Maďarská i rakouská vláda tehdy souhlasily s tím, že na tři hodiny otevřou bránu na hranicích mezi obcemi Sankt Margarethen im Burgenland (poblíž města Eisenstadt) na rakouské straně a Sopronkőhida na maďarské straně, aby se občané "západního" i "východního" bloku mohli svobodně sejít.

Hlavními organizátory pikniku byli za Rakušany Otto von Habsburg, nejstarší syn císaře Karla I. a do zániku rakousko-uherské monarchie její korunní princ, za Maďary vládní ministr Imre Pozsgay, který několik měsíců nato, v říjnu 1989, inicioval přeměnu Maďarské socialistické dělnické strany na Maďarskou socialistickou stranu, jež se vzdala vedoucí úlohy ve státě.

Ke společnému pikniku došlo na travnaté ploše na dohled od maďarských strážních věží. Nezúčastnili se jej však zdaleka jen Rakušané a Maďaři. Armosféra určitého uvolnění, která se v roce 1989 zmocňovala stále většího počtu zemí sovětského bloku (Československo bohužel patřilo mezi ty nejuzavřenější a nejkonzervativnější, kde stále vládla nomenklatura budující svou kariéru od 50. let), vedla mimo jiné k tomu, že už od května 1989 byly na rakousko-maďarských hranicích postupně odstraňovány zátarasy. Maďarští pohraničníci už neměli rozkaz na případné uprchlíky střílet - zbraň směli použít pouze v případě sebeobrany.

To vedlo k okamžitému a masovému exodu tisíců východních Němců do Maďarska, odkud se chtěli přes polopropustnou hranici dostat za svými příbuznými a známými do Německé spolkové republiky (NSR). Situace začala eskalovat právě v srpnu, kdy maďarské kempy doslova praskaly ve švech pod náporem zhruba sta tisíc občanů tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), tedy právě východního Německa. Němečtí "turisté" kempovali i ve stanech poblíž hranic a jenom čekali na příležitost.

Ke svobodě zbývalo málo

Piknik se stal právě takovou šancí. Akce se zúčastnilo kolem 600 Němců, kteří se o ní dozvěděli z letáků. Ke svobodě zbývalo málo a oni jejímu vábení neodolali. Kolem 12 hodiny otevřeli bránu, za níž se po pár metrech už rozkládalo rakouské území. Několik stovek občanů NDR začalo utíkat. Maďarští pohraničníci všechno sledovali, ale rozhodli se nezasahovat a raději se dívali stranou. Z Rakouska pak Němci konečně odjeli autobusy do NSR.

Počet lidí, kterým se při této akci podařilo přejít hranice na Západ, se v prvním dni akce odhaduje na několik set. V následujících dnech byla hranice z maďarské strany střežena přísněji, takže se útěk zdařil již jen menšímu počtu lidí. I přesto se však stal Panevropský piknik první předzvěstí toho, že se železná opona drolí a s ní se hroutí i celé komunistické panství. Dne 11. září 1989 Maďarsko pro občany Východního Německa hranice definitivně otevřelo. Pár měsíců na to byl konec nejen s někdejší neprodyšnou pohraniční zónou mezi východní a západní Evropou, ale i s celým socialistickým zřízením.