"Chyby, které se zde snažíme odsoudit a potrestat, byly tak vypočítavé, tak zhoubné a zničující, že civilizace nemůže tolerovat jejich ignorování, protože by nepřežila jejich opakování."

Tato věta zazněla v Justičním paláci v Norimberku, kde od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946 probíhal první ze soudních procesů, v nichž se před Mezinárodním vojenským tribunálem zodpovídali ze svých zločinů, spáchaných během druhé světové války, čelní představitelé nacistického Německa.

Tento proces, nazývaný také jako proces s hlavními válečnými zločinci, soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels) spáchali sebevraždu ještě před jeho začátkem. Skončil vynesením dvanácti rozsudků smrti, někteří z odsouzených se však vyhnuli exekuci tím, že sami spáchali sebevraždu.

Cesta k procesu: bez lahve to nešlo

Zřídit Mezinárodní vojenský tribunál, který by soudil válečné zločince, nebylo úplně jednoduché. Právním základem procesů se stala londýnská charta z 8. srpna 1945, která vymezila působnost soudů na "potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy", ale to byl jen začátek. 

"Londýnská charta definovala své zásady a postupy, ale v praxi to byla soudní noční můra. Žádný precedens pro takový mezinárodní soud spojující různé právní tradice neexistoval. Spáchané zločiny představovaly taková zvěrstva a v takovém rozsahu, že přesahovaly rámec jakéhokoli stávajícího právního systému. Jak by měly být souzeny? Kdo by za ně měl být souzen?" uvádí britská archivářka Juliette Desplatová ve svém textu: Smrt oběšením: Norimberský proces.

Každá ze zúčastněných vítězných mocností, Británie, Francie, Spojené státy a Sovětský svaz, měla svůj vlastní seznam zločinců. Po obtížných jednáních se jejich zástupci usnesli na 24 mužích, jejichž provinění byla považována za nejzávažnější a kteří měli být souzeni "v první vlně".

O tom, že tyto diskuse nebyly vůbec jednoduché, svědčí mimo jiné žádost jednoho z britských státních zástupců z listopadu 1945, který požadoval po správcích britské státní pokladny "dostatek tabáku a alkoholu na to, aby jednání se spojeneckými kolegy mohla probíhat hladce".

Norimberk, na němž se mocnosti na americký návrh usnesly jako na místě procesu (mělo to symbolický rozměr, protože právě v něm byly v roce 1935 vyhlášeny nacistické protižidovské rasové zákony), totiž představoval na konci války zničené a rozbombardované město, kde se nedalo téměř nic koupit. Reprezentanty u jednacího stolu z toho bolela hlava, protože bylo zřejmé, že bez pití a cigaret se mezi sebou nejspíše nedomluví. Britský vládní fond pro pohoštění však potřebné lihoviny přece jen poskytl a jednání mohla pokračovat. Nakonec dospěla ke zdárnému konci a soud mohl od 20. listopadu 1945 začít.

Soud v tiché místnosti

V soudních lavicích však zasedlo jen 21 obviněných, protože třem se podařilo světské spravedlnosti ještě před procesem uniknout: říšský vůdce nacistické strany NSDAP Robert Ley spáchal ještě ve vězení sebevraždu, vedoucí hlavní kanceláře NSDAP Martin Bormann nebyl nikdy nalezen (údajně spáchal sebevraždu již 2. května 1945) a německý zbrojní průmyslník Gustav Krupp von Bohlen und Halbach nakonec nebyl souzen, protože ještě před procesem onemocněl pokročilou demencí a nebyl schopen vnímat jednání.

V lavicích naopak nechyběli zakladatel gestapa a vrchní velitel Luftwaffe maršál Hermann Göring, Hitlerův zástupce a strůjce protižidovských nacistických zákonů Rudolf Hess, nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, další bývalý nacistický ministr zahraničí a jeden z říšských protektorů v Čechách a na Moravě Konstantin von Neurath, německý polní maršál a náčelník Hitlerova vrchního velení Wehrmachtu Wilhelm Keitel, velkoadmirál a vrchní velitel německého ponorkového loďstva Karl Dönitz a vrchní velitel německého válečného námořnictva Erick Raeder. 

Spolu s nimi byli souzeni říšský vůdce mládeže Baldur von Schirach, organizátor systematického nasazování obyvatel z obsazených území na práci Fritz Sauckel, velitel nacistické policejní organizace RSHA Ernst Kaltenbrunner, hlavní ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, vládce tzv. Generálního gouvernementu v okupovaném Polsku Hans Frank nebo německý ministr vnitra a další říšský protektor v Čechách a na Moravě Wilhelm Frick.

K dalším obviněným patřili vydavatel antisemitských plátků Julius Streicher, německý ministr hospodářství Walter Funk, Keitelův zástupce Alfred Jodl, říšský místodržící obsazeného Rakouska a nizozemský komisař Artur Seyss-Inquart, šéf rozhlasového odboru nacistického ministerstva propagandy Hans Fritzsche a Hitlerův dvorní architekt Albert Speer.

Soudní zasedačka v Justičním paláci, v níž celé jednání probíhalo, byla podle Juliette Desplatové po většinu procesu velmi tichá. Jedenadvacet obviněných soudilo osm soudců, dva za každou vítěznou velmoc. Konkrétně šlo o Ionu Timofejeviče Nikitčenka a Alexandra Fjodoroviče Volčkova za Sovětský svaz, Geoffreye Lawrence a Normana Birketta za Velkou Británii, Francise B. Biddleho a Johna J. Parkera za USA a Henriho Donnedieua de Vabres a Roberta Falca za Francii.

