Kliknutím zvětšíteNeděle 15. července roku 1928 byla mimořádně horká, teploty přes den dosahovaly až 40 stupňů ve stínu. I přesto však II. Velká cena Německa sportovních vozů přilákala do porýnského pohoří Eifel na okruh Nürburgring kolem 90 tisíc diváků. Závod se skládal z 18 kol, které se jely po obou smyčkách okruhu, tedy po severní i jižní. Délka jednoho kola činila 28,265 kilometru, celkem měli jezdci během závodu urazit 508,77 kilometru.
Na start se postavilo 41 sportovních vozů. V té době ještě nikdo netušil, že zrádný Nürburgring si kvůli své nebezpečnosti získá v budoucích letech u závodníků nelichotivou přezdívku Zelené peklo…
Smrtící závod
Závod se od začátku nevyvíjel příliš dobře, na čemž mělo svůj podíl právě úmorné vedro, které oslabovalo řidiče a současně rozpouštělo asfalt na vozovce, takže dráha okruhu začala klouzat.
Už ve druhém kole vyletěl z trati jeden z továrních jezdců Mercedesu Willy Walb, ale naštěstí se nijak nezranil. O něco později si další jezdec Christian Werner vykloubil ruku, když jeho vůz nadskočil na hrbolu. Horko vyřadilo také do té doby vedoucího jezdce Rudolfa Carracciolu, který musel vzdát kvůli těžkému úpalu.
Ve čtvrtém kole závodu přišla první tragédie, i když v té chvíli to ještě nikdo netušil. Na severní smyčce vyletěl v úseku zvaném Kesselchen z trati vůz Amilcar 1100 třiadvacetiletého německého závodníka Ernsta von Halleho a skončil v kotrmelcích. Závodník byl převezen do nemocnice v Adenau a podle prvních zpráv se jeho zdravotní stav jevil jako uspokojivý. Bohužel to ale byla klamná zpráva a von Halle o dva dny později v nemocnici zemřel, pravděpodobně na následky vnitřních zranění.
1. srpna 1976 se Niki Lauda podruhé narodil. Rakouský pilot přežil děsivou havárii na Nürburgringu, při níž málem uhořel:
V té době už všichni věděli, že se tak stal historicky druhou obětí okruhu Nürburgring. Tou první byl jezdec, který se zabil přímo na místě, kde havaroval. Došlo k tomu v pátém kole - a oním jezdcem byl fenomenální český závodník Čeněk Junek, původně křtěný jako Vincenc (proto se v některých pramenech objevuje i jméno Vincenc Junek, i když on sám měl raději svou přezdívku a používal ji víc).
Na osudné kolo se vyměnil s Eliškou
Junek se účastnil Velké ceny i se svou ženou Eliškou, a protože předpisy té doby ještě umožňovaly výměnu jezdců za volantem během závodu, oba se během Velké ceny střídali v řízení svého nového sportovního vozu, dvoulitrového osmiválcového Bugatti T35B. Čtvrté kolo dokončila podle webu Motorsportmemorial ještě Eliška, poté si převzal vůz Čeněk.
Čeněk Junek, bankéř a automobilový závodník (1894–1928)
Manželé Junkovi přitom nebyli jediní jezdci, kteří se během závodu takto prostřídali: třeba už zmíněný Walb převzal později vůz zraněného Wernera, a naopak Werner zdědil i přes svou zraněnou ruku Mercedes Carraccioly, vyřazeného úpalem. Aby ve smrtícím vedru zvládl vůbec pokračovat, nechal se podle stránek Nordschleife 1927 polít před nasednutím do Carracciolova vozu vědrem studené vody a současně se osvěžil tehdejším svérázným energetickým nápojem, namíchaným z kávy, vejce, cukru, dezertního vína, citronu a dalších ingrediencí.
Slunce pálilo pořád víc a asfalt se víc a víc rozpouštěl. Tehdejší předpisy ještě nepřikazovaly jezdcům povinnost mít na hlavě přilbu, a Junek tak vyjel bez ní. Nebyla to od něho ale žádná frajeřina nebo lehkomyslnost – měl totiž přilbu už přes měsíc objednanou, uvědomoval si její význam, ale výrobce mu ji prostě nedodal včas.
