme utekli z města. Dostali jsme se k řece a šli celou noc podél jejího břehu, dokud jsme nedošli do vesnice Ljukča, sedm kilometrů od Sarny.“

Epilog

Tam se Pearlstein oddělil od svých dvou náhodných spoluútěkářů, protože se rozhodl zamířit do další vesnice. Měl v ní známé, u nichž, jak doufal, najde úkryt. Jeho dva kolegové však vesničanům nedůvěřovali a dali přednost tomu zmizet v lese.

Pearlstein se pak skutečně nějakou dobu schovával u známých sedláků, ale protože se musel ukrývat ve stodolách a na půdách, brzy se v chladnoucím počasí nastydl a trpěl řadou nemocí. Nakonec proto také odešel do lesů, kde se spojil s partyzánskou skupinou a dožil se konce války.

Jonah Borko-Shermanová přečkala s rodinou masakr v podzemním úkrytu, odkud slyšela děsivé výkřiky z tábora. Také ona se dočkala osvobození.

Konec druhé světové války poznamenaly na řadě míst masakry vězňů z koncentračních táborů. Tisíce jich byly nahnány do pochodů smrti. Na snímku šokovaná německá dívka poté, co osvoboditelé donutili německé civilisty prohlédnout si zblízka napáchané zlo
Ženy, které přežily pochod smrti. Z unikátního svědectví tuhne krev v žilách

Podle poválečných odhadů bylo v lesích a roklích kolem Sarny systematicky popraveno 14 až 18 tisíc Židů a zhruba sto Romů. Další stovky až tisíce lidí byly povražděny v ulicích a zahradách Sarny a při pokusu o útěk.

Roku 1945 se dožilo ze Sarny jen asi sto Židů, přičemž není zcela jasné, kolik z nich uniklo masakru ze dnů 27. a 28. srpna 1942. Tento zbytek židovské komunity oplotil místní židovský hřbitov a znovu obnovil náhrobky, které byly dříve použity jako dlažební kostky. Hřbitov však byl později přesto zasypán a vyrostl nad ním fotbalový stadion.

Na místě masakru v Sarny byly postaveny tři památníky, další památník zabitým byl vybudován v Izraeli. V roce 1961 vyšla pamětní kniha o historii židovské komunity v Sarny, jež obsahovala také výpovědi přeživších masakru.