„Politika otevřených dveří byla jedním z velkých úspěchů naší doby. Vedle rozšíření Evropské unie to pomohlo vymazat mnoho bolestivých dělicích čar na našem kontinentu a přiblížit se mnohem blíž našemu společnému dlouhodobému cíli – svobodě a míru,“ uvedl Rasmussen.

Tehdejší oslavy už ale získávaly trpkou příchuť. Ukrajinský Krym byl v té době už plně pod kontrolou ruských okupačních sil, které na 16. březen vyhlásily takzvané referendum o připojení k Rusku. A Severoatlantická aliance mohla jen zpytovat svědomí, z jakých důvodů odmítla členství Ukrajiny v alianci na summitu v Bukurešti roku 2009 . A tím i ochranu před Ruskem.

Hlavním důvodem Francie, Německa a Španělska, největších odpůrců rozšíření o Ukrajinu a také Gruzii, které o členství usilovaly, bylo nedráždit Kreml. V případě Gruzie bylo ostatně už „pozdě“, v létě 2008 Rusko po bleskové válce zcela okupovalo gruzínskou Abcházii a Osetii. Výsledkem ustupování Rusku se pak stala právě okupace Krymu a válka na východě Ukrajiny.

Kolem roku 2009 nastal i další problém, v rámci hospodářské krize začaly členské státy NATO, včetně většiny nových členů, škrtat v obranných rozpočtech. Závazek výdajů na obranu ve výši 2 % HDP a silnou armádu si udrželo z nových členů NATO jen Polsko. K němu se během minulých let přidaly pobaltské státy. Naopak největší a ekonomicky nejsilnější evropský člen Aliance Německo dává na obranu velmi málo. 

Na loňském summitu aliance v Londýně americký prezident Donald Trump varoval země aliance, že buď zvýší výdaje na obranu, nebo „nastane peklo“.

Problém Turecko

Vedle problému nedostatečného financování má Aliance i další potíž, a to přímo v zemi s druhou nejsilnější armádou v NATO – v Turecku.

Od neúspěšného pokusu o vojenský puč v létě 2016 se tamní režim stále více blíží diktatuře. Aliance, která má demokracii jako jeden ze základů své identity, má další problém. „Je to možná největší budoucí výzva aliance,“ uvedla v týdeníku Respekt o autoritářském režimu v Turecku Vlaďka Mušálková, analytička Asociace pro mezinárodní otázky.