Je slunečný den, krátce před šestou hodinou odpolední, píše se datum 1. srpna 2007. V americkém městě Minneapolis ve státu Minnesota panuje typicky letní, horké počasí. Šestatřicetiletý Patrick Holmes právě jede v autě domů z práce. Těší se na svou ženu, která ho doma čeká. Pracovní den má za sebou, může myslet na odpočinek. Jednapadesátiletému Paulu Eickstadtovi naopak pracovní doba teprve začíná. Je řidičem dodávky a zrovna vyjíždí na svou první cestu dne.
Christina Sacofrasová ve svém autě spěchá. Jako lektorka má před sebou hodinu tradičních řeckých tanců, jenže má zpoždění. Pro jistotu tedy volá své kamarádce a prosí ji, ať sdělí studentům, že přijde později. To třiadvacetiletá Sadiya Sahalová a její dvouletá dcera Hanah nikam pospíchat nemusí. Jedou na návštěvu k příbuzným a čas příjezdu pro ně není tak podstatný.
Holmes, Eickstadt, Sacofrasová ani Sahalová se neznají. Jejich životy jsou odlišné stejně, jako cíle jejich cesty. V onen horký srpnový den, přesně v šest hodin a pět minut podvečer, se ale jejich cesty protínají. Shodou náhod se všichni ocitají na mostě I-35W přes řeku Mississippi. Bohužel jsou ve špatném čase na tom nejhorším možném místě.
Přesně v tu chvíli totiž náhle, bez jakéhokoliv varování, most plný aut padá. Trvá to jen pár sekund a z obří betonové konstrukce je hromada sutin. A jména Holmes, Eickstadt, Sacofrasová a Sahalové (matka i dcera) se najednou ocitají na stejném seznamu. Seznamu jmen třinácti obětí.
Pád mostu I-35W patří k desítce nejtragičtějších takových událostí v Americe od roku 1950. „Třináct lidí zemřelo a 145 se jich zranilo, z toho mnozí vážně,“ připomíná děsivou bilanci události server NPR.
Most se zřítil ve chvíli, kdy končila odpolední špička a stálo či jelo po něm přes sto vozidel – osobních aut, náklaďáků, ale třeba i školní autobus. Mnoho z nich se zřítilo do vody a lidé se v nich začali topit. Další auta doslova rozdrtily kusy mostu. Jiná se zasekla mezi kusy betonu či pokroucených ocelových konstrukcí.
Vše navíc mohlo dopadnout ještě mnohem hůře, běžně totiž v takovou hodinu bývalo aut na mostě více. „V době pádu byl provoz na mostě omezen, z osmi silničních pruhů byly průjezdné pouze čtyři,“ uváděl dobový článek stanice ABC.
Varovné signály
Most I-35W byl postaven mezi lety 1964 a 1967. Řeku Mississippi překlenoval ve městě Minneapolis – spojoval jeho čtvrti Downtown East a Marcy-Holmest. Ve chvíli, kdy padal do vody, si stále, navzdory stáří čtyřicet let, držel titul nejmladší most přes Mississippi v Minneapolisu.
Celková délka mostu byla 580 metrů, jeho střed nad řekou tvořil jeden oblouk, délka silnice nad ní byla 140 metrů. Most se stal důležitou dopravní tepnou. „Jeho osmi pruhy (čtyřmi v každém směru) denně projelo 140 tisíc lidí,“ konstatuje web NPR.
Byť se okamžitě po pádu mluvilo o tom, že incident byl neočekávaný, po pár dnech se ukázalo, že to nebyla tak úplně pravda. Už od devadesátých let se totiž objevovaly studie a zprávy, které upozorňovaly na to, že most není ve zcela dokonalém technickém stavu. „V roce 2005 pak byl most označen za stavbu se ‚strukturálními nedostatky‘, šlo ovšem o status, který nevyžadoval, aby byla konstrukce uzavřena. Zpráva z roku 2006 pak mluvila o 52 místech na mostu, kde byl stav stavby velmi znepokojivý. Ve zprávě bylo navrženo, aby byl na těchto místech most zpevněn ocelovými pláty,“ psalo se v dobovém článku stanice ABC.
