Kliknutím zvětšíteK přepadení Alto Catumbela, kde žila komunita českých a slovenských specialistů, došlo 12. března 1983 časně ráno, ještě před svítáním. Střelba vypukla kolem čtvrt na šest. Čechoslováci, žijící v jedné části městečka, si všimli několika vládních milicionářů, kteří ho měli chránit, jak se ženou ulicemi a střílí na všechny strany. Dva z nich znali z každodenního kontaktu i jménem: mladší se jmenoval Domingos, starší Elias. K Čechům i Slovákům byl prý zvlášť Domingos podle jejich pozdějších vzpomínek přátelský, často jim vypomáhal a jejich děti si s ním rády hrály.
O pár desítek minut později, když už celé městečko Alto Catumbelo obsadili po zuby ozbrojení povstalci Unity, si Čechoslováci všimli obou milicionářů znovu: Domingos ležel na zemi s prostřelenou hlavou, Elias visel prostřílený v křoví, v němž se chtěl zřejmě zachránit. Nikdo z československých občanů si v tu chvíli nebyl jist, co čeká právě jeho…
Pozadí události
Africká země Angola byla až do roku 1975 portugalskou provincií. Po vyhlášení nezávislosti 11. listopadu 1975 vypukla v zemi občanská válka. Portugalsko předalo moc do rukou marxistického Lidového hnutí za osvobození Angoly (MPLA), složeného převážně z příslušníků kmene Mbundu. S tím se ale nesmířily další dvě angolské frakce, Národní fronta pro osvobození Angoly (FNLA), jejíž členové pocházeli z kmene Bakongo, ani Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (Unita), tvořený převážně příslušníky kmene Ovimbundo.
Podle původní dohody měla všechna tři hnutí získat zastoupení v nové angolské vládě, ale když hnutí MPLA ovládlo hlavní město Angoly Luandu, rychle využilo situace a prohlásilo se za jedinou vládnoucí sílu v zemi s tím, že zbylé dvě organizace tvoří rebelové. To obě pobouřilo a situace rychle přerostla v násilné srážky.
Spor se navíc rychle přenesl z hranic Angoly na mezinárodní pole, protože Sovětský svaz a s ním i celý socialistický blok se rozhodl podporovat MPLA jako legitimní vládnoucí sílu v zemi a Kuba dokonce provedla v její prospěch v Angole vojenskou intervenci, při níž se pokusila zničit Unitu.
Unita, vyznávající ideologii „Afrika černým“, ale tento útok ustála a následně začala budovat po celé zemi síť skrytých partyzánských základen, z nichž vyvíjela záškodnickou činnost vůči MPLA. Podporu našla u Spojených států amerických, pravděpodobně v duchu zásady „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Z hnutí MPLA se stala pro změnu klasická prodloužená ruka Moskvy, závislá na její pomoci.
Českoslovenští občané byli odborníci, kteří byli vysláni do Angoly i s rodinami, aby tam zprovoznili papírenský závod a celulózku. V městečku Alto Catumbela obývali přízemní domky s předzahrádkami a předpokládali, že jsou mimo operační zónu Unity. Jejich ochranu mělo zajišťovat několik milicionářů. Bohužel, Unita o Čechoslovácích věděla a proti milicionářům mohla nasadit několikanásobnou početní i palebnou přesilu. Onoho rána nemělo Alto Catumbelo prakticky žádnou možnost útok Unity ustát a odvrátit.
Zajatí Čechoslováci
Poté, co ozbrojenci Unity vtrhli přímo do ulic, se Čechoslováci ocitli v přímém ohrožení, přestože Unita neměla zájem na jejich likvidaci. Do zdí kolem nich se nicméně zarývaly projektily a v uličkách vybuchlo dokonce několik granátů. Novinář Josef Klíma později ve své publikaci Angolská anabáze, sumarizující vzpomínky jednotlivých účastníků pochodu, zmiňoval i ozbrojence, který probíhal domy a všude před sebou nejdříve střílel – pokud by právě v tu chvíli stál někdo z československých občanů za dveřmi, dostal by zásah.
V okamžiku, kdy byl zlomen odpor místních milicionářů (tedy když byli postříleni), se začaly v ulicích ozvývat výkřiky ozbrojenců: „Čechoslováci, ven!“ Všichni pracovníci i jejich rodiny byli shromážděni, přičemž si každý s sebou bral jen to, co zrovna stačil popadnout: většinou náhradní oblečení, z nějž se později každý kousek nesmírně hodil.
„Drž se těsně za mnou, kdyby to spustili, ať to neschytáš!“ varovali muži své manželky, zatímco je Unita vyháněla z domů. Zadržená skupina čítala celkem 28 expertů, lékařku, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí (z toho tři ve věku do pěti let a osm mezi šestým a desátým rokem).
