Před velkou erupcí sopky Hibok-Hibok, k níž došlo 4. prosince 1951, žilo na ostrově Camiguin asi 69 tisíc obyvatel. Po výbuchu se ostrovní populace snížila na pouhých 34 tisíc obyvatel. Přes tři tisíce ostrovanů sopka zabila, dalších zhruba 30 tisíc opustilo ostrov ve strachu z dalších přírodních pohrom. Co se tehdy na filipínském ostrově stalo?

Pětisetletá historie evropského osídlení

Evropané se o existenci ostrova Camiguin, nacházejícího se ve skupině Vysayských ostrovů (jedné ze tří hlavních geografických oblastí filipínského souostroví - další dvě tvoří Luzon a Mindanao) dozvěděli poprvé zřejmě v roce 1565. Tehdy u jeho břehů přistál Miguel Lopez de Legaspi, španělský mořeplavec, conquistador, první generální guvernér na Filipínách a zakladatel jedné z prvních evropských osad v západním Tichomoří.

Obyvatelé Aberfanu odklízejí hlínu po tragickém sesuvu.
Mysleli, že se žene bouřka. Byla to černá smrt, která zaživa pohřbila 116 dětí

Je možné, že někteří věděli o ostrovu již dříve, protože podle některých zmínek ve španělských kronikách vedl Legaspiho při jeho cestě záznam pořízený jiným Evropanem: Portugalcem Fernãem de Magalhãesem, mořeplavcem, jenž ve službách španělského krále jako první obeplul svět a na Filipínách v roce 1521 zahynul. Byl to však Legaspi, kdo založil na ostrově jeho novodobou historii.

První španělské osady tam vyrostly v roce 1598. Upomínkou na ně zůstává až do dnes stará španělská strážní věž, která měla hlídat námořní cestu před piráty. V roce 1679 pak vzniklo na Camiguinu i první větší španělské městečko. Jmenovalo se Katagman z Katadmanu (dnes je známé jako Catarman).

Toto město rostlo a prosperovalo až do roku 1871. Na prvního máje toho roku vybuchl jeden z ostrovních vulkánů (hora Daan) a celé město zničil. Z jeho tehdejší podoby se do dnešních dnů dochovaly jen ruiny starého španělského kostela a kláštera a dále zvonice.  

Záběry z erupce sopky Hibok-Hibok:

Zdroj: Youtube

Hora většinou varovala předem. Ale ne vždy

Největší aktivní sopkou Camiguinu, tou, k níž se s obavami i úctou obracely zraky starých obyvatel ostrova, však nebyl Daan, ale Hibok-Hibok, v překladu z jazyka Vysayských ostrovů Horká bublající hora. Kolem poloviny 20. století se tento 1713 metrů vysoký vulkán "rozzlobil" dvakrát - jednou v roce 1948 a podruhé v roce 1950, kdy jeho erupce zabila 68 ostrovanů.

Stále však šlo jen o menší škody, protože hora podle zkušeností místních varovala vždy předem - dva nebo tři dny před výbuchem zlověstně funěla a odfrkávala, což dávalo většině obyvatel ostrova čas vzdálit se do jeho bezpečnějších částí nebo na lodích přeplout na ostrov Mindanao, vzdálený asi 11 kilometrů jižně.

Umělecká představa meteoru s velkou silou, podobného, jaký mohl zničit i město Tall el Hammam
Dávné město Tall el Hammam zničil meteor. Exploze měla sílu 1000 jaderných bomb

V osudný čtvrtek 4. prosince 1951 však hora žádné předchozí varování nevydala. Ještě za časného rána náhle roztrhla její kopuli mohutná exploze a hora začala na severovýchodní část ostrova metat rozžhavené kameny větší než člověk. Vzápětí na to vyslala do vzduchu také smrtící pyroklastický proud plný rozžhaveného popela a jedovatého chlóru. Po jejích úbočích se na všechny strany valila roztavená žhnoucí láva.

V hlavním a největším ostrovním městě Mambajao, vzdáleném něco přes 5,5 kilometru od úpatí hory, se jeho 21 tisíc obyvatel právě připravovalo prožít svůj další všední den. Děti mířily do školy a jejich rodiče na svá pole. Příval lávy, plynu a sopečného popela je dokonale zaskočil. Mambajao přestalo během několika mála hodin existovat.

Když se na ostrov dostal po katastrofě jako jeden z prvních pozorovatelů dopisovatel amerického časopisu Time Carlos Weber, odeslal o tom tuto šokující zprávu: "Vzduch byl plný zápachu z rozkládajících se těl a ze síry. Na míle a míle jsem neviděl žádné známky života - jen tichý kámen a obnažené pokroucené popelavě šedé formy ve tvaru mužů, žen, dětí a psů. V jednom rohu něčeho, co kdysi bývalo chýší, jsem uviděl 17 mrtvol schoulených k sobě. Dvě těla, mohla patřit asi osmiletým nebo devítiletým dětem, se objímala. Asi 100 yardů ode mě stál buvol, karabao, byl zanořený v popelu a mrtvý, ale pořád stál. Když jsem odcházel, přeběhlo mi přes cestu kuře. Mělo sežehnutý a zčernalý jeden bok, z druhé strany bylo nedotčené. Byla to jediná živá bytost, kterou jsem tam viděl."

Je to ďáblovo dílo

V příštích čtyřech dnech vybuchl Hibok-Hibok ještě čtyřikrát a hrozilo, že zdevastuje celých více než 248 kilometrů čtverečních ostrova. Aby toho nebylo málo, Camiguin navíc zasáhl tajfun, který bránil záchranným operacím a vyžádal si další desítky obětí.

Jenom od čtvrtka 4. prosince do neděle 7. prosince 1951 našly záchranné oddíly z Manily a z Mindanaa 266 mrtvých těl a odhadovaly, že dalších 1500 bude bude pohřbeno v lávě. Bohužel, tento odhad se nakonec ukázal příliš nízký. Erupce si vyžádala přes tři tisíce lidských životů. 

Ostrovy čtyř hor, Aleutské ostrovy
Pod Aljaškou "spí" další monstrum. Vědci objevili nový supervulkán

Následoval již zmíněný exodus z ostrova. Lidé prchali po tisících na svých rybářských bárkách a dokonce i na kanoích, aby se dostali pryč. Filipínská vláda proto poslala ke Camiguinu své válečné lodě s rozkazem nakládat a převážet uprchlíky, aby nedošlo ještě k dalším tragédiím na moři.

Někteří starousedlíci se však přesto rozhodli na ostrově zůstat. "Jsou to fanatici," řekl reportérovi Time čtyřiadvacetiletý Lucino Balili, který se právě připravoval k odchodu. "Tohle není Boží trest. Je to dílo samotného ďábla."