Jakmile jsme uvnitř, je nám jasné, že tady jsou kontroly nutné. V ulicích hlídkují policisté, na hradbách stojí každých padesát metrů jeden voják se samopalem. A nejen tam, jsou i před křesťanským chrámem, i když je po nedělních teroristických útocích v Kolombu uzavřen.

Zatímco se osazenstvo autobusu vydává zkoumat uličky tohoto okouzlujícího města, přistupuji k jednomu z vojáků. Zajímá mě, zda má nějaké informace o případném nebezpečí. Mlčí, jen kroutí hlavou a nepřestává přitom bedlivě pozorovat okolí. Když si ho chci vyfotografovat, rázným posunkem mi dá najevo, že si mám hledět svého. Stejně dopadnu i u jeho velitele, který mi alespoň úsečně odpoví: „Žádné otázky, žádné fotografie.“

Hned naproti stojí malý stánek prodavačky chlazených limonád, zkusím to tam. Na pultíku má vystavené zelené listy, ze kterých se posléze vyklube betel, omamná droga, kterou místní s oblibou žvýkají. Srimathi, jak se žena jmenuje, mi o ní ale dokáže říct víc, než o vojácích. Prý jsou tu už od neděle a mají chránit turisty. Poděkuji a kupuji si aspoň studenou vodu.

Prázdné ulice

Vydávám se do centra pevnosti, do malých uliček plných krámků a kaváren. Panuje tu na první pohled stísněná atmosféra. Jinak jistě veselí srílanští obchodníci jsou nyní rozpačití, zaražení, mlčenliví. Jen tiše postávají před svými krámky a vyhlížejí turisty. Najednou si uvědomím, že jediným cizincem v uličce jsem já. Po chvilce se ke mně přidává aspoň Daniela, Češka ze stejného hotelu, kde bydlím, a mé pocity potvrzuje: „Jsem na Srí Lance už potřetí, ale tohle nepamatuji. Pevnost vždy byla plná turistů, všude vládl halas, prodavači lákali zákazníky do svých obchodů. Teď je tu úplně vylidněno.“

Záběry po útocích:

Sedneme si spolu k malému stolečku na chodníku před kavárnou, kterou podle známky na průčelí ještě v roce 2017 ocenil Trip Advisor jako best choice. Teď zeje práznotou. Dáváme si s Danielou kávu se skořicí a já se vyptávám mladého číšníka na situaci. „Po teroristických útocích turisté hned odjeli, Američané, Australané, Novozélanďané, všichni,“ říká smutně Kasun. „A odkud jste vy? Z České republiky? Čechů sem jezdí hodně, ti se, myslím, nebojí.“

Dopíjíme kávu a loučíme se. „Kdy odjíždíte vy?“ ptá se, když nám na rozloučenou podává ruku. „V sobotu? Jeďte rovnou na letiště, nezajíždějte do Kolomba. Tam je to stále nebezpečné,“ přidává radu na závěr. Pokyvujeme hlavou a zatím ještě ani netušíme, že letiště mezitím zavřeli.

Procházíme dál prázdnými uličkami. Tady někam spěchá starší Japonka s kufrem, o kus dál nakládá mladá rodina nejspíš z Evropy zavazadla do auta a dojemně se loučí se svou srílanskou paní domácí. Ta má skoro slzy v očích. „Přijeďte zase,“ volá za odjíždějícím se autem a mává na rozloučenou.

Zabloudíme do krámku s oblečením a vkusnými suvenýry. Beru do rukou misku vyrobenou z kokosu s krásnou červenou politurou. Než si stačím všimnout ceny na dně, prodavač mi dává rovnou slevu dvě stě rupií. Už takhle byla ta miska skoro zadarmo a teď sleva? Ptám se prodavače, jak jdou obchody. Hned mi je ale jasné, že je to dost hloupá otázka. „Špatně, sama vidíte, nikde nikdo,“ rozmáchne Shamil rukama. „Turisté odjeli, noví nepřijíždějí. A teď navíc vypadla elektřina, od rána nejde a vypadá to, že nepůjde ani zítra,“ říká smutně a pečlivě mi balí misku do jemného papíru. Je mi ho líto. Nakupuji ještě pár drobností a Daniela bere šaty pro dceru.

Vydáváme se prázdnými uličkami k autobusu a za chvíli necháváme pevnost Galle za zády. Byl to smutný výlet, navíc nejspíš můj jeden z posledních tady na Srí Lance.

Autorka je editorka Deníku, která pobývala v době teroristických útoků na ostrově Srí Lanka.

Na Srí Lance došlo v neděli k osmi explozím, při nichž zahynulo nejméně 359 lidí a stovky dalších byly zraněny. Cílem útočníků byly kostely a hotely převážně v největším městě ostrova Kolombu.