Největší vojenský konflikt, na který doplatily smrtí desítky milionů lidí a ožebračením celé národy, je nesmazatelně zapsán v historii lidstva. Od jeho skončení se jej generace historiků a badatelů snaží popsat a pochopit a zejména předat poselství o něm nastupujícím pokolením. Jakkoli je povědomí o 2. světové válce velmi široké, v dnešní době, kdy rychle ubývá pamětníků, se zároveň vynořuje řada klišé, mýtů a předsudků o tom, jak válka probíhala a co ji způsobilo.

Vojáci Rudé armády se chystají k protiofenzívě u řeky Chalchyn v roce 1939. Na pozadí lehké tanky řady BT.
Japonsko za války nepřinutily ke kapitulaci jen atomové bomby, byl i další důvod

Ačkoli už dnes většina společnosti ví, že Sovětský svaz a nacistické Německo k sobě měly v jistých dobách blízko, pro mnohé bude překvapením, jak daleko až měla spolupráce dvou diktatur zajít. Rudá armáda a Wehrmacht měly dokonce bok po boku dobývat Britské impérium.

Situace v sovětské zahraniční politice, jejímž leitmotivem byl až do té doby hlasitý odpor k nacistickému Německu, se začala měnit již po podpisu Mnichovské dohody. Sudetská krize Stalina přesvědčila, že Británie s Francií nejsou spojenci, o které by se mohl opřít, a tak se kormidlo kremelské mezinárodní politiky stočilo směrem na Berlín. V květnu 1939 na postu komisaře zahraničních věcí nahradil kosmopolitního bonvivána Maxima Litvinova zarytý komunista Vjačeslav Molotov a tato změna byla v Německu přijata s nadšením, protože Litvinov byl Žid a ve Společnosti národů se do politiky Třetí říše už několik let tvrdě obouval.

Molotov-Ribbentrop

Nejznámějším aktem první fáze spolupráce dvou velmocí se stala tzv. Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik, která vešla později ve známost jako pakt Molotov-Ribbentrop. Setkání německých a sovětských vyjednávacích týmů potvrdila nově nalezené spojenectví Německa, Itálie a Sovětského svazu v boji proti „kapitalistickým demokraciím“ a podle očitých svědků se samotný podpis smlouvy nesl ve velmi přátelském duchu. Joachim Ribbentrop nezapomněl poznamenat, že by mu připadalo nepřirozené, kdyby v nadcházejícím boji socialistický stát stál na straně západních demokracií, které se dlouhá léta pokoušejí mezi Německo a Sovětský svaz vrazit klín.

Druhá světová válka vypukla pouhý týden po podpisu sovětsko-německých smluv a Polsko se stalo jejich první obětí. Kominterna v té chvíli zastavila veškeré propagandistické akce proti Německu a Itálii a po demonstracích v Praze 28. října 1939 zakázala Komunistické straně Československa podporovat podobné „šovinistické tendence“.

Němečtí vojáci v zimních maskovacích pláštích běží přes otevřené prostranství kolem zničených budov města Cholm, konec ledna 1942
Zuřivá bitva o Cholm: Šílený masakr trval 105 dnů, přinesl sběratelskou vzácnost

11. února 1940 došlo k podpisu nové smlouvy o ekonomické spolupráci, která měla rozšířit původní dohodu. Během jednoho kalendářního roku měl Sovětský svaz dodat Německu ropu, obilí a suroviny v hodnotě 430 milionů říšských marek, za což měly opačným směrem putovat německé strojírenské výrobky, ale také válečný materiál a technologie pro zaostalý sovětský průmysl.

Zajímavostí smlouvy byl tajný dodatek, který umožňoval Německu nakupovat kovy a zboží ve třetích zemích prostřednictvím některých sovětských organizací, na které zatím nedoléhalo přísné ekonomické embargo, ani obchodní blokáda ze strany Velké Británie. V létě roku 1940, po okupaci Francie a dalších částí Evropy, se německá závislost na dovozech z východu ještě dále prohloubila, protože Třetí říši a jí kontrolovaným územím chybělo k bezproblémovému chodu mimo jiného skoro deset milionů tun ropy.

Osa

27. září 1940 byl v Berlíně podepsán Tripartitní pakt Německa, Itálie a Japonska, který později vešel ve známost jako Osa. Stalin, stále nervóznější z prozatím nedokončené reorganizace Rudé armády a zvěstí o německých plánech útoku na Sovětský svaz, požádal Němce o možnost projednat budoucí vztahy obou zemí přímo s Hitlerem prostřednictvím ministra zahraničí Molotova.

V Ribbentropem zprostředkované odpovědi stálo: „Podle Vůdcova názoru … je historickým posláním čtyř mocností -Sovětského svazu, Itálie, Japonska a Německa vést dlouhodobou společnou politiku“. Stalin byl však postojem Němců viditelně potěšen, což mělo vliv i na další kolo jednání o ekonomické spolupráci, která mezi Sověty a Němci probíhala v Moskvě. Stejný optimismus projevoval i Hitler, což potvrzují zápisky náčelníka generálního štábu Franze Haldera, který si po jednání s Hitlerem 1. listopadu poznamenal: „Vůdce věří, že může přivést Rusko do protibritské fronty.“

12. listopadu 1940 dorazil do Německa na dlouho očekávanou historickou návštěvu sovětský komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov. Když jeho vlak dorazil do Berlína, všude visely sovětské vlajky, hudba zahrála Internacionálu (tehdejší sovětskou hymnu) a nálada byla slavnostní.

