Po svržení atomové bomby na Hirošimu prohlásil americký prezident Harry Truman, že pokud Japonci nepřijmou americké podmínky kapitulace, mohou očekávat "z nebe padající zkázu". Ke kapitulaci vybízela hlasy všech tří vítězných mocností (Sovětského svazu, Británie a Spojených států amerických) japonskou vládu také Postupimská konference. Japonská vláda však na její závěry nereagovala. 

Ráno 9. srpna 1945 tak vzlétla do vzduchu další "létající pevnost", americký bombardér B-29, jež nesla nukleární bombu pojmenovanou jako "Fat Man" ("Tlusťoch). Posádka pod velením majora Charlese W. Sweeneyho nasměrovala let k japonskému městu Kokura, jež o tři dny dříve při náletu na Hirošimu představovalo náhradní cíl. Nyní se stalo hlavním cílem.

Jako záložní destinace bylo zvoleno město Nagasaki. Podle pozorovacích amerických letounů panovalo nad oběma městy jasné počasí. Jedno z průvodních letadel tvořící součást americké bombardovací letky však nedorazilo na shromaždiště, a zatímco na něj posádky ostatních letadel čekaly, nad Kokurou se zatáhlo. Sweeney po marné snaze najít mezeru v mracích proto zamířil k náhradnímu cílu, kde jeho letoun těsně po 11. hodině dopoledne svrhl bombu obsahující 6,4 kilogramu plutonia-239.

Následná exploze zabila okamžitě 35 tisíc až 40 tisíc lidí, do konce roku 1945 podlehlo jejím následkům na 74 tisíc lidí. Ti, kteří přežili, už nikdy ani na vteřinu nevymazali osudný den ze své paměti.

Otec nás zachránil

"Americké bombardéry rozhazovaly už předem po celém městě letáky s varováním, že Nagasaki bude 8. srpna spáleno na popel. Všechny okamžitě zabavovala kempeitai (japonská císařská armáda), ale můj otec se i přesto nějakým způsobem k jednomu z nich dostal a uvěřil tomu, co se v něm psalo. Rychle pro nás postavil malý kryt ve svahu místní hory Iwayasan, kde se nás rozhodl schovat," vyprávěla před třemi lety časopisu Time pamětnice Sašiko Macuo, které bylo v roce 1945 jedenáct.

Rodina se podle jejích vzpomínek začala přesouvat do úkrytu 7. nebo 8. srpna, otec tam nejdříve odvedl děti. Cesta horami byla ale strmá a náročná, úkryt poměrně nehostinný, takže 9. srpna ráno změnily její matka a teta názor a rozhodly se, že raději zůstanou v domě. 

"Vraťte se do krytu. USA jsou o den pozadu, pamatujete?" přesvědčoval obě ženy otec, ale nepodařilo se mu to. Do práce se tak vydal plný nervozity, uklidňovat ho mohlo jen to, že zbytek rodiny, včetně dětí, se rozhodl v krytu ještě jeden vydržet. "To rozhodlo o našem osudu. V 11:02 svrhli Američané atomovou bombu. Naše rodina - alespoň ti z nás, kteří zůstali v úkrytu - ale přežila."

Zdroj: Youtube

Matku ani tetu už Sašiko Macuo nikdy neviděla. S otcem se děti ještě setkaly, ale byl těžce zasažen explozí, trpěl průjmem a vysokými horečkami. Začaly mu vypadávat vlasy a na kůži se mu tvořily tmavé skvrny. Zemřel v bolestech dne 28. srpna.

"Kdyby nebylo jeho, utrpěli bychom všichni těžké popáleniny, nebo bychom pomalu umírali pod sutinami našeho domu. Padesát let po tátově smrti se mi o něm poprvé zdálo. Měl na sobě kimono a lehce se usmíval. Nic jsme si v tom snu neřekli, ale já jsem od toho okamžiku věděla, že je v nebi v bezpečí."

Pamatuji si zvuk motoru

Sueiči Kidovi, dnes vysokoškolskému učiteli v důchodu, bylo v té době teprve pět, přesto si však zapamatoval zvuk motoru Bockscar pohánějícího osudný bombardér. 

"Vzpomínám si, jak někdo pronesl, že to nezní jako japonské letadlo… Pak se najednou objevil záblesk a výbuch," řekl Kido letos u příležitosti 75. výročí deníku Guardian. "Něco z toho rána si vybavuji výborně, ale na mnohé si už nevzpomínám," pokračoval Kido, které ještě ve svých 80 letech stále působí jako předseda organizace Nihon Hidankyo, reprezentující oběti obou atomových výbuchů.

Když bomba dopadla, byl se svou matkou právě před domem, ve vzdálenosti asi dvou kilometrů od epicentra výbuchu. Ten ho odmrštil pryč, jeho matku exploze těžce popálila v obličeji i na hrudi. "Z naší čtvrti nezůstalo nic, všude byla jen černá spálená země. Ještě si pamatuji, jak jsem uviděl, že v řece plavou zuhelnatělá těla."

O šest dní později seděl se svými sedmi sourozenci a s oběma rodiči, kteří výbuch přežili, u rádia, v němž právě mluvil japonský císař Hirohita. "Opravdu jsme vůbec nerozuměli tomu, co říká, jen jsme chápali, že válka skončila."

I tento víkend se Kido stejně jako v předchozích letech vydal ze svého domova ve středním Japonsku na každoroční vzpomínkovou cestu do Nagasaki. "Už nás tu moc nezbývá. Ale než odejdu, chci udělat všechno, co bude v mých silách, abych se ujistil, že patřím k poslední generaci hibakuša a další už nebude," dodal (hibakuša je japonský výraz pro osoby, které přežily svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki).

To ráno jsem si četl

"Vzpomínám si, že jsem si 9. srpna 1945 četl ráno nějakou knížku. Najednou jsem uslyšel výbuch provázený jasným bílým světlem. Cítil jsem, že je to něco strašného, tak jsem rychle seběhl po schodech ze svého pokoje, přikrčil se pod ně, zavřel oči a zakryl si uši. A v tu chvíli jsem ztratil vědomí," řekl letos agentuře Reuter Terumi Tanaka, jemuž bylo před 75 lety třináct let.

Jeho další matnou vzpomínkou je, že když se po výbuchu probral, vydal se na přízračnou cestu zničeným městem, v němž se snažil najít další příbuzné. Potkával však jen těžce popálené lidi potácející se uprostřed trosek. Nakonec narazil na svého těžce zraněného dědečka, jemuž se pokusil vpravit do úst trochu vody vložením namočeného kapesníku. Krátce poté jeho dědeček zemřel. Exploze zabila také jeho tetu a strýce.

Od toho osudného dne v roce 1945 je Tanaka podle svých slov zastáncem jaderného odzbrojení. A podobně jako ostatní zbývající přeživší katastrofy se obává, zda svět nezapomene na hrůzy jaderné války, až odejdou poslední pamětníci, kteří je zažili.

"Bojím se. Až my všichni, co jsme přežili jadernou bombu, budeme pryč - budou lidé opravdu schopní dál chápat, co jsme zažili?"