Bugatti zlobila, Junek musel během pátého kola několikrát zajet do depa. Jednou kvůli promazání řízení, podruhé kvůli náhradní zátce k nálevce oleje a nakonec ještě měnil svíčky. Jako špičkovému závodníkovi mu vadilo, že ztrácí cenné vteřiny, a tak po posledním odražení z depa tvrdě šlápl na plyn, aby co nejrychleji dohnal zpoždění.
Hlavou proti skále
K neštěstí došlo při nájezdu do pravotočivé zatáčky u Breitscheidu. Rychle se ženoucí Bugatti dostala na rozměklém asfaltu smyk, vyjela ze silnice a převrátila se. Junka to katapultovalo z vozu hlavou přímo proti skále…
Po nehodě se možná ještě stačil postavit, protože další účastník závodu, který míjel místo havárie těsně poté, co k ní došlo, později vypověděl, že viděl Junka stát zpříma vedle vozu (je však otázka, zda si tímto tvrzením neomlouval to, že nezastavil). V každém případě český závodník přežil jen několik okamžiků, poté podlehl následkům proražení lebky. Mechanik Vykus, který ho doprovázel jako spolujezdec, vyvázl s několika drobnými řeznými ranami a modřinami.
V roce 1928 bylo Československo jednou z předních zemí evropského průmyslu a Praha byla městem evropské avantgardy. Obojí skvěle reprezentovala automobilová závodnice Eliška Junková, v roce 1928 jediná účastnice sicilského závodu Targa Florio
Eliška zatím čekala na průjezd svého muže na dohodnutém místě nad tribunami. Bugatti se neobjevovala. Zato se objevily vozy dalších dvou československých závodníků, známého porodníka Ladislava Bittmanna a také blízkého rodinného přítele Junkových Huga Urban-Emmericha. Oba však zajely do depa, dál nepokračovaly, jezdci kvůli smrti kamaráda odstoupili ze závodu. Byl to Hugo, kdo jako první oznámil Elišce strašlivou zprávu a pak ji doprovodil k tělu jejího muže.
„Vypadal, jako by pouze spal,“ uvedla Eliška Junková později v knize Má vzpomínka je Bugatti, kterou sepsala se svým adoptivním synem Vladimírem.
Když se ke svému zesnulému manželovi sehnula, s bolestí zaznamenala na jeho zápěstí náramek, který mu před jízdou sama nasadila jako talisman pro štěstí. S hrůzou si připomněla slova, která Čeněk pronesl poté, co si všiml čísla na náramku: „To je telefonní číslo, abyste mi mohli zavolat, až budu v nebi?“ Náramek sundala a při návratu domů ho zahodila do Rýna. Současně učinila rozhodnutí, že už nikdy nebude závodit: „Závodila jsem s Čeňkem a pro Čeňka, bez něho to pro mě ztratilo smysl.“
Závod nebyl ani po této smrtelné nehodě zastaven a Christian Werner si v něm nakonec dojel v Caracciolaově voze pro vítězství. William Walb, jenž svým vyjetím z trati vlastně započal smolný řetězec havárií, dojel do cíle ve Wernerově voze jako třetí. Na druhém místě skončila dvojice Otto Merz a Eugen Salzer. Všichni jezdci na prvních třech příčkách dojeli do cíle ve vozech značky Mercedes-Benz SS.
Šťastná dvojice a prokletý vůz
Eliška a Vincenc Junek se znali od mládí, přičemž se neseznámili na závodech, ale v prostředí zdánlivě mnohem upjatějším – a sice v bance. Vincenc, který za první světové války mohl kvůli vážnému zranění ruky předčasně svléknout rakouskou vojenskou uniformu, se stal v roce 1916 díky svým schopnostem i ctižádosti v pouhých 22 letech šéfem nově založené olomoucké filiálky Pražské úvěrní banky a o šest let mladší Eliška k němu nastoupila jako sekretářka – tehdy se jmenovala ještě Alžběta Pospíšilová. Když banka zřizovala půl roku poté další filiálku v Brně, svěřila ji opět Junkovi, jenž si s sebou mohl vzít i několik svých spolupracovníků; jeho milá sekretářka byla mezi nimi.
