Zatímco Václav Klaus podporuje vstup Turecka do EU, Miloš Zeman je rozhodně proti. Může to vztahy obou zemí zkomplikovat?
To bude asi záležet primárně na tom, jak ostrá bude Zemanova rétorika. Myslím, že Erdogan i jeho vláda jsou zvyklí slýchat kritiku poměrně často a příliš velkou hlavu si z toho nedělají. Navíc z vyjádření Miloše Zemana je jasné, že mu půjde primárně o rozvoj českých ekonomických zájmů. Například v jedné z prezidentských debat se zmínil, že při cestě do Ruska či Brazílie by sebou vzal početnou podnikatelskou delegaci. Takže bude pravděpodobně nucen svou rétoriku trochu mírnit, pokud mu půjde o další rozvoj obchodních vztahů s Tureckem. Nemyslím si, že by budoucímu českému prezidentovi šlo o lidská práva v Turecku, tedy že by například kritizoval tureckou politiku vůči Kurdům. Mluví pouze velmi obecně a nekonkrétně a občas populisticky o strachu z islámu.

Chce ještě současné Turecko vstup do EU? Premiér Erdogan naznačil, že organizace Šanghajské spolupráce po boku Ruska a Číny by mohla být lepší alternativou.
Do velké míry je to jen manévr, snaha naznačit, že Turecko má zájmy i jinde. Ankara začala jednat na mezinárodní politické scéně velmi sebevědomě a autonomně na svých západních spojencích. Snaží se hledat alternativy k dále se nerozvíjejícím vztahům s EU v regionu Blízkého východu, byla zde i snaha o dobré vztahy s Ruskem a Čínou. Turecko má stále zájem o členství v EU, ale snaží se manévrovat. Zájem o vstup do EU poklesl napříč celou společností, ale je stále nezanedbatelný.

Jaký byl hlavní důvod pondělní Erdoganovy cesty do Prahy?
Hlavním důvodem návštěvy jsou podle mě obchodní zájmy na obou stranách. Během posledních let, zejména od vstupu ČR do EU, obchod mezi Českem a Tureckem velmi významně narostl. Důležitá pro rozvoj obchodních vztahů mezi oběma zeměmi byla návštěva Václava Klause v Turecku zhruba před rokem, při které ho doprovázela početná podnikatelská delegace. Určitě můžeme do budoucna počítat s nárůstem obchodu mezi ČR a Tureckem, protože české firmy si uvědomují turecký potenciál. Turecká ekonomika si stále vede navzdory světové ekonomické krizi velmi dobře. Společně s rostoucí bohatší konzervativní třídou, donedávna ekonomicky znevýhodněnou, stoupá poptávka po kvalitnějších produktech z dovozu, Turci se snaží poskytnout příznivější prostředí pro zahraniční investory apod. Perspektivními oblastmi jsou energetika – nejen v souvislosti s plánovaným plynovodem Nabucco, strojírenství, automobilový průmysl, farmacie a tak dále. Je zde už celá řada českých firem, kterým se na turecký trh podařilo proniknout.

Turecku bývá vytýkáno porušování lidských práv. Je to oprávněná výtka?
Ano, je. Ale před nástupem Erdoganovy strany AKP k moci to nebylo lepší. Turecký stát a vojenské režimy perzekuovaly v minulosti zejména Kurdy, ale např. i levicové intelektuály a novináře. Dnes je v Turecku uvězněný rekordní počet novinářů, kteří se do vězení dostali v souvislosti s výkonem své profese. Podle dat uveřejněných organizací Committee for Protecting Journalists (CPJ) Turecko v počtu uvězněných novinářů předběhlo dokonce Írán a Čínu. Jedná se většinou o kurdské novináře, kteří se ve vězení ocitli díky existenci drakonických protiteroristických zákonů, které žalobcům umožňují usvědčit z vazeb na teroristickou organizaci Kurdská strana pracujících (PKK) v podstatě kohokoli, kdo se danému tématu věnuje a logicky s lidmi blízkými PKK přijde do styku či obhajuje větší práva pro kurdskou menšinu v Turecku. Vágně definované příslušnosti k teroristickým organizacím v tureckých zákonech je však také hojně využíváno k zatýkání – a to zdaleka nejen novinářů – v rámci dalších soudních procesů. Tyto procesy vedou k podezření, že se vláda AKP a na ní napojené zájmové skupiny snaží pomocí umlčet své kritiky a oponenty.

Jak vypjatý je nyní konflikt s kurdskou menšinou?
Turecká vláda se nyní snaží obnovit dialog s uvězněným lídrem PKK Abdullahem Öcalanem. Cílem by mělo být ukončení bojů mezi PKK a tureckou armádou a složení zbraní bojovníků PKK. PKK, jakož i další představitelé kurdského hnutí včetně kurdské strany BDP zastoupené v parlamentu, usilují o větší kulturní i politická práva pro kurdskou menšinu. Je však nejasné, nakolik vláda AKP myslí obnovení své iniciativy upřímně a nakolik jí jde o oslabení či rozštěpení PKK. Je třeba si uvědomit, že pokusů o dialog i usmíření bylo již více, žádný však nevedl k hmatatelným výsledkům. Od roku 2009, kdy vláda představila iniciativu na ukončení kurdského problému, se toho příliš nezměnilo a vláda opět postupně přitvrdila vůči ozbrojenému i politickému křídlu kurdského hnutí – boje pokračují a Kurdové se nedočkali větších ústupků (např. snížení hranice pro vstup do parlamentu z 10 % či zavedení kurdštiny jako jazyka výuky na školách, natož větší politické autonomie v kurdských oblastech na jihovýchodě země). V souvislosti s konfliktem v Sýrii má PKK volnější pole působnosti a zejména v letních měsících vzrostl počet útoků PKK na vojenské cíle na jihovýchodě Turecka. Ani jedna ze stran není příliš ochotná ke kompromisům.

Hrozí skutečně, že turecká armáda začne operovat na území Sýrie, jak loni hrozil Ankara?
Turecko by se samo bez spojenců do otevřenějšího konfliktu se syrským režimem určitě nepustilo. Větší turecké angažmá lze očekávat jen v případě, že se konflikt dále vyhrotí, přelije ještě více do Turecka a ono angažmá bude mít mezinárodní záštitu, např. ze strany NATO.

Může Turecko sloužit jako model pro reformující se arabské země?
Turecký model může sloužit spíše jako inspirace, ale jako takový, jako celek je nepřenositelný a je výsledkem specifického vývoje, kterým si Turecká republika od svého založení prošla. Turecko navíc není plně demokratickou zemí a stále se potýká s různými problémy na domácí politické scéně, jak bylo zmíněno. Turecký model je také vnímán velmi různě a těžko by se dal implementovat v různých arabských státech s podobně specifickým vývojem. Něco jiného si pod tureckým modelem představí tuniský umírněný islamista, něco jiného pak egyptský studentský aktivista, to uvádím pouze jako příklad.