Soud měl trvat čtyři měsíce a představovat 403 veřejně přístupných jednání, uspořádaných ve čtyřech jazycích (v němčině, angličtině, francouzštině a ruštině) se simultánním překladem. Aby obvinění rozuměli všem slovům, dostali sluchátka, která se spolu s černými brýlemi (ty byly použity pro změnu kvůli silným lampám filmové techniky) stala ikonickým symbolem Norimberského procesu.

Obvinění, obhajoba a trest

Obžalovaní byli obviněni ze čtyř bodů: ze spolčení či spiknutí za účelem páchání či přípravy spáchání zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a ze samotných zločinů proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti - všechny tyto činy byly definovány šestým článkem v londýnské chartě.

Americký prokurátor Robert Jackson se na začátku procesu obával, že soudní jednání zatíží nedostatek důkazů, opak se však ukázal pravdou. Soud byl přímo zavalen důkazy. Největší dopad měly zejména osobní výpovědi svědků, kteří přežili holokaust či masové vraždění. Tribunál také obdržel tisíce dopisů, fotografií a filmových záznamů, dokumentujících hrůzy nacismu.

Obvinění se k odpovědnosti za zločiny neznali, což dokázaly i jejich závěrečné řeči z 31. srpna 1946. Například Hermann Göring v ní kategoricky popřel, že by měl cokoli společného s jakoukoli vraždou, a Rudolf Hess zase tvrdil, že vždy jednal "z horlivé lásky k lidu". Guvernér Rakouska Artur Seyss-Inquart se ve svém posledním slově znovu vyznal ze své věrnosti Adolfu Hitlerovi.

Rozsudek nakonec padl 1. října 1946 odpoledne. Jeho čtení začalo větou: "Obžalovaný Hermanne Wilhelme Göringu, s ohledem na počet svědectví, která vás usvědčila, vás Mezinárodní vojenský tribunál odsuzuje k smrti oběšením." 

Kromě Göringa dostalo trest smrti ještě jedenáct obviněných; Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Ernst Kaltenbrunner, Alfred Rosenberg, Hans Frank, Wilhelm Frick, Julius Streicher, Fritz Sauckel, Alfred Jodl a Artur Seyss-Inquart si ho vyslechli přímo v soudní síni, Martin Bormann, kterého se nepodařilo dopadnout, byl k trestu smrti odsouzen v nepřítomnosti. Všichni měli být stejně jako Göring oběšeni.

Walter Funk, Rudolf Hess a Erick Raeder byli odsouzeni k doživotnímu vězení (Hess ve vězení opravdu zemřel, a to až v roce 1987 ve Špandavě, Funk a Raeder se však dočkali předčasného propuštění - Rader v roce 1955, Funk v roce 1957. Oba zemřeli v roce 1960).

Baldur von Schirach a Albert Speer byli odsouzeni k 20 letům za mřížemi a trest si odpykali celý, oba byli propuštěni v týž den 30. září 1966. S nejnižším trestem vyvázl admirál Karl Dönitz, který odešel od soudu jen s deseti lety vězení a byl propuštěn 1. října 1956.

Logistický problém s popravou

Poprava odsouzených k smrti představovala další problém. Američané ji chtěli původně provést v Berlíně, ale transport tolika nacistických pohlavárů představoval bezpečnostní riziko. Všichni se také shodovali na tom, že je nutné, aby se těla popravených nestala později "předmětem kultu" a nepřitahovala další přívržence fašismu.

Nakonec proto bylo rozhodnuto, že k exekuci dojde přímo v Norimberku, a to ve věznici, v níž byli obvinění během procesu drženi. Jako vhodné místo byla zvolena vězeňská tělocvična. Oběšeno však bylo pouze deset mužů z dvanácti - kromě Bormanna unikl nakonec popravčí smyčce i Göring, který se den před popravou ve své cele otrávil.

Popravčími se stali americký seržant John C. Woods a jeho asistent, vojenský policista Joseph Malta. Později se objevily zprávy, že někteří odsouzení se škrtili v popravčí smyčce 14 až 28 minut, ale americká armáda tato tvrzení vždy odmítala a trvala na tom, že všichni odsouzení zemřeli okamžitě na následek zlomení vazu při otevření propadla pod jejich nohama. 

I tento způsob věšení se ale setkal s kritikou - dvířka propadla prý byla příliš úzká a někteří odsouzení tak při pádu dolů do nich narazili a těsně před smrtí si rozbili hlavu. 

Norimberský dopisovatel britského deníku Daily Express později vyjádřil ve svém referátu o popravě obavu, aby se z této události nezrodila "nová legenda hrdinského militantního teutonismu". Tu s ním sdíleli i soudci; těla popravených proto byla spálena v mnichovském krematoriu a jejich popel byl rozptýlen do řeky Isar, aby po nich nezůstala žádná stopa.

Soud kodifikoval mezinárodní právo

Tribunálem soudícím hlavni válečné zločince však Norimberský proces teprve začínal. Po něm následovalo ještě 12 dalších soudů, které trvaly až do prosince 1949.

Přestože je legitimita Norimberského procesu dodnes občas zpochybňována s tím, že šlo o soud vítězů nad poraženými, jenž nebral ohled na jejich vlastní zločiny (v této souvislosti se nejčastěji zmiňuje masová vražda polských důstojníků v Katyni, kterou spáchal Sovětský svaz), a přestože samotný tribunál nebyl dokonalý, přece jen vedl ke kodifikaci mezinárodního práva a k definování zcela nového právního pojmu "zločin proti lidskosti".

Stanovil také princip individuální odpovědnosti a představoval jasnou a civilizovanou odpověď na zločinnou a mafiánskou "spravedlnost", praktikovanou fašistickým režimem.

"Německo, jeho bývalí spojenci i jeho někdejší nepřátelé mohli díky procesu udělat první krok na dlouhé cestě ke smíření a zotavení," uzavírá Desplatová.