„Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic,“ napsal britský filozof a spisovatel Edmund Burke. Jeho výrok představuje asi nejznámější, nejcitovanější a nejlakoničtější popis mechanismu, vedoucího k tomu, že se v Německu, ale i v některých dalších zemích dostal k moci fašismus, a dokázal dokonce rozpoutat masové vraždění, aniž by se většina lidí postavila na odpor.

Ne všude ale platil tento výrok beze zbytku. Obyvatelé nizozemského Amsterdamu před 80 lety jako jedni z prvních dokázali, že slušní lidé zlu jenom tak neustupují.

Opatření proti Židům vzbudila nevoli

Němci obsadili Nizozemsko 10. května 1940 a zřídili v něm civilní správu, kterou ovládala Hitlerova SS. V největším nizozemském městě Amsterdamu žilo do vypuknutí války asi 75 tisíc židovských obyvatel, v roce 1941 vystoupal jejich počet až na více než 79 tisíc. Více než 10 tisíc z nich byli zahraniční Židé, kteří od 30. let hledali v Amsterdamu útočiště před Hitlerem.

První protižidovská opatření zavedli Němci už v červnu 1940 a všechno vyvrcholilo v listopadu téhož roku, kdy byli Židé vyloučeni ze všech veřejných funkcí včetně univerzit.

Už to vedlo k prvním protestům a studenti v Leidenu i jinde se začali proti diskriminaci ozývat. Současně vzrůstal neklid v amsterdamských loděnicích, jejichž pracovníci se obávali nuceného nasazení v „Říši“.

Kolaborantská nizozemská nacistická politická strana NSB (Nationaal-Socialistische Beweging, česky Národně socialistické hnutí) zatím vyslala do židovských čtvrtí Amsterdamu bitkaře ze svých pouličních bojových jednotek WA (Weerbaarheidsafdeling, tedy „obranné sekce“). Agresivní příslušníci WA začali v židovském ghettu vyvolávat rvačky i ozbrojené střety a Židé si nechtěli nechat jejich provokace jen tak líbit. 

Drastický zátah proti Židům

Všechno vyvrcholilo 11. února 1941 pouliční bitvou o Waterlooplein, tedy o náměstí v centru Amsterdamu, při níž byl jeden z členů člen WA, Hendrik Koot, těžce zraněn. Následkům zranění podlehl 14. února 1941.

V reakci na tuto bitvu obklíčili němečtí vojáci s pomocí nizozemské policie dne 12. února 1941 starou židovskou čtvrť a odřízli ji od zbytku města zátarasy s ostnatým drátem, hlídanými policií. Vstup do takto vytvořeného ghetta zakázali všem lidem nežidovského původu.

O týden později, 19. února, zaútočila německá policie (Grüne Polizei) na židovskou cukrárnu Koco a došlo k další bitce, v níž bylo několik policistů zraněno.

V pomstě za to spustili Němci o víkendu 22. a 23. února rozsáhlý pogrom, při němž pochytali a uvěznili 425 židovských mužů ve věku od 20 do 35 let. Všichni byli deportováni nejdříve do koncentračního tábora Buchenwald a poté do Mauthausenu, kde je během jediného roku v naprosté většině povraždili (přežili jen dva).

Odpovědí byla generální stávka

Tento brutální akt však vzbouřil obyvatele Nizozemska. Dne 25. února zorganizovali nizozemští komunističtí aktivisté generální stávku, kterou podpořila i řada dalších dělnických organizací. Zastavila se práce v největších továrnách, doprava i většina veřejných služeb.

Němci potlačili stávku za pomoci surového teroru až po třech dnech. Nizozemský odboj to oslabilo, ale nezlomilo. A únorový protest nizozemských občanů je dodnes považován za jediný hromadný protest proti deportaci Židů, který zorganizovali „nežidé“.