Kliknutím zvětšíteJen krátce předtím utrpěla německá armáda na východní frontě svou nejničivější porážku v dějinách: ve stalingradském kotli kapitulovaly zbytky její kdysi slavné šesté armády, čímž definitivně skončila zhruba půl roku trvající bitva, v níž Německo ztratilo až půldruhého milionu vojáků.
Goebbelsova chvíle
Tváří v tvář takové katastrofální situaci nezbylo německému vůdci Adolfu Hitlerovi nic jiného než vyhlásit totální mobilizaci. Úkol „prodat“ toto vyhlášení v odpovídajícím „balení“ veřejnosti připadl právě ministru propagandy Goebbelsovi.
18. února 1943 tak Goebbels předstoupil před desetitisícový dav shromážděný v berlínském Sportovním paláci, aby přednesl svůj nejslavnější projev.
„Pro Německo existuje jen vítězství, nebo porážka,“ řečnil. „Musíme sebrat rozhodující síly a vše ostatní podřídit našemu úkolu. Nuže, národe, povstaň! A bouře nechť se rozpoutá!“
Je zvláštní ironií osudu, že zhruba ve stejnou dobu, kdy tisíce pečlivě vybraných diváků oceňovaly Goebbelsova slova frenetickými ovacemi, spěl ke svému tragickému vyvrcholení také příběh jedné z nejslavnějších německých odbojových organizací, jež se z lásky k témuž národu, který Goebbels právě vzýval, postavila Hitlerovi na rozhodný odpor.
Zrádný školník
Dva studenti Mnichovské univerzity, sourozenci Hans a Sophie Schollovi, distribuovali v tento den na své škole další várku svých protinacistických letáků, povzbuzováni pocitem, že jejich odboj funguje; viděli totiž, že se o jejich letácích mezi studenty i mezi veřejností stále více diskutuje, a vnímali také hysterii, která zachvacovala nacistické orgány, dosud neschopné kolportéry těchto tiskovin zastavit.
Sophie Schollová, jíž bylo v té době 21 let, položila v jednu chvíli letáky na zábradlí v patře nad centrální dvoranou školy a pak je jedním pohybem shodila dolů. Je velmi pravděpodobné, že si v tu chvíli představovala, jak se rozletí a budou postupně snášet k zemi, kde je budou studenti sbírat. Bohužel se ale stalo něco jiného. Přišel okamžik, jenž se mnohem později stal ikonickou scénou desítek filmů a dokumentů, natočených o odbojové skupině Schollových.
Shození letáků si všiml školník Jacob Schmid, který byl na rozdíl od Hanse a Sophie zarytým nacistou. A oba sourozence okamžitě udal. Ještě ten den je sebralo gestapo.
V tašce Hanse Scholla našli gestapáci koncept dalšího, v pořadí už sedmého letáku, díky čemuž pochopili, že nemají v rukách náhodné distributory, ale samotné tvůrce a iniciátory tohoto odboje. A ve věcech Sophie se zase našel dopis dalšímu členovi odbojové skupiny, studentu Christophu Probstovi, jenž byl podobně jako Hans sice odveden, ale momentálně nebyl na frontě (sám Hans se vrátil z fronty v roce 1942). Když se Probst ohlásil u svého pluku luftwaffe, kde si chtěl vyžádat dovolenou, aby mohl vidět své prvorozené dítě, byl okamžitě zatčen. Všichni tři skončili v mnichovské věznici. Čas odbojové organizace Bílá růže, kterou tito idealističtí mladí lidé vytvořili, se naplnil.
Bílá růže
Skupina Bílá růže se zformovala právě kolem sourozenců Schollových, a to navzdory tomu (nebo možná právě proto), že mladičká Sophie zpočátku v ideály národního socialismu upřímně věřila. Po přijetí norimberských rasových zákonů v roce 1935 a po organizovaném pálení knih a zakazování neárijských autorů ale rychle vystřízlivěla. A protože upřímná mladická touha sloužit správné věci ji neopustila, nebyl pro ni po vypuknutí války nijak těžký přechod do opozice vůči Hitlerovi. Zprvu jen vnitřní, ale brzy i projevovaný reálnými činy.