Němečtí polní maršálové Wilhelm von Leeb a Georg von Küchler na pozorovacím stanovišti, 11. října 1941
Schůzka ve Vlčím doupěti: Německý maršál rezignoval, Hitlera to mělo varovat

Ribbentrop na jednáních sdělil Sovětům, že Němci očekávají, že všechny čtyři země paktu (Německo, Itálie, Japonsko a Sovětský svaz), budou mít zájem expandovat přirozeně „v jižním směru“, tedy k moři. Když se Molotov zeptal, které moře má v případě Sovětského svazu namysli, Ribbentrop upřesnil: „V déledobém horizontu předpokládáme pro Rusko nejvýhodnější přístupy ve směru k Perskému zálivu a Arabskému moři.“

Odpoledne přijal ministra Molotova v budově říšského kancléřství sám Hitler. V telegramu do Moskvy vyjádřil Molotov příjemné překvapení nad tím, jak přijetí proběhlo. Podle Sovětů měl Hitler o problematiku společných vztahů živý zájem a vyzařovala z něj snaha dojít k mírovému uspořádání vzájemných vztahů. Hitler neopomněl zmínit dlouhodobé cíle celého spojeneckého uskupení: „Po dobytí Anglie, se stane z Britského impéria gigantická bezvládná plocha o čtyřiceti milionech čtverečních kilometrů, ve které bude pro Rusko přístup k nezamrzajícímu a skutečně otevřenému oceánu. … Všechny země, které by mohly mít na tomto prostoru zájem, by měly zanechat všech svárů a soustředit se výhradně na dělení Britského impéria. Týká se Německa, Francie, Itálie, Ruska i Japonska.“

Dá se tak říci, že kdyby Sověti přistoupili na Hitlerovy návrhy (a nebylo k tomu daleko), Wehrmacht, jednotky SS a Rudá armáda mohly bok po boku dobývat například Indii a další britské kolonie. Vše mělo každopádně směřovat k písemné dohodě, jejímž konečným cílem mělo být připojení Sovětského svazu k Paktu tří.

Pakt tří

Chystaná smlouva obsahovala dvě části, přičemž pouze první z nich byla veřejná. Smlouva měla mít platnost deset let a obsahovala závazek k respektování přirozených sfér vlivu všech ostatních signatářů. Německo, Itálie a Japonsko se v ní explicitně zavazovaly k zachování nedotknutelnosti sovětských hranic. Druhá, tajná část, obsahovala závazek nevstupovat do aliancí, namířených proti kterémukoli ze signatářů a zároveň příslib spolupráce v ekonomické oblasti.

Byly v ní také vyjmenovány sféry vlivu jednotlivých států: Německo si nárokovalo střední Afriku, Itálie severní a severovýchodní Afriku a Japonsko jihovýchodní Asii. Sovětská vlivová zóna měla zahrnovat „oblasti přímo na jih od území Sovětského svazu směrem k Indickému oceánu“.

Hitler oznamuje 11. prosince 1941 Říšskému sněmu, že Německo vyhlašuje válku Spojeným státům
Nejzáhadnější rozhodnutí Adolfa Hitlera: Ze slabosti vyhlásil válku USA

Poté, co si Stalin prostudoval návrh smlouvy o přistoupení Sovětského svazu k Paktu tří, který byl dojednán v Berlíně, nechal Molotova obratem vypracovat protinávrh, který měl jednotlivé body rozepisovat do větších detailů, přirozeně s důrazem na zájmy Kremlu. Umírněné berlínské diplomatické kruhy hodnotily jeho návrhy jako vynikající základ budoucí spolupráce, Hitler však již byl rozhodnutý je nepřijmout a místo toho plánoval těsnější spolupráci Osy se státy západního Balkánu, o který šlo i jemu, i Stalinovi. Balkán byl nakonec hlavním důvodem, proč jednání mezi Třetí říší a Sovětským svazem ztroskotaly.

Když na začátku studené války Spojené státy publikovaly archivní materiály o jednáních Sovětů s Němci na začátku 40. let, vydalo sovětské ministerstvo zahraničí v odpovědi knihu Falzifikátoři dějin. V ní sám Stalin popisoval jednání s Hitlerem jen jako zkoušku, kam až se mu podaří zajít s tím, že Němci nabízené rozdělení sfér vlivu odmítl. Tato verze výkladu předválečných jednání mezi oběma diktaturami přetrvala v oficiálních sovětských kanálech bezmála až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

My však dnes již díky otevřeným archivům víme, že Sověti šli v jednáních s Adolfem Hitlerem mnohem dál, než si většina lidí dodnes myslí a jen shodou historických okolností spolu Rudá armáda a Wehrmacht nedobývaly bok po boku britské impérium.

Jiří Vojáček