Kliknutím zvětšíteMasakr v Myall Creeku (výrazem Myall označovali původní obyvatelé Austrálie cizince a bílí Australané jej převzali naopak pro domorodého Austrálce či Aboridžince žijícího tradičním způsobem života, pozn. red.) nebyl prvním ani posledním, který se v první polovině 19. století v této oblasti udál. V té době proudily do kraje kolem řeky Gwydir na severovýchodě Nového Jižního Walesu zástupy nových osadníků a jejich příchod provázelo – podobně jako na západě severoamerického kontinentu – bezuzdné násilí páchané na původních obyvatelích.
Ve 30. letech 19. století se terorizování domorodců na hranicích kolem Nového Jižního Walesu natolik rozšířilo, že jejich vraždy považovali všichni bílí příchozí za zcela normální. Ani britští koloniální honáci dobytka a stavitelé ohradníků ani drobní osadníci nebo z Británie odsunutí trestanci neviděli v Aboridžincích někoho, jehož život by měl jakoukoli cenu. A to navzdory tomu, že britské zákony jasně označovaly vraždu domorodce za hrdelní zločin. Musel přijít až exemplární případ a exemplární trest, aby se situace změnila.
Potrestat znamená zabít
Roky 1837 a 1838 byly obzvláště násilné. Vraždění Austrálců dosáhlo takové intenzity, až je tehdejší soudce z Muswellbrooku Edward Denny Day nazval vyhlazovací válkou. Situace byla o to tragičtější, že se do této vlny násilností zapojil i státní úředník: velitel jízdní policie Nového Jižního Walesu major James Nunn.
Nunn byl vyslán ze Sydney do čela trestné výpravy, jež měla dostihnout domorodce zabíjející dobytek na koloniálních pastvinách. Krvelačný důstojník však pojal plnění tohoto rozkazu jen jako záminku pro rozpoutání naprosté genocidy původního obyvatelstva.
„Dne 26. ledna 1838 zmasakrovali Nunn a jeho muži až 50 domorodců, kteří tábořili u Waterloo Creeku. Také okolní obchodníky a osadníky povzbuzovali k tomu, ať zavraždí jakéhokoli domorodce, na něhož narazí,“ komentují to stránky Národního muzea Austrálie.
Nunnovo řádění ve spojitosti s předchozími zločiny a také s nemocemi zavlečenými mezi domorodce značně snížilo populaci kmene Wirrayaraay, odnože aboridžinského národa Gamilaraay. A kmen hledal, kde by se zachránil.
Přátelé kmen neochránili
Při hledání útočiště se skupina lidu Wirrayaraay nakonec v květnu 1838 utábořila nedaleko stanice Myall Creek poblíž dnešní Bingary na pozemku Henryho Dangara, což bylo jedno z mála míst, kde se k nim bílí lidé chovali přátelsky.
Stanice Myall Creek sloužila bílým osadníkům putujícím hlouběji do vnitrozemí jako překladiště a skladištní dělníci si uměli najít k původním obyvatelům vřelejší vztah, zvláště poté, kdy jim Aboridžinci začali pomáhat s prací. Také zdejší předák Charles Kilmeister se k nim choval zprvu slušně.
Vzájemná důvěra obou skupin se ještě prohloubila poté, co se začaly scházet u večerních táborových ohňů, kde spolu zpívaly a tančily. Skladníci začali dávat Aboridžincům poangličtěná jména, která se jim lépe vyslovovala a zachovala se v pozdějších soudních výpovědích: Starý Joe, Král Sandy, Martha, Charley, Heppita, Tommy nebo třeba Taťka. Bohužel, ani toto sblížení domorodce neochránilo, když přišel útok. A k tomu došlo poměrně záhy.
Masakr v rokli
Těsně před západem slunce 10. června 1838, když se příslušníci kmene Wirrayaraay připravovali k večeři, dorazila na stanici plně vyzbrojená skupina bývalých trestanců doprovázená jedním osadníkem a zamířila k chatrčím, které kmen obýval. Na vyděšené domorodce namířila zbraně, pak je svázala a vlekla je pryč.
„Kam je táhnete? Co s nimi chcete dělat?“ ozval se správce chatrčí George Anderson, který si tohoto únosu všiml.
„Jenom klid. Vezmeme je jen kousek přes pastviny a trochu je vystrašíme,“ odpověděl mu jeden z únosců, který byl později ztotožněn jako John Russell.
Násilníci odvedli všechny domorodce svázané na jednom dlouhém provazu do rokle nacházející se asi 800 metrů západně od stanice. Tam položili stranou dvě ženy a jednu dospívající dívku a další mladou dívku „věnovali“ domorodci z kmene Yintiyantin, obývajícího území dále na jih, který pracoval pro stanici jako honák a stavěč ohrad. Dva zajatí chlapci se ještě stačili zachránit pohotovým skokem do potoka, pak ale vypukl teror.
Všechny ostatní Aboridžince napadli vrazi mačetami. Malým dětem usekali hlavy, staré muže a ženy uzavřeli do smrtící uličky tvořené z jedné strany ohradou a z druhé řadou zabijáků s mačetami v rukách. Většinu domorodců povraždili právě jimi, protože Anderson, který se k vražednému průvodu nepřipojil (ale ani odvlečení domorodců nezabránil), zaslechl zdálky jenom dva výstřely. V nepěkném světle se ukázal Charles Kilmeister, který se podle historika Lyndalla Ryana přidal k pachatelům, přestože oběti osobně znal.
