Kliknutím zvětšítePro Německo to byla velká událost. V roce 1972 hostila evropská země poprvé od roku 1936 letní olympiádu. S vědomím, co se dělo v třicátých letech, kdy se olympijské hry staly propagandistickou akcí v rukou Adolfa Hitlera a oslavou nacismu, se nyní snažili pořadatelé ze všech sil ukázat, že nynější Západní Německo (v roce 1972 byla země rozdělená na Východní a Západní Německo) je už zcela jinou zemí.
Pamětníci a účastníci olympiády z roku 1972 se shodují na tom, že se jim přesně toto dařilo. „Bylo zjevné, že se Němci snaží ukázat světu, že půjde o klidnou událost. Že už je to všechno jiné. V ulicích jste vůbec nepotkali žádné vojáky nebo policisty, všude byly světlé barvy, bledě modrá, bílá, skutečně bylo vše velmi mírumilovné,“ vzpomínala na atmosféru olympiády pro BBC Shlomit Nirová, členka izraelské olympijské výpravy, tehdy devatenáctiletá plavkyně.
Podobný dojem měl z události, která začala koncem srpna 1972 i další židovský atlet, chodec Shaul Ladany. V izraelském týmu byl jediným sportovcem, který byl přeživším holocaustu. Napjatě proto očekával, jaké to v Mnichově bude.
„Pořadatelé chtěli světu ukázat, jak se nové Německo liší od mašinerie Třetí říše. Všechno bylo opravdu jiné: příjemné barvy, všude květiny, člověk nikde neviděl žádné zbraně. Svoboda. Mělo to hezkou, příjemnou atmosféru,“ vyprávěl Ladany pro CNN.
Olympiádu v Mnichově z roku 1972 si ale dodneška svět jako mírumilovnou oslavu sportu nepřipomíná. To, co mělo být sportovním svátkem, se totiž 5. září přesně před 50 lety proměnilo v krvavý masakr. Na izraelskou výpravu v olympijské vesnici totiž zaútočili palestinští teroristé. Pokus o záchranu rukojmí německou policií skončil obřím fiaskem, které stálo životy deseti lidí.
Celý incident navíc vyústil v další sérií atentátů či dokonce únos dopravního letadla plného lidí.
„Vstávej, zastřelili ho“
To, na čem si pořadatelé olympiády zakládali – tedy otevřenost, uvolněná atmosféra a téměř žádná bezpečnostní opatření – se nakonec krutě vypomstilo. Brzy ráno 5. září, kolem půl páté, do olympijské vesnice vešla skupina mužů ve sportovním oblečení a s velkými taškami. Nikdo si je příliš nevšímal – sportovci se takto běžně nad ránem vraceli na ubytování - nikdo je nekontroloval.
Jenže toto nebyli sportovci. Šlo o teroristy z organizace Černé září.
Muži v taškách nesli ruční granáty a automatické zbraně. V olympijské vesnici se potkali s dalšími členy organizace, kteří zde byli oficiálně zaměstnáni. Třeba vůdce teroristů Ísa zde pracoval jako stavební dělník a podařilo se mu tak v tichosti zjistit všechny potřebné informace.
Cílem teroristů se stala budova na adrese Connollystrasse číslo 31. V tamních apartmánech spala izraelská výprava. Jen o několik málo hodin dříve byli sportovci společně na kulturním představení. „Na jeho konci jsme všichni vystoupili na pódium a fotografovali nás. Byla to naše poslední společná fotografie,“ zmiňoval Ladany.
Když začalo osm teroristů otevírat ukradenými klíči apartmány, podivné zvuky vzbudily Josefa Gutfreunda. Jeho disciplínou byl wrestling. A tento vysoký, 135 kilo vážící muž se tak pokusil zablokovat dveře svým vlastním tělem. Zároveň se křikem snažil probudit své spící přátele. Několik se jich skutečně vzbudilo a stačilo se schovat nebo uprchnout přes balkon. Jenže se to nepovedlo všem. Teroristé Gutfreunda nakonec přetlačili a vnikli do budovy.
Bránit sebe i své kolegy se pokusil i trenér zápasníků Moše Weinberg. Vzal nůž, jenže proti pistolemi ozbrojeným teroristům neměl šanci. Ti jej postřelili a donutili, aby je zavedl dále do apartmánů.
