Více než pět tisíc metrů vysoká sopka Nevado del Ruiz, nacházející se asi 129 kilometrů západně od hlavního kolumbijského města Bogotá, je součástí sopečných masívů andského pohoří. Ty se vyznačují tím, že jsou pokryty velkými masami ledovců, takže jejich vrcholy zdobí po celý rok bílá čepice věčného sněhu a ledu. Ta sice dodává velehorskému štítu velkolepý i romanticky působící vzhled, současně však představuje smrtelné nebezpečí v případě, že vulkán ožije. A právě tato situace 13. listopadu 1985 nastala. 

"Výbuch sopky Nevado del Ruiz je v moderní vulkanologii naprosto zásadní událostí, protože ukazuje nebezpečí dlouhotrvajících laharů (sopečných bahnotoků) ze sopek pokrytých sněhem a ledem. Nyní víme, že i relativně malá erupce může na vysoké sopce pokryté sněhem a ledem vyvolat bahnotoky, které ohrožují populace vzdálené mnoho desítek kilometrů," uvedl před časem pro vědecký časopis Earth Magazine geolog Jeffrey Marso.

Marso odjel spolu s týmem americké agentury US Geological Survey po katastrofě města Armero do Kolumbie a zúčastnil se tam výzkumu s cílem najít způsob, jak podobným událostem předcházet. Vulkanologové v roce 1985 varovali, že podobná situace může nastat, ale vládní orgány ani místní samosprávy nevzaly jejich názor vážně. A právě tato ignorance vyústila v děsivou katastrofu městečka, které třicetimetrová vodní a bahenní stěna doslova srovnala se zemí. Zahynulo více než 21 tisíc z přibližně 29 tisíc jeho obyvatel.

Vražedná bahenní stěna

První a největší vlna udeřila hodinu před půlnocí, zkázu pak dokonaly ještě tři další, které se přihnaly v rozmezí několika minut. Sopečný bahnotok se řítil rychlostí čtyřicet až šedesát kilometrů v hodině. Jeho energii ještě znásobil kaňon řeky Langunillas, dlouhý 60 kilometrů, během nichž klesá o více než čtyři tisíce metrů. Město Armero leželo přímo při ústí tohoto kaňonu.

Bahno okamžitě srovnalo celé město se zemí. V destruktivní síle mu navíc pomohly kmeny stromů, které lavina cestou zporážela. Lidé neměli kam utéct, bahno si je bralo přímo v domech. Šlo o druhou nejsmrtelnější sopečnou katastrofu 20. století, překonanou pouze výbuchem sopky Mount Pelée v roce 1902 (28 tisíc obětí), a čtvrtou nejsmrtelnější sopečnou událost od roku 1500.

Když po 12 hodinách konečně dorazili první záchranáři a pracovníci humanitárních organizací, byli zděšeni mrtvou krajinou plnou padlých stromů, znetvořených lidských těl a hromad trosek z celých domů.

Jejich práci komplikovalo to, že bahenní proud zničil také všechny přístupové cesty, takže do města se nemohla hned dostat technika ani specializovaná výbava pro odbornou lékařskou pomoc. V řadě případů tak mohli nad umírajícími jen bezmocně stát a sdílet jejich osud. Tuto beznaděj zprostředkoval celému světu zejména příběh třináctileté Omayry Sanchezové, který otřásl světovým veřejným míněním.

Holčička v bahně

Omayru Sanchezovou zastihla bahenní vlna doma. Hluk řítícího se přívalu bahna sice její rodinu probudil a vyhnal na ulici, kde začala hledat záchranu na nedalekém vyvýšeném místě, malá Omayra si ale všimla, že s nimi není její mladší bráška, a rozběhla se pro něj zpátky do domu.

Bylo už pozdě, vlna vzápětí udeřila. Dům Sanchezových se okamžitě proměnil v trosky. Dívka sice přežila, ale zničený těžký stavební materiál jí zasypal nohy a bahno ji zalilo až po krk. Když konečně dorazili záchranáři, byla stále uvězněna pod troskami domu v hluboké bahenní tůni.

Brzy se bohužel ukázalo, že ani příchod zdravotníků a dalších lidí neznamená pro děvčátko záchranu. Trosky, které ji zavalily, se bez techniky nedaly nadzvihnout a vyproštění Omayry se rychle začalo ukazovat jako nemožné. Záchranáři zvažovali i amputaci nohou, ale nakonec tuto myšlenku zamítli - neměli na místě vybavení, jímž by dokázali zajistit, aby dívka tak rozsáhlý zákrok přežila, navíc hrozila rozsáhlá infekce.

Omayra udělala na všechny přítomné dojem mimořádnou odvahou a trpělivostí, s jakou se snažila své situaci čelit. Novináři Germanovi Santa Maríovi Barragánovi (současnému kolumbijskému velvyslanci v Portugalsku), jenž se účastnil záchranných prací jako dobrovolník, zazpívala písničku, občas se modlila. 

Boj o její záchranu trval bezmála tři dny. Záchranáři se k dívce opakovaně vraceli, utěšovat ji chodili i lidé z města, kteří přežili katastrofu. Řada dobrovolníků se střídala v tom, že se snažili držet holčičce hlavu nad vodou, ale bylo stále zřejmější, že jde jen o oddalování neodvratného okamžiku, kdy bude všechna pomoc marná.

Třetí noc začala malá Omayra podléhat halucinacím, v nichž se projevil její dětský smysl pro odpovědnost: říkala, že nechce přijít pozdě do školy, a zmínila se o zkoušce z matematiky.