Následná informace byla drsná: všechny zajaté Čechoslováky čeká pěší pochod na základnu Unita. Nikdo ale netušil, jak bude tento pochod dlouhý. Unita neprozradila, že muži, ženy i děti budou muset ujít zničujících 1 300 až 1 500 kilometrů africkou krajinou, ani to, že během pochodu je budou trápit dlouhé deště, hlad, mrazivé noci, nedostatek pitné vody a desítky dalších útrap. Že první zajatci budou propuštěni teprve po tomto pochodu a další bude čekat ještě rok v izolaci, která velmi tvrdě zapůsobí na jejich psychiku.
Posledních dvacet Čechoslováků, které Unita držela v Angole jako rukojmí déle než rok, se vrací v červnu 1984 domů
Útrapy na cestě
Unita měla za cíl dopravit zajatce do svého tábora Jamba na jihu Angoly, zatajila ale přitom, jak daleko tento tábor je. Brzy se začalo projevovat nedostatečné vybavení zadržených občanů, kteří měli jen minimum času na to sbalit si věci a v některých případech šli jen v džínách a v košilích. Většinu cesty je přitom trápil neustálý déšť.
Utrpení násobili i někteří příslušníci Unity. Ačkoli velitel celé jednotky se podle pamětnických vzpomínek snažil chovat v rámci možností korektně, jeden z jeho zástupců, Čechoslováky přezdívaný jako kapitán Alelujá, je soustavně šikanoval. V jednom případě vyústila jeho šikana bezmála v ozbrojenou konfrontaci, když schválně převrhl kopnutím rodině Smrčkových plechovku s vodou.
K napjatým chvílím docházelo i tehdy, pokud pochod procházel kukuřičnými poli místních zemědělců. Vyhladovělí Čechoslováci začali lámat kukuřičné palice, na což ozbrojenci Unity začali vyhrožovat, že takové chování budou trestat, protože „všechno patří lidu“. Hladoví zajatci se začali bouřit, že jsou také lidé, a na námitku, že na tom nejsou hůř než místní vesničané, odpovídali, že je Unita neměla s sebou vláčet. Opět nechybělo moc, aby postalci řešili jejich rebelii střelbou.
Jedna z vesnic Unita v roce 1989
Většina dětí zařazených do pochodu v jeho průběhu předčasně dospěla a v některých případech na sebe děti samy začaly přebírat odpovědnost za celou rodinu, pro kterou se snažily získávat lepší příděly jídla nebo teplejší deky na spaní. Nejmenší děti byly většinou neseny po africkém způsobu uvázané v šátku na zádech, což se některým po návratu domů usadilo do podvědomí a projevilo později při dětských hrách: namísto ukládání panenek do postýlky si je vázaly k zádům.
Kvůli utajení skupina často putovala i v noci, kdy se přesouvala v dlouhém „hadu“, jenž se někdy bezdůvodně zastavoval jen z toho důvodu, že některý z účastníků pochodu ve stoje prostě usnul.
Tragická smrt
Nejtragičtější okamžik přišel 19. dubna 1983, kdy na pochodu zemřel sedmatřicetiletý Slovák Jaroslav Navrátil. Paradoxně sportovně stavěný muž, který doma v Československu dokonce působil jako fotbalový rozhodčí. Unita ve snaze urychlit pochod vyčlenila krátce před jeho smrtí skupinu dobrovolníků s lepší fyzickou kondicí, kteří se měli vydat dopředu a během dubna dorazit k místu, odkud ji na základnu odvezou nákladní auta. Navrátil se do této skupiny přihlásil, jenže velitelé Unity zatajili, že auta se ve skutečnosti nacházejí mnohem dál a rozdělení unesených je jen psychologický trik, jak urychlit pochod.
Když rychlejší skupina zjistila, že ani přes sliby ozbrojenců nedorazila k cíli a čeká ji další mnohakilometrový pochod, silně to na ni dolehlo a Jaroslav Navrátil to nesl zvlášť těžce. Někteří účastníci pochodu ho podle knihy Josefa Klímy zaslechli pronést větu: „Tak to já nedojdu.“
Kvůli značnému vyčerpání byl dočasně přeložen na nosítka, která nesli domorodí nosiči, toto opatření bohužel jen přiblížilo katastrofu: nosiči totiž v členitém a těžko prostupném terénu nosítka převrátili a Navrátil z nich vypadl. Na zem bohužel dopadl velmi toporně hlavou napřed, přičemž mohl utrpět i vážné mozkové zranění.
Brzy nato začal být apatický a 19. dubna zemřel. Byl pohřben na místě a nad jeho hrobem upravili ostatní účastníci pochodu provizorní mohylu. Unita uneseným občanům slíbila, že se postará o to, aby všichni věděli, že v tomto hrobě leží Čechoslovák.
Podle vzpomínek pamětníků připadlo Navrátilovo úmrtí přesně na ten den, kdy měl podle původních slibů Unity dorazit k cíli pěšího pochodu. Ve skutečnosti však všechny čekalo ještě dalších neuvěřitelných 720 kilometrů strastiplné chůze…
V izolaci
K nákladním vozům, jež měly zajatce odvést přes území ovládané Unitou na její základnu, nakonec dorazili až po 84 dní trvajícím pochodu, při němž ušli podle různých odhadů skutečně nejméně 1 300, ale možná až 1 500 kilometrů.