Sečteno a podtrženo, vědělo se, že most má jisté nedostatky, o jeho uzavření se ale ani jednou neuvažovalo, neboť nikdo nepovažoval vady za tak závažné, aby mohly způsobit podobnou katastrofu. V době pádu sice na mostě pracovali dělníci, jejich činnost ale s katastrofou nesouvisela.
Vyšetřovatelé totiž v závěrečné zprávě označili jasného viníka. Příčinou pádu byly konstrukční nedostatky na mostě. „Nosnost byla v důsledku konstrukční chyby nedostatečná,“ zmiňuje web Minnesota Legislative Reference Library.
Takhle umřít nechci
Most se zřítil krátce po šesté hodině večer. Když se začal hýbat, některým se z něj ještě povedlo ujet. Na to, co následovalo, ovšem nikdy nezapomenou. Do paměti se jim vryl třeba zvuk pádu. „Nikdy předtím jsem nic takového neslyšela. Přirovnala bych to k tornádu nebo něčemu takovému,“ řekla po pádu třeba Lynn Lubanová, která vyskočila z auta a stihla utéct.
Jiní ale takové štěstí neměli. Osmnáct dělníků, kteří právě pracovali na opravách mostu a lidé ve 111 vozech uniknout nestačili. Jejich auta skončila v řece či mezi hromadou sutin. Byl mezi nimi i vůz Kelly Kahleové, která právě mířila na sever, aby se mohla podívat na fotbalový zápas. „Zdálo se mi, že severní konec mostu, tam, kam jsem směřovala, vyletěl do vzduchu,“ vzpomínala žena pro stanici NPR.
V tu chvíli se část mostu, na které bylo její auto, zřítila dolů do řeky. „Najednou na okno narazila kalná voda s kousky betonu. A já jsem si říkala: Bože, prosím, nedovol, abych se utopila. Nechci zemřít takhle,“ popsala Kahleová.
Měla štěstí v neštěstí. Její auto se nakonec zcela neponořilo, ale zůstalo na betonových troskách. Nejen že se z něj dostala ven, byla navíc nezraněná.
Drsný pád auta zažila i Melissa Hughesová. „Přísahám, že jsem viděla dělníky na mostu, kteří vyletěli do vzduchu. A pak už jsem jen měla takový ten pocit volného pádu,“ uvedla žena, jejíž vyjádření zaznamenala stanice NPR.
Přeplněné nemocnice
Na místo se okamžitě sjeli záchranáři i potápěči. Záchranné práce u mostu trvaly nakonec několik dnů. Obří těžké betonové trosky totiž komplikovaly záchranářům práci. Navíc se očekávalo, že mnohá auta budou na dně řeky a nejdříve tak bylo nutné zajistit, aby se nemohlo nic stát potápěčům. „Viditelnost ve vodě, menší než jedna stopa, komplikuje hledání, stejně jako proudy v řece Mississippi,“ uváděla dobová zpráva ABC.
Třeba tělo řidiče dodávky Paula Eickstadta bylo nalezeno až více než den po pádu mostu. „Jeho náklaďák padal kolmo dolů, zasekl se mezi dvěma kusy betonu a začal hořet,“ uvádí web stanice Minnesota Public Radio.
Z trosek museli záchranáři dostávat celkem třiadevadesát lidí. V okolních nemocnicích byly mezitím plné operační sály. Mnozí zranění byli ve vážném stavu, měli třeba těžká poranění hlavy či zad.
Po pádu se okamžitě v celých Spojených státech začalo diskutovat o lepším prověřování bezpečnosti mostů. Přeživší a pozůstalí vedli proti odpovědným institucím několik soudních sporů. Do čtrnácti měsíců byl na stejném místě vystavěn nový most.
