„Nevědecký" projekt vzbuzoval od svého počátku rozporuplné reakce, s anketou například nesouhlasil Výbor pro světové kulturní a přírodní dědictví UNESCO.

Vizitky nových sedmi divů světa (řazeno abecedně):

CHICHÉN ITZÁ (Mexiko) – Nejznámější chrámové město na mexickém poloostrově Yucatán sloužilo od 9. do konce 15. století jako politické a ekonomické centrum civilizace Mayů a Toltéků. Unikátní architektonická díla jako Kukulkánova pyramida, Chrám válečníků či kruhová observatoř Caracol stojí uprostřed džungle už více než tisíc let. Město pojmenované podle posvátného cenotu, přírodního jezírka, které sloužilo jako obětiště, je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

KOLOSEUM (Itálie) – Amfiteátr Flaviovců vybudovaný z iniciativy římského císaře Vespasiána v prvním století našeho letopočtu sloužil jako aréna pro hry, zápasy gladiátorů a zvířat. Diváci zde mohli vidět i divadelní představení a námořní bitvy. Amfiteátr s půdorysem elipsy s dvojitým ochozem a otevřenými arkádami z kamene a mramoru býval vysoký 48 metrů, dlouhý 189 metrů a široký 156 metrů. Po zákazu her v pátém století zůstalo Koloseum opuštěno, později bylo poškozeno řadou zemětřesení i svévolným rozebíráním ze strany obyvatel Říma. Na seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1980.

MACHU PICCHU (Peru) – Posvátnou pevnost Inků ukrytou v horském terénu And ve výšce 2360 metrů nad mořem objevil teprve před 101 lety americký archeolog Hiram Bingham. Komplex chrámů, paláců, teras a zahrad, postavený z přesně opracovaných kvádrů bez pojiva, vznikl okolo roku 1450 zřejmě z popudu inckého vládce Pachacúteca Yupanquiho. Necelých sto let po svém vzniku bylo místo náhle opuštěno, ke svému štěstí ale uniklo pozornosti španělských dobyvatelů na rozdíl od 80 kilometrů vzdáleného centra Incké říše – Cuzca. Jedna z nejnavštěvo­vanějších turistických atrakcí v Peru (na seznamu UNESCO od roku 1983) zůstává velkou záhadou. Stále se totiž neví, k čemu přesně Machu Picchu sloužilo.

PETRA (Jordánsko) – Obytné místnosti, chrámy, hrobky pokladnice, lázně, zkrátka celé město, vytesali do růžového pískovce v jordánské poušti kočovní Nabatejci. Před 2000 lety dokázali z této zdánlivě nehostinné končiny učinit bohaté město, kde se zastavovaly kupecké karavany s kadidlem z Arábie, indickým kořením a čínským hedvábím. Začátkem letopočtu Petru dobyli Římané, po křižáckých výpravách město zmizelo západním civilizacím z očí. Jeho tajemství pak dlouhá staletí střežili beduíni, kteří ve skalních obydlích žili. Ze zapomnění Petru probudil roku 1812 Švýcar Johann Burckhardt, který se sem nechal dovést v přestrojení za muslimského poutníka. Petra znamená ve staré řečtině kámen. Na seznamu UNESCO je od roku 1985.

SOCHA KRISTA SPASITELE (Brazílie) – Obří socha Krista Spasitele nad Riem de Janeiro je údajně nejnavštěvovanějším místem v Brazílii. Z vyhlídkové terasy na jejím úpatí se totiž nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů na Guanabarskou zátoku a druhé největší brazilské město. Socha ve stylu art deco byla na vrcholu hory Corcovado odhalena v říjnu 1931. Vytvořil ji francouzský sochař Paul Landowski podle návrhu Brazilce Heitora da Silvy Costy. Základem je železobetonová konstrukce, která je zvenčí obložena pláštěm z matně bílého mastku. Monument včetně podstavce měří 38 metrů a váží více než 1100 tun, rozpětí paží Krista dosahuje 28 metrů.

TÁDŽMAHAL (Indie) – Mauzoleum vysoké 75 metrů postavil v indické Ágře u řeky Jamuny císař Šáhdžahán v roce 1648 na památku své milované manželky Mumtáz Mahal. Stavba hrobky na mramorovém podstavci uprostřed okrasných zahrad trvala 22 let a pracovalo na ní 20.000 dělníků. U každého rohu podstavce se tyčí minaret, stavbu ještě doplňují dvě pískovcové budovy. Bílý mramor putoval do Ágry z lomu vzdáleného 300 kilometrů. Povrch Tádžmahalu je zdobený polodrahokamy i drahokamy, kaligrafická výzdoba je z černého mramoru. Barva mauzolea se mění podle dopadajícího světla. Na seznam UNESCO byl zařazen v roce 1983.

VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ (Čína) – Nejrozsáhlejší stavba na světě a prý jediná viditelná z vesmíru se začala stavět ve 3. století před naším letopočtem v době vlády dynastie Čchin jako ochrana před mongolskými nájezdy. Čínu křižuje z provincie Kan-su na západě až k Liaotungskému zálivu na východě. Současná podoba Velké čínské zdi je z 15. až 17. století, kdy byla vystavěna její nejdelší část. V čínštině doslova „Dlouhá zeď" (Čchang čcheng) měřila nejméně 21.000 kilometrů, jak zjistili čínští vědci v nedávno zveřejněném výzkumu. Většina zdi, vysoké místy až 11 metrů, ale už nestojí. UNESCO stavbu zařadilo na seznam světového dědictví v roce 1987.