Na korbách náklaďáků pak byli všichni českoslovenští občané převezeni o dalších tisíc kilometrů dál na jih Angoly, kde se rozkládal tábor Unity Jamba. Ani tato cesta nebyla nijak pohodlná: nákladní vozy jely bez zapnutých světel převážně v noci po rozbitých a nezpevněných cestách, kde nejednou hrozilo převrácení. Nakonec ale všichni dorazili na základnu, která byla také hlavním sídlem vůdce Unity Jonase Savimbiho.
Mezitím už probíhalo mezinárodní vyjednávání o jejich možném propuštění, které pomohl zprostředkovat Červený kříž a další mezinárodní organizace. Ani to nebylo nijak jednoduché: Československo bylo součástí komunistického bloku pod patronací Sovětského svazu, jehož vedení zvažovalo možnost intervenčního vojenského zásahu, který však mohl skončit katastrofou.
„Sovětský svaz hodlal únos řešit ozbrojenou cestou za pomocí kubánských vojenských sil. Československé vedení se postavilo proti tomuto řešení a zvolilo diplomatické vyjednávání. Vůdce povstalců Unita Jonas Savimbi hodlal využít vyjednávání s československými úřady k tomu, aby dosáhl od Československa mezinárodního uznání existence své organizace. Dalším jeho cílem bylo vybojovat si post prezidenta Angoly,“ uvádí k této věci vláda České republiky na svých oficiálních stránkách.
Nakonec se podařilo za pomoci Červeného kříže vyjednat propuštění žen a dětí, jež se spolu se sedmi nemocnými muži vrátili v červnu do vlasti. Zástupci Unity doprovodili jejich propuštění slovy, která zněla všem zajatcům nadmíru trpce: „Děti propouštíme, protože nevidíme důvod, proč by měly trpět za vinu svých rodičů.“ Čechoslováci, kteří přijeli do Angoly v dobré víře pomoci rozběhnout tamější hospodářství, nechápali, čím že se měli provinit.
Dvacet mužů však zůstalo ještě více než rok uvězněno v táboře a později vzpomínalo, že by místo té roční ubíjející nečinnosti šlo raději celý pochod ještě jednou. Jejich podmínky se navíc ještě zhoršily, když Unita přizvala zahraniční novináře, jimž chtěla ukázat, že se o své zajatce vzorně stará. Čechoslováci si nenechali takovou potěmkiádu líbit a prozradili, že nemají tušení, co s nimi bude. Odplatou jim pak bylo rozdělení celé skupiny do chatek, kde zůstali v izolaci pouze po dvou mužích, což tvrdě doléhalo na jejich psychiku.
Náročná jednání s Unitou o jejich propuštění zatím stále pokračovala. V dokumentu České televize Zajati v Angole na ně vzpomínal bývalý náměstek ministerstva zahraničních věcí Stanislav Svoboda: „Savimbi prohlásil, že bude požadovat tři sta tisíc dolarů za ubytování, stravování a péči o naše muže, kteří zůstali přes rok v jejich zajetí. Já jsem sdělil, že můžeme o této otázce jednat, ale že ho upozorňuji, že v tomto případě sdělíme, že jsme museli za naše zajaté zaplatit výkupné. A v tom okamžiku se před světovou veřejností UNITA z národně osvobozeneckého hnutí může změnit v tlupu banditů, kteří unesli naše občany proto, aby za ně mohli získat výkupné. Savimbi se zamyslel a řekl: Tak dobře, propustím je bez jakýchkoliv nároků na odměnu, jenom požaduji, aby žádný z nich se do konce konfliktu v Angole nevrátil na naše území.“
Zbylých 20 mužů bylo nakonec propuštěno až 23. června 1984, do Angoly pro ně letěl právě Svoboda, který jejich propuštění vyjednal. Když se pak s nimi vracel vládním letounem domů a kapitán letadla jim oznámil, že právě přeletěli československé hranice, začali všichni na palubě tleskat.
Ženy s dětmi a se sedmi nemocnými muži byly propuštěny po absolvování vyčerpávajícího pochodu v červnu 1983, avšak 20 Čechoslováků zůstalo v Angole v roční izolaci
Epilog
Savimbi se prezidentem Angoly nestal. Ačkoli Unita během občanské války ovládla až 70 procent území Angoly, nedokázala ovládnout dvě nejdůležitější oblasti, enklávu Cabinda bohatou na ropu a hlavní město Luanda.
Její neochota ustat v bojích vedla k tomu, že na ni OSN uvalila v 90. letech sankce, a v závěru roku 1999 byl jednotkami nové vlády národní jednoty dobyt i její klíčový tábor Jamba. Unita poté pokračovala v partyzánském boji, který ustal teprve poté, co byl její vůdce Jonas Savimbi 22. února 2002 zavražděn.
V dubnu téhož roku podepsala Unita s angolskou vládou mírovou dohodu. Vládcem Angoly se stal prezident José Eduardo dos Santos, země však nadále trpí korupcí, hladem, negramotností a nemocemi.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