Zhruba v tu dobu ji zachytil americký fotograf Frank Fournier, který na místo dorazil dva dny a osm hodin po katastrofě. Jeho snímek holčičky s podivně prázdnýma černýma očima obletěl svět a stal se jedním z nejsilnějších vyjádření lidské bezmoci, jaká se kdy podařilo pomocí obrazu vyslovit. 

Na místo dorazil také filmový štáb, který zaznamenal na filmový pás poslední dívčina slova: "Chtěla bych něco říct, jestli můžu. Maminko, jestli mě slyšíš a já věřím, že ano, modli se za mě, abych zase mohla chodit a aby mi tito lidé dokázali pomoci."

Bohužel, v té době už statečná dívka svůj poslední boj prohrávala. Dne 16. listopadu 1985 kolem desáté dopoledne, po šedesáti hodinách strávených v bahně, Omayra Sanchezová zemřela, pravděpodobně v důsledku šířící se sněti a silného podchlazení. Bahno zabilo také jejího otce a tetu, naproti tomu její matka i mladší bratr, pro kterého se vrátila do domu, šťastnou shodou okolností přežili.

Lid se hněvá

Smrt Omayry Sanchezové se velmi rychle stala hlavním symbolem selhání kolumbijské vlády i odpovědných úřadů jednak při promeškání všech příležitostí, kdy se katastrofě dalo ještě předejít, jednak při organizaci záchranných prací. Stala se také největším katalyzátorem všeobecného lidového hněvu, který po neštěstí vypukl.

Veřejnost pobouřilo zejména to, když se od frustrovaných záchranářů dozvěděli o zásadních pochybeních, které se úřady snažily zprvu maskovat. Zatímco oficiální místa ve svých prvotních vyjádřeních naznačovala, že na místo směřuje plná materiální pomoc, rozčilení a vyčerpaní členové dobrovolnické pomoci bez servítek vysvětlovali médiím, že na místě nebylo dost ani tak základních věcí, jako jsou lopaty nebo nosítka. Postupu záchranných prací chyběla jasná organizace, přísun pomoci navíc blokovaly kromě bahna i zástupy "čumilů". 

Další rozhořčení nastalo, když se ukázalo, že se vysokému počtu obětí dalo předejít. Geologové i další odborníci na stupňující se aktivitu sopky několik týdnů upozorňovali, nepodařilo se jim ale přimět vládu, aby nařídila všeobecnou evakuaci. Ani připraveným mapám únikových tras, které naznačovaly případný směr proudění bahnotoků, nebyla věnována dostatečná pozornost.

Když potom sopka 13. listopadu odpoledne opravdu viditelně ožila, zkomplikovala úřadům situaci ještě velká bouře, která v tu dobu zuřila nad Armerem. I když odpovědné orgány a policie zkusily městečko několikrát evakuovat, lidem se nechtělo vyrážet do nečasu a řídit auta za špatné viditelnosti. Déšť a vítr také znesnadňovaly vzájemnou komunikaci, v důsledku čehož jen málokdo pochopil, jak moc je vlastně situace vážná. Hodně pozdějších obětí se proto vrátilo zpátky domů a věřilo, že sopka se zase uklidní.

Hluk způsobený bouří a větrem konečně dovršil katastrofu tím, že zřejmě překryl dunění a praskot stromů, vyvolané řítící se přívalovou vlnou. Když si obyvatelé konečně uvědomili, co se na ně žene, bylo již příliš pozdě.

Nejsledovanější sopka na západní polokouli

Město Armero nebylo obnoveno. Pozůstalí, kteří přežili katastrofu, byli přestěhováni do měst Guayabal a Lérida, kde dostali od vlády nové bydlení, a na místě někdejší katastrofy vyrostl rozsáhlý pamětní areál s pomníky na místě každého jednotlivého domu zničeného katastrofou. Význačnější veřejné budovy a prostranství (nemocnici, divadlo a bývalý park) vystřídaly památníky, v nichž se návštěvníci mohou dozvědět, jak město vypadalo před katastrofou.

Sopka Nevado del Ruiz vybuchla od roku 1985 ještě několikrát a i nadále ohrožuje asi půl milionu lidí žijících v údolích podél řek Combeima, Chinchiná, Coello-Toche a Guali. Bahnotok podobný tomu, jaký zničil Armero, totiž dokáže urazit až sto kilometrů, a jak ukázalo ona nešťastná tragédie z 13. listopadu 1985, dokáže jej spustit i relativně malá erupce.

Aby čelila této hrozbě, zřídila kolumbijská vláda specializovaný úřad, informující veřejnost o přírodních hrozbách. Geologická agentura Spojených států amerických navíc vyvinula program pomoci při sopečných katastrofách a založila krizový tým pro situace hrozící erupcí. Ten podle časopisu Earth Magazine už prokázal svou akceschopnost v roce 1991, když evakuoval zhruba 75 tisíc lidí z oblasti kolem sopky Pinatubo.

Samotná Nevado del Ruiz byla obestavěna seizmologickými přístroji, aby již žádná další její erupce neušla pozornosti. Tři roky po katastrofě, v roce 1988, prohlásil doktor Stanley Williams z Louisianské státní univerzity: "S možnou výjimkou Hory svaté Heleny ve státě Washington není žádná sopka na západní polokouli sledována tak podrobně, jako Nevado del Ruiz."