Kalašnikov žil od roku 1947 v Iževsku a i v pokročilém věku byl konstruktérem kanceláře pro střelné zbraně iževské akciové společnosti Ižmaš. Ze své zbraně nedostal ani halíř, protože nebyla patentována. Kromě Sovětského svazu se tak kalašnikovy vyrábějí pod jiným označením v řadě dalších států.

Kalašnikov si ale na tento fakt nikdy nestěžoval. Jeho vlast se mu prý dostatečně odměnila – mimo jiné dostal chatu a čtyřpokojový byt a žil z penze. A také byl nositelem těch nejvýznačnějších sovětských i ruských vyznamenání.

Před lety nicméně uzavřel dohodu s jednou německou firmou, která jeho jméno zvěčnila na různých výrobcích. S manželkou Jekatěrinou, která zemřela v roce 1977, měli tři dcery a syna.

Obdivovatelé kalašnikova, který se v modernějších verzích vyrábí dodnes, považují tuto zbraň za symbol dokonalosti. Je podle nich úhledná, lehká a jednoduchá. Kalašnikov zůstává funkční i v těžkých podmínkách, odolává písku, vodě a bahnu. S nadsázkou se říká, že v některých částech zeměkoule jsou kalašnikovy běžnější než ledničky, telefony nebo kanalizace. Slavná zbraň má své vlastní muzeum a jmenuje se podle ní například jedna italská punková kapela.

Stovky milionů pušek

Podle odhadů se těchto pušek vyrobilo již kolem stovky milionů a zbraň se objevila i na státních znacích několika zemí a je například na vlajce Mosambiku.

Jeden z nejslavnějších Rusů snil o kariéře vynálezce již od dětství. Narodil se ve vsi Kurja na Altaji v roce 1919 v rodině, která byla později označena za kulaky. Pocházel ze 17 dětí, z nichž se dospělosti dožilo šest bratrů a dvě sestry. Začínal na dráze, ale v roce 1938 byl povolán do armády a narukoval k tankistům.

Již během vojenské služby projevil talent vynálezce. Centrem jeho zájmu se stala například palebná síla a kadence tankového kulometu. Mladého kutila si všimlo velení a Kalašnikov byl po ukončení tankové školy převelen do tehdejšího Leningradu (nyní Petrohrad). „Nebýt války, asi bych vynalezl nějaké zemědělské nástroje," vzpomínal později muž, který se původně chtěl věnovat průmyslovému návrhářství.

Na svou zbraň byl patřičně hrdý

Po napadení Sovětského svazu Německem narukoval na frontu jako velitel tanku. Při prvních bojích u města Brjansk v roce 1941 byl ale vážně zraněn a evakuován do týlu. Na nemocničním lůžku začal přemýšlet o zbrani, která by nahradila málo výkonné pušky a nepřesné samopaly. A z každé zbraně si nakonec vzal to nejlepší. Jeho puška tak spojuje rychlost střelby samopalu s dostřelem a průbojností klasické pušky.

Bez oficiálního povolení sestavil model nové zbraně a v roce 1947 uspěl v soutěži návrhů nového samopalu v konkurenci s tehdy známými konstruktéry a jeho AK-47 (Avtomat Kalašnikova) s ráží 7,62 milimetru byl o dva roky později zaveden do výzbroje sovětské armády.

Na svou zbraň byl vždy patřičně hrdý, vrásky na čele a někdy i slzy v očích se mu prý objevily jen tehdy, když viděl svého kalašnikova v rukou teroristů nebo dětských vojáků.