Teroristé následně vtrhli do apartmánového bytu číslo 1. Proč zvolili právě ten, je dosud předmětem debat. „Třeba oceňovaný dokument Jeden den v září (One Day in September) tvrdí, že je tam zavedl po donucení Weinberg. Podle daného dokumentu Weinberg uvažoval tak, že v apartmánu číslo 1 bydleli převážně wrestleři a zápasníci, velcí muži, kteří mohli mít šanci se teroristům bránit,“ zmiňuje CNN.
Ladany, který byl v jiném apartmánu, byť ve stejné budově, si však myslí, že důvod, proč byli on a jeho spolubydlící ušetřeni, je jiný. Podle něj teroristé velmi dobře věděli, kdo kde bydlí. „V apartmánu číslo dva se mnou přebývali dva skvělí střelci, členové našeho střeleckého týmu. Teroristé by neriskovali, že by se jim kdokoliv postavil,“ vyjádřil se Ladany.
Když palestinští ozbrojenci postupně zajali sportovce v apartmánech 1 a 3, pokusil se jim Weinberg vzepřít ještě jednou. Druhý pokus o obranu už ale nepřežil, a stal se první obětí onoho tragického dne. Teroristé jej zblízka střelili do hlavy. O několik chvil později pak vážně postřelili a nechali vykrvácet ještě i vzpěrače Josefa Romanova, který se je rovněž pokusil zastavit.
Izraelský trenér Moše Weinberg (na snímku z roku 1971 s manželkou) byl první obětí útoku teroristů na olympiádě v Mnichově. Pokusil se bránit, útočníci ho zastřelili
Výstřely vzbudily i sportovce v apartmánu dva. „Vzbudil mě spolubydlící a řekl, že Mošeho Weinberga zastřelili. S tímto kamarádem jsem sdílel pokoj už při olympiádě o čtyři roky dříve a byl to velký šprýmař, ale bylo mi jasné, že tohle je něco, o čem se nežertuje. Oblékl jsem se, odešel z pokoje a pomyslel jsem si, že jsem se ocitl ve válce,“ nastínil Ladany hrůzné chvíle.
Výstřely zaslechly i lidé mimo budovu, a tak se půl hodiny po začátku útoku o všem dozvěděla policie. To ale ještě nic neznamenalo. Drama s tragickým koncem právě začínalo.
Tělo na ulici
Osm teroristů mělo po vraždě Weinberga a Romanova devět spoutaných rukojmí. Stovky policistů mezitím prakticky neprodyšně uzavřely olympijskou vesnici. Celý svět přesto sledoval dění doslova v přímém přenosu. V areálu totiž byly i tisíce novinářů a byť na stadionech pokračovaly soutěže, většina kamer a fotoaparátu se soustředila na boj izraelských sportovců o život.
Teroristé po páté hodině ranní vyhodili na ulici před domem Weinbergovo tělo. A také seznam požadavků. „Za propuštění sportovců požadovali propuštění 234 palestinských teroristů z izraelských věznic,“ připomíná publikace Encyclopedia of terrorism. Pokud by snad jejich podmínky nebyly splněny, hrozili teroristé popravou rukojmí.
Německá policie rychle začala s vyjednáváním a tehdejší kancléř Willy Brandt se spojil s tehdejší izraelskou premiérkou Goldou Meirovou. Pořadatelé olympiády a němečtí politici prožívali noční můru.
„Pro představitele Německa bylo nepředstavitelné, aby se v Německu opět prolila židovská krev. Proto teroristům nabídli výměnou za rukojmí třeba i neomezenou sumu peněz, či dokonce to, že by se místo izraelských sportovců mohli rukojmími stát někteří vysoce postavení úředníci – třeba i bavorský ministr vnitra,“ uvádí novinář Simon Reeve v knize One Day in September, která se stala předlohou pro zmíněný oceňovaný dokumentární film.
Policejním i vládním vyjednavačům se sice podařilo postupně o několik hodin posunout deadline, který si vytyčili teroristé, ti ale jinak odmítli přistoupit na jakoukoliv nabídku. Vyjednávání se dostávalo do mrtvého bodu.