I když se do sebe poměrně rychle zakoukali, nebyl jejich vztah zpočátku jednoduchý. Vzájemně si imponovali, ale současně byli oba silné osobnosti a měli své vlastní plány. Když byl Vincenc přeložen do Prahy, Eliška sice šla s ním, současně ale tvrdě pracovala na svém vlastním rozvoji. Věděla, že větší šance má v životě ten, kdo umí více jazyků, takže k němčině a češtině, jimiž vládla výborně od dětství, přidala v roce 1918 ještě státní zkoušku z angličtiny a začala se učit francouzsky. Kvůli tomu také odjela do Francie a několik měsíců o sobě nedala vědět.
Vincenc, nebo ještě lépe Čeněk pochopil, že teď je řada na něm, a odjel do Francie za ní. K cestě měl ovšem ještě jeden důvod: v té době už ho uchvátil prudce se rozvíjející automobilismus a v Paříži se právě konal autosalon. Právě tam se oba budoucí manželé znovu setkali. Oba uchvátil model Bugatti, kvůli němuž se Eliška v Praze později nechala potají zapsat do autoškoly a udělala řidičskou zkoušku.
V červenci roku 1921 se Čeněk Junek stal členem Československého klubu automobilistů, o rok později začal závodit. V témže roce také Eliška konečně vyslyšela jeho nabídku k sňatku. Při ní si také změnila jméno, protože na cestách si zvykla na anglickou podobu jména Alžběta, tedy Elisabeth. Její přátelé v zahraničí jí často říkali Eliza, čemuž bylo blízké české jméno Eliška, proto je začala používat.
Momentka ze závodu Ecce Homo v roce 1927, kterého se zúčastnil jak Čeněk Junek, tak jeho žena Eliška Junková
Od roku 1923 začali oba manželé závodit ve vysněné „bugatce“, kterou si koupili v Paříži a nechali přestavět na závodní vůz. Eliška svého muže nejdříve doprovázela jako spolujezdkyně, brzy se však začala prosazovat sama jako řidička a díky tomu, že byla jednou z prvních žen ve světě, jemuž jinak dominovali muži, stala se ještě slavnější než Čeněk. Velkou cenu Německa na zrádném Nürburgringu absolvovala dokonce rok před ním, tedy v roce 1927, a dojela čtvrtá.
V témže roce také poprvé nastoupila do sicilského závodu Targa Florio, považovaného v té době za nejtěžší automobilový závod na světě. První rok sice musela odstoupit kvůli poruše řízení, ale o rok později se na start vrátila a dojela pátá, přičemž druhé kolo závodu zajela dokonce nejrychleji ze všech závodníků. Po návratu do Prahy absolvovala, provázena svým mužem, slavnostní jízdu městem, při níž oba manžele nadšeně zdravily tisíce lidí. Byl to největší a nejkrásnější triumf Eliščiny samostatné závodní kariéry.
Její muž ještě stačil 24. června zvítězit v závodu do vrchu Knovíz-Olšany, při němž se posadil za volant vozu Bugatti Type 35, protože jeho závodní Bugatti T35B už bylo převáženo na osudný závod do Nürburgringu.
Po tragické Velké ceně se Eliška už nikdy za volant tohoto vozu neposadila a nikdy se už ani nepostavila na start žádného závodu. Téměř nepoškozenou bugatku od ní odkoupil další československý závodník Jan Kubíček, který s ní v roce 1929 zvítězil v národním závodě při mistrovství Evropy Praha-Jíloviště. Kubíček však dal později přednost jinému závodnímu Bugatti T35B od Miloše Bondyho a Junkův vůz začal využívat závodník Vladimír Horák z Prahy.
Na rozdíl od Kubíčka mu však štěstí nepřinesl. V září roku 1929 narazil při tréninku na závod do vrchu Ecce Homo Šternberk do motocyklu Edmunda Müllera, který se otáčel v prostoru za cílovou čárou. Müller podlehl zraněním ještě téhož dne, Horák o den později. Na místě tragické nehody byl postaven pomník.
17
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
