Zmínka o otroctví byla drsnou připomínkou pro ty, kdo možná zapomněli znepokojivou historii Bílého domu, nebo pro ty, kteří si tento slavný dům spojují se svobodou a ne s utrpením, které vznikalo v době, kdy svoboda chyběla.

Clarence Lusane, autor knihy The Black History of the White House (Černošské dějiny Bílého domu), k nim nepatří. Lusane, který je profesorem Politologického ústavu Howardovy univerzity, provedl rozsáhlý výzkum o otrocích, kteří dům postavili.

Poznámku první dámy označil za „klíčový moment" americké historie. „Jsem rád, že zmínila roli zotročených Američanů v Bílém domě, protože tím obeznámila široké obecenstvo s historií, o které se většina lidí ve škole nedozví," řekl Lusane americkému listu The Washington Post. „Například mě rozhodně neučili, že mnoho z našich prezidentů byli otrokáři, ani že nejslavnější dům v naší historii z části postavili otroci."

Připomínka otroctví

Na rozdíl od Kapitolu a areálu Zvonu svobody ve Filadelfii, „není u Bílého domu nic, co by připomínalo jeho historii spojenou s otroctvím". Přitom každoročně Bílý dům navštíví miliony lidí, dodal Lusane.

Přestože historie otroctví Bílého domu není mezi lidmi příliš rozšířena, není podle historiků o přesnosti slov první dámy pochyb.

Dokonce i moderátor Fox News Bill O'Reilly s Obamovou částečně souhlasil. V úterý prohlásil, že výroky první dámy ohledně práce otroků, byly „v podstatě správné". O'Reilly ale nesouhlasil s jejím výkladem a řekl, že otroci na místě byli „dobře živeni" a měli „dobré ubytování", které jim zajistila americké vláda. Dodal, že vláda přestala najímat otroky v roce 1802 a že na stavbě pracovali i běloši.

O'Reilly ale neuvedl historické dokumenty, které by prokázaly, že přístup americké vlády byl k těmto lidem humánní, když jejich samotná existence byla nehumánní. Jeho tvrzení vyvolala na twitteru zuřivou kritiku.

Webová stránka Historické asociace Bílého domu uvádí, že když se plánovačům stavby nedařilo získat evropské pracovníky, „obrátili se na Afroameričany, zotročené i svobodné, aby pak tvořili hlavní část pracovní síly, která postavila Bílý dům, Kapitol a další vládní budovy".

Zahájení stavby

Stránka uvádí, že stavba prezidentského sídla začala roku 1792. Přesný počet otroků nucených pracovat během několikaleté výstavby domu není znám. Lusaneův výzkum ale ukázal, že na konci 18. století se zotročení pracovníci rozsáhle podíleli na vývoji celého Washingtonu.

„Víme toho docela dost, včetně jmen mnoha otroků. Někteří byli zruční pracovníci, jako například ti, kteří pracovali jako tesaři nebo jako zednáři," sdělil Lusane. „Máme platební záznamy lidí, kteří je vlastnili."

Historická asociace Bílého domu uvádí, že otroci byli zaučováni ve vládním kamenolomu ve městě Aquia ve Virginii. Otroci těžili kámen, který později použili skotští zedníci ke stavbě zdí prezidentského domu. Na stavbě se podíleli i bílí pracovníci z Marylandu a Virginie a přistěhovalci z Irska a Skotska.

Na stavbě museli otroci dělat velmi namáhavou práci, tvrdí Lusane. Káceli stromy, vysušovali bažiny, odstraňovali hlínu a kameny a přiváželi stavební materiál z dalekých kamenolomů. „Na výstavbě se podílelo velké množství otroků. Stavěli celé město. Trvalo to deset let, a zvážíme-li náročnost této práce a pravděpodobnost zranění, nemocí a nehod, můžete si být jisti, že zde lidé umírali," řekl Lusane.

V roce 2005 pracovní skupina Kongresu vydala zprávu s názvem Dějiny otroků při výstavbě Kapitolu, která objevila mnoho důkazů o zapojení otroků do výstavby.

Snad nejpřesvědčivějším důkazem byly záznamy o platbách od komisařů federálního distriktu otrokářům za pronájem otroků. Tři komisaři, které jmenoval první prezident George Washington, měli za úkol dohlížet na stavbu Kapitolu i ostatních částí Washingtonu. Podle webu Politifact se mezi rokem 1795 a 1801 v záznamech objevuje 385 plateb za „zapůjčení černocha"?, což byl eufemismus pro roční pronájem otroků.

V rozhovoru s televizí C-Span v roce 2011 Lusane podrobně popsal blízký a současně donucovací vztah, jaký měli první političtí představitelé Spojených států ke svým otrokům. Ve své knize vypráví například příběh ženy jménem Oney Judgeová, otrokyně prezidenta Washingtona, které se povedlo utéct. Washington se pokoušel zorganizovat její únos, ale Judgeová, která v té době žila jako svobodná žena ve státě New Hampshire, svému bývalému pánovi unikla, naučila se číst a dožila se osmdesáti let.

Později řekla, že její rozhodnutí uniknout prvnímu prezidentovi bylo inspirováno americkou revolucí, dodal Lusane.