Na terase si mladý anglický pár dává - jak jinak - anglickou snídani, kterou okoření pěkně ostrou Bloody Mary. Hotel Riff se probouzí do dalšího dne. 

Vracím se z balkonu do klimatizované místnosti a pouštím si v televizi místní zprávy, stejně jako včera a předevčírem. To jsme ještě byli v horách u čajových plantáží a sociální sítě fungovaly. Tehdy jsem ještě mohla odpovědět přes WhattsApp na srdcervoucí zprávu mé jedenáctileté dcery: „Mami, žiješ?“ Ano žiju, neboj se miláčku, všechno bude dobré.

Ve zprávách ukazují záběry z pohřbu srílanských obětí sebevražedných atentátníků. Dva malí chlapci v doprovodu staršího muže pláčí nad rakví tak usedavě, že mimoděk tlumím zvuk. Je mi jich strašně líto, v té rakvi bude asi jejich matka. Následuje střih na moderátora, který upřesňuje počet obětí. Už jich je 321, z toho 32 turistů.

Raději sejdu dolů do lobby, kde to vypadá, že se nikdy nic nestalo. Zdejší zaměstanci jsou usměvaví a milí jako vždy a turisté ze všech koutů světa se chystají na pláž nebo na nákupy.

Chtěli na sebe upozornit

Zastavuji Sanuka, manažera hotelu, a ptám se na situaci. Mám se jet zítra podívat do hlavního města na čajovou burzu, ale už předem tuším odpověď. Nic z toho nebude, je zavřená. V zemi byl vyhlášen výjimečný stav. „Nebojte se,“ uklidňuje mě s úsměvem, „Tady nic nehrozí. Naše pláže, čajové plantáže nebo džungle se slony teroristy nezajímají. Chtěli na sebe upozornit svět, proto si vybrali hlavní město.“

Když se ho ale zeptám na útoky, zvážní. Rukou ukáže na nedaleký stolek a objedná nám čaj, jak jinak. Usedáme do pohodlných měkkých lenošek, klimatizace tiše vrní. „Při útoku na hotel Shangri-la přišla o život Sandu, moje kamarádka a bývalá zaměstnankyně zdejšího Riffu. Odešla do Kolomba, dostala příležitost, dělala tam školitelku zaměstanců hotelu,“ říká smutně. Nějak nevím, co říct, je mi to všechno moc líto. Já si tu usrkávám čaj ze srílanských plantáží a o sto kilometrů dál se vraždí. Hlava mi to nebere.

Sanuka ale pokračuje: „Jeden Američan, který měl Srí Lanku moc rád, sám za své peníze vybudoval ve městě Ratnapura nemocnici, přišel při útocích o manželku a dvě děti. A v kolombské márnici doteď leží pět členů jedné srílanské rodiny, není, kdo by je pohřbil, zemřeli všichni najednou.“

Nelze se tomu vyhnout

Napije se chladnoucího čaje a usměje se, jak to v téhle situaci umí snad jen budhisté. „Život musí jít dál. Podobné útoky se staly v Americe, na Novém Zélandu, v Evropě, nelze se tomu vyhnout. Turisté mají naši zemi rádi, je krásná a bezpečná. Až skončí v srpnu monzunové období, budou jezdit dál,“ odpovídá Sanuka na mou nevyřčenou otázku.

Loučíme se a já se jdu projít na pláž. Nemohu se zbavit dojmu, že jsem statistkou v nějakém podivném hollywoodském filmu. Indický oceán tu dál poklidně šplouchá, postarší Japonka si v něm ráchá nohy, joggující muž si kontroluje tep na hodinkách Apple Watch a pikolík oprašuje svým koštětem lehátka. Stojím s nohama zabořenýma v teplém písku a hledím přes kontinenty k nám domů. Má mi to letět v sobotu z Kolomba. Odletím?

Autorka je editorkou Deníku, která v době teroristických útoků na ostrově Srí Lanka pobývala ve městě Nuwara Eliya, zhruba 150 kilometrů východně od největšího města Kolomba.