Zmiňovanou kůstku objevili archeologové v roce 2012 nedaleko jeskyně Denisova. Ta se nachází v pohoří Altaj na Sibiři nedaleko hranic mezi Mongolskem a Ruskem a v minulosti již vydala několik cenných nálezů. Podle odborníků pochází přibližně centimetr a půl dlouhá kůstka ze stehenního či pažní kosti přibližně třináctiletého děvčete.

Jak ale uvádí odborný časopis Nature, vědcům se až nyní podrobnou analýzou podařilo rozlišit chromozomy, které dívka zdědila po svém otci a matce. „Nejprve jsem si říkal, že v laboratoři muselo dojít k chybě. Neandertálci a denisované totiž neměli mnoho příležitostí se setkat. Když už k tomu ale došlo, zcela evidentně netrpěli žádnými předsudky,“ uvedl švédský vědec Svante Pääbo, jenž právě výzkumu denisovanů zasvětil většinu své kariéry.

Na denisovany, neandrtálce a homo sapiens, tedy předchůdce současných lidí, se druh homo rozdělil přibližně před 400 až 500 tisíci lety. Zatímco neandrtálci se poté, co opustili Afriku, rozptýlili po Evropě a západní Asii, denisované obývali zejména oblast východní Asie. Oba poddruhy tak dělila poměrně značná geografická vzdálenost.

„Je to poprvé, co jsme objevili přímého potomka obou těchto skupin. Již dříve jsme sice dospěli k závěru, že se neandrtálci s denisovany dostávali do intimního styku, zatím nám ale chyběl hmatatelný důkaz pro tato tvrzení,“ konstatovala Viviane Slonová z Ústavu evoluční antropologie Maxe Plancka v Lipsku, který se podílel na výzkumu kosti.

Ačkoli denisované dosud nebyli uznáni jako samostatný druh či poddruh homo sapiens, v minulosti pro ně bylo navrženo několik jmen – mimo jiné homo altaiensis (člověk altajský), homo siberiensis (člověk sibiřský) či nejméně problematické homo denisoviensis (člověk denisovský), nyní již běžně používané v českých učebnicích.

Navzdory skutečnosti, že denisované vyhynuli z neznámých důvodů přibližně před 30 tisíci let, z molekulárních analýz vyplývá, že podíl jejich genomu je obsažen i v genomu některých moderních lidí – například u tří až pěti procent populace Melanésanů. Tato skutečnost svědčí o častém křížení mezi denisovany a homo sapiens.

Dítě z Lapeda

Poměrně běžní byli i kříženci zástupců rodu homo sapiens s neandrtálci. Primát nálezu prvního hybrida člověka s neandrtálcem si přitom nárokují portugalští paleoantropologové, kteří v roce 1998 objevili kostru asi čtyřletého dítěte starou 24 tisíc let. Takzvané „dítě z Lapeda“ bylo pohřbeno s četnými dary včetně potravy na poslední cestu, přičemž typické pro zástupce rodu homo sapiens bylo i poprášení hrobu červenou hlinkou.

Ostatní znaky však ukazují na to, že v Lapedu bylo pohřbeno dítě, které mělo mezi předky neandrtálce i lidi homo sapiens. Maličká kostra se totiž od svých současníků odlišuje mohutným sudovitým hrudníkem, krátkými končetinami a některými rysy lebky, jež nápadně připomínají právě neandertálce. Lebka se však bohužel nedochovala ve stavu, který by dovoloval její spolehlivou rekonstrukci.

Důkazy vzájemného křížení neandrtálců a lidí druhů homo sapiens lze údajně najít i u koster objevených v chorvatské jeskyni Vindija, německém Volgelherdu a dokonce i v jeskyni u moravské Mladče. Naopak existence hybridů mezi neandrtálci a denisovany nebyla až dosud doložena.