Z Izraele navíc kolem poledne přišla zpráva, která vyjednavače nijak nepotěšila. Vedení Izraele se totiž rozhodlo setrvat u politiky „S teroristy se nevyjednává“ a razantně odmítlo požadované propuštění vězňů.
Vedoucímu policejní akce začala docházet trpělivost a rozhodl naplánovat útok, pokus o vysvobození rukojmí. Netušil, jak tragicky skončí.
Krvavé fiasko
Bavorští policisté nejdříve chtěli zaútočit přímo na apartmánový dům. „Jenže tento plán ztroskotal, když si uvědomili, že celou událost kamery živě vysílají pro více než miliardu lidí po celém světě, a to, co se děje kolem domu, si tak kdokoliv může pustit v televizi i v olympijské vesnici,“ uvádí encyklopedie Britannica.
Nakonec bylo rozhodnuto, že vyjednavači zdánlivě přistoupí na další z požadavků teroristů – tedy že chtějí i s rukojmí odletět přistaveným letadlem do některé ze zemí na Blízkém východě. Drama tehdy pokračovalo už skoro celý den.
„Kolem desáté večer, ve víře, že došlo k domluvě, teroristé a jejich svázaní a oslepení rukojmí nasedli do autobusů, které je převezly k helikoptérám. Dva vrtulníky pak teroristy s jejich zajatci dovezly na patnáct kilometrů vzdálené letiště Fürstenfeldbruck, odkud mělo dle domluvy odletět letadlo,“ píše Britannica.
Jenomže němečtí policisté se žádným odletem samozřejmě nepočítali. Přestup z vrtulníků do letadla měl být příležitostí, aby policejní snipeři teroristy zastřelili. Ze zpětného pohledu je už nyní jasné, že jejich plán byl dopředu odsouzen k nezdaru.
Bavorská, a ani federální západoněmecká policie tehdy nebyla k podobné akci vhodně vycvičena, ani vybavena. O něco lépe na tom byla armáda, ovšem ta dle německé ústavy nemohla být nasazena do akce na německém území v době míru. Vše tak měla pod palcem bavorská policie. Ta však podcenila hned několik věcí. „Ostřelovači neměli brýle s nočním viděním, jednotliví muži nebyli ve vzájemném rádiovém spojení. A hrubě byla podceněna zpravodajská práce. Prakticky do zahájení útoku totiž nikdo nevěděl, jaký je vlastně přesný počet teroristů,“ konstatuje Reeve v knize Jeden den v září.
Bylo to skutečné fiasko. Když se na letišti konečně zjistilo, že je teroristů až osm, přičemž s takovým počtem žádný z policistů nepočítal, už bylo pozdě útok odvolávat. Když dva z teroristů prohlédli přistavené letadlo a chtěli přivolat ostatní, snipeři spustili palbu. Strhla se přestřelka. „Po úvodní intenzivní střelbě, při které teroristé zasáhli mimo jiné některé ze světel, které osvěcovaly plochu, se scéna proměnila ve sporadickou, občasnou palbu,“ uvádí Britannica.
Kolem letiště stáli novináři, a před půlnocí jim vysoce postavení němečtí úředníci sdělili, že byli všichni rukojmí osvobozeni. Byl to krutý omyl, děl se totiž přesný opak.
Hroby pěti z jedenácti izraelských obětí Mnichovského masakru z roku 1972
Na letištní ploše se dál střílelo. Posádka vrtulníků stihla utéct, ale spoutaní izraelští sportovci neměli šanci ze strojů uniknout. Při palbě byl zastřelen jeden z německých policistů. Teroristé sice také utržili několik ran, stále se ale nemínili vzdát. „Těsně po půlnoci jeden z útočníků hodil do první helikoptéry ruční granát. Výbuch zabil všechny izraleské sportovce ve stroji, kromě jednoho. Wrestler David Berger přežil, ale nadýchal se výparů z hořícího stroje a zemřel, než se k němu dostali záchranáři. Druhý z teroristů po výbuchu zamířil samopalem na druhý vrtulník, a postřílel v něm všechny rukojmí,“ zmiňuje Britannica.
Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo. Všech devět izraelských rukojmí – tedy všech jedenáct, pokud se počítají i oběti z apartmánového domu – bylo mrtvých. Německá policie přišlo o jednoho policistu. V následujících hodinách pak policisté zastřelili pět z osm útočníků, a zbývající tři zajali, tento úspěch ale přišel příliš pozdě.
Unesené letadlo a Operace Boží hněv
Olympijské hry byly poprvé v jejich historii z piety přerušeny na dalších čtyřiadvacet hodin. Tragédie zaskočila celý svět a po Mnichově 1972 se už žádné další hry nekonaly za tak benevolentních bezpečnostních podmínek. Standardem všech dalších olympiád se stala důsledná kontrola vstupujících do olympijských vesnic, a ozbrojení strážci.
Německá policie za svou fušeřinu schytávala kritiku ze všech stran. Právě fiasko na letišti Fürstenfeldbruck nakonec podnítilo vznik speciálního policejního komanda GSG-9, které je v současnosti elitní jednotkou německé federální policie a jehož příslušníci jsou trénováni mimo jiné právě na řešení teroristických útoků. „V současnosti jde o jednu z nejlepších protiteroristických jednotek světa,“ konstatuje Britannica.
Izrael nenechal útok Černého září bez odpovědi. Nejenže byly v následujících dnech bombardovány palestinské pozice. Tajná služba Mossad vykonala operaci dnes známou pod názvem Boží hněv, kdy tajní agenti postupně vystopovali a zabili drtivou většinu členů teroristické skupiny zodpovědných za krvavý útok (oficiálně Mossad ani Izrael neměly s těmito vraždami nic společného). Akci zobrazuje třeba oceňované drama Stevena Spielberga Munich (Mnichov). Mimochodem, postavu zavražděného sportovce Weinberga ve filmu hraje jeho vlastní syn.
Spuštění operace Boží hněv podnítilo zejména to, že se pouhých několik měsíců po tragických událostech 5. září 1972 dostali na svobodu všichni tři tehdy zajatí atentátníci, kteří skončili v západoněmeckém vězení. Propustily je německé úřady po dalším děsivém dramatu.
„Devětadvacátého října 1972, méně než dva měsíce po masakru, dva teroristé z Černého září unesli Boeing 727 společnosti Lufthansa plný lidí, a vyhrožovali, že letoun nechají vybuchnout, pokud nebudou strůjci masakru propuštěni. Unesený stroj kroužil nad chorvatským Záhřebem, než byli do tohoto města soukromým letounem přepraveni oni tři teroristi. Ti následně na letišti přestoupili do uneseného Boeingu. Stroj pak dle domluvy přistál v libyjském Tripolusu, kde byli propuštěni rukojmí,“ zmiňuje encyklopedie Britannica. Teroristy přivítal libyjský vůdce Kaddáfí jako hrdiny.
Dva z teroristů byli později zabiti při operaci Boží hněv, třetí, Džamal al-Jišej, se dosud ukrývá i s rodinou v zemích na Blízkém východě. V roce 2000 se však dokonce objevil v dokumentu Jeden den v září. Uvedl, že je na svůj čin pyšný. „Jsem hrdý na to, co jsem udělal, neboť jsem v případu Palestiny enormně pomohl. Před Mnichovem svět neměl ponětí o našem boji, ale toho dne se jméno Palestina skloňovalo po celém světě,“ řekl.
Celý útok také opět vážně poznamenal vztahy Německa s Izraelem. A některé kauzy spojeny s tragickými událostmi sahají dokonce do dnešních dní, byť od tragédie uplynulo již půl století. „Teprve před několika dny souhlasilo vedení Německa s vyplacením kompenzace ve výši 28 milionů eur rodinám zavražděných izraelských sportovců, a to až poté, co rodiny pohrozily, že se nezúčastní tryzny k padesátému výročí událostí,“ píše BBC.
Rodiny totiž dlouhodobě vinily německé představitele, že policejní složky toho pro ochranu jejich blízkých neudělaly dost, a že Německo selhalo v zajištění bezpečnosti účastníků olympiády. „Při současném dojednání zároveň Německo slíbilo, že v blízké době zveřejní i utajované dokumenty o zpravodajských informacích k útoku a detailech zpackané záchranné akce,“ uzavírá BBC.
19
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