Přístav Sydney, Nový Jižní Wales, 16. června 1838. Loď se skasanými plachatami je HMS Pelorus
Po činu se zabijáci vydali na trestnou výpravu do širšího okolí, kde chtěli pochytat zbylé příslušníky kmene. Už ale nikoho nenašli, a tak se po dvou dnech vrátili, snesli rozsekaná těla svých obětí na jednu hromadu a zapálili je. Později byly na místě nalezeny pozůstatky nejméně 28 ohořelých mrtvol, není ale vyloučeno, že zavražděných domorodců bylo původně ještě víc. Konečný počet obětí se nepodařilo nikdy zjistit.
Tohle vám už neprojde
Soudě podle jejich chování, cítili se pachatelé masakru pravděpodobně v bezpečí – něco podobného se přece odehrálo na hranicích Nového Jižního Walesu již mnohokrát a nikdy z toho nic nebylo. Podcenili ale přátelské pouto, které si k Aboridžincům někteří lidé ze stanice přece jen vytvořili – a které u nich nebylo tak falešné jako u Kilmeistera.
Vedoucí stanice William Hobbs byl v době masakru pryč, ale když se po pár dnech vrátil a našel místo svých domorodých přátel hromadu rozsekaných spálených těl, řekl si, že tohle jen tak nenechá.
Ačkoli ho Kilmeister zrazoval, aby to nedělal, Hobbs se po domluvě s vrchním inspektorem místní policie Thomasem Fosterem rozhodl všechno nahlásit. Pověřil proto osadníka Fredericka Foota, jemuž se zločin také nelíbil, aby doručil zprávu o něm novému guvernérovi města Sydney Georgeovi Gippsovi. Foot to udělal a Gipps, jehož v tomto rozhodnutí podpořil i nejvyšší státní návladní John Plunkett, nařídil policejnímu soudci Edwardu Dennymu Dayovi v Muswellbrooku, aby masakr vyšetřil.
Day prohledal místo masakru, prohlédl si spálená těla a vyslechl celkem 19 svědků. Následně se mu podařilo zatknout a uvěznit 11 z 12 pachatelů. Utekl jediný, John Fleming, pocházející původně z Hawkesbury. Ten nebyl nikdy dopaden.
První soud
V polovině listopadu roku 1838 začal u Nejvyššího soudu Nového Jižního Walesu proces s obviněnými. Žaloba se snažila dokázat identitu zavražděných, aby mohli být pachatelé souzeni za zabití konkrétních lidí. Za tímto účelem využila právě přezdívky, jež dostali Aboridžinci od spřátelených zaměstnanců stanice.
První proces se proto nejvíce točil kolem kosterních pozůstatků „Taťky“, protože tento muž byl hodně vysoký, a díky tomu jasně rozpoznatelný. Svědky z řad překladištních dělníků však zastrašovala takzvaná Černá asociace, skupina složená z vlastníků půdy kolem stanice, která chtěla věc zahrát do autu. Nakonec to dopadlo tak, že žádný z účastníků večerních sedánků u ohně Taťkovo tělo neidentifikoval. Neudělal to ani Anderson, který viděl, jak vrazi domorodce odvlékají.
Porota složená z 12 osadníků tak na závěr procesu po méně než 20 minutách prohlásila všech 11 obviněných nevinnými.
Návladní Plunkett si něco takového nedal líbit, ponechal všech 11 mužů ve vazbě a obvinil je znovu, tentokrát z vraždy jednoho dítěte. A aby je postavil proti sobě a přiměl svědčit jednoho proti druhému, rozdělil je do dvou skupin, po sedmi a po čtyřech. Čtveřice mužů skutečně povolila a přislíbila svědčit proti druhé skupině.
První poprava v jižní Austrálii proběhla v roce 1838, šlo o oběšení muže, který zastřelil šerifa Smarta. Popravy oběšením se dočkalo také sedm z 12 kolonistů, kteří spáchali masakr v rokli u potoka Myall
Druhý soud
V té době už věděla o procesu celá kolonie a její obyvatelé se kvůli němu zuřivě hádali. Bylo tak mimořádně těžké sestavit novou porotu, neboť mnoho povolaných mužů se takové úlohy bálo. Aby ji soud vůbec sestavil, odchytávali soudní zřízenci každého muže procházejícího kolem a přiváděli ho do soudní síně. Nakonec byla porota sestavena a soud, jemuž předsedal nový soudce William Burton, 29. listopadu 1838 konečně začal.
Jeho výsledek byl zlomový. Všech sedm obviněných bylo uznáno vinnými a odsouzeno k veřejné popravě. Brzy ráno 18. prosince 1838 byli vyvedeni na dvůr věznice v Sydney a veřejně oběšeni. Stali se prvními poddanými britské královské koruny, kteří byli popraveni za masakrování domorodých obyvatel.
Australské město Sydney v roce 1826. V popředí je vidět domorodý chlapec
Zbývající čtveřici měl usvědčit domorodec Yintayintin, ale to už se nikdy nestalo – Yintayintinza záhadných okolností zmizel a nebyl nikdy nalezen. Čtyři přeživší pachatelé se tak v únoru 1839 dostali na svobodu.
Uprchlík Henry Fleming se po čase znovu začlenil do společnosti a užíval si spokojeného života, přestože se o jeho zvěrstvech vědělo a přestože na něj byla vypsána vysoká odměna. U soudu nikdy neskončil. Naproti tomu Hobbs, který masakr oznámil, přišel o místo a jen velmi těžko si hledal jiné.
31
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