Sophie Schollová na civilním snímku z roku 1942. Fotografii pořídil kamarád jejího bratra a jeden ze spolupracovníků skupiny Jürgen Witterstein. Díky tomu, že jej zatčení neprozradili, válku přežil a zemřel až v roce 2015
Její bratr Hans byl odvelen na východní frontu, kde ho šokovala zvěrstva, jaká páchala postupující německá armáda na civilním obyvatelstvu. Když se v roce 1942 z fronty vrátil, své zážitky nesmlčel a postupně začal se svými kamarády a blízkými kolegy (spolubojovníkem z fronty Alexandrem Schmorellem, již zmíněným Probstem, dalším studentem Willim Grafem a profesorem filozofie a hudební vědy na Mnichovské univerzitě Kurtem Huberem) psát a tisknout letáky vyzývající Němce k odporu vůči nacismu. Sophie se k nim z vlastní vůle takřka okamžitě připojila.
„Společně vydali a rozdistribuovali šest letákových textů, napsaných na psacím stroji a poté rozmnožených pomocí cyklostylu. Nejprve je rozesílali pouze poštou, adresáty byli profesoři, knihkupci, autoři knih, přátelé a další – členové skupiny procházeli telefonní seznamy, hledali adresy a ručně je psali na každou obálku. Nakonec jich však rozšířili tisíce a dostali je do domácností po celém Německu,“ píše o Bílé růži Národní muzeum 2. světové války v New Orleans.
Získat tak velké množství papíru, obálek a známek, aniž by to vzbudilo podezření, byl v době přísného přídělového systému velký problém, ale studenti to zvládli díky zapojení široké sítě podporovatelů ve městech a obcích od Hamburku na severu až po Vídeň na jihu. Tato síť pomáhala i při distribuci, aby gestapo věřilo, že Bílá růže je rozsáhlá odbojová organizace s buňkami po celé zemi.
Smrt pod gilotinou
Katastrofální porážka německé armády u Stalingradu, představující definitivní zlom ve vývoji bojů na východní frontě, skupinu nemálo povzbudila. Sourozenci začali rozdávat letáky i osobně a po nocích psali na zdi mnichovských domů hesla jako „Pryč s Hitlerem“ nebo „Svobodu“.
„Dokonce i tomu nejhloupějšímu Němci se otevřely oči strašlivou krvavou lázní, kterou ve jménu svobody a cti německého národa rozpoutali a každý den znovu a znovu rozpoutávají nacisté v Evropě. Německé jméno zůstane navždy poskvrněné, pokud se německá mládež konečně nepostaví na odpor, pokud nezačne usilovat o pomstu a odplatu, pokud nenapadne své trýznitele a nezaloží novou intelektuální Evropu. Studenti! Německý lid se na nás dívá! Odpovědnost je na nás: stejně jako síla ducha zlomila v roce 1813 napoleonský teror, tak zlomí i teror národních socialistů v roce 1943,“ stálo v posledním, šestém letáku, který stačila skupina rozšířit.
„Při jejich dnešním čtení si nelze nepovšimnout, jak mrazivě přesní byli studenti ve svých obviněních a výzvách k akci a jak moc se dá z těchto letáků o nacistickém Německu vyčíst,“ zmiňuje muzeum. „Třeba ve třetím z nich se píše: Náš současný ‚stát‘ je diktaturou zla. ‚Už to víme,‘ slyšíme vaši námitku, ‚a nepotřebujeme, abyste nám to znovu vyčítali‘. Ale ptáme se vás, když to víte, tak proč nejednáte? Proč tolerujete, že vás tito vládci postupně, na veřejnosti i v soukromí, okrádají o jedno po druhém, až jednoho dne nezůstane nic, absolutně nic než státní mašinérie pod velením zločinců a opilců?“
Identifikační snímky Sophie Schollové a Hanse Scholla pořízené gestapem po jejich zatčení dne 18. února 1943
18. února 1943 odvážná činnost malé skupinky odvážných dospěla ke svému konci. Přestože se první trojice zatčených chovala v rukách gestapa statečně a neprozradila své spolupracovníky, důkazy zajištěné v jejich bytech a další vyšetřování vedly k tomu, že v únoru byli zadrženi i Willi Graf, Alexander Schmorell a Kurt Huber.
Všichni byli po procesu vedeném nechvalně známým předsedou lidového soudu Rolandem Freislerem odsouzeni k trestu smrti.
Když se vyslýchající gestapák Sophie zeptal, zda lituje toho, co udělala, odpověděla mu se svou obvyklou odvahou: „I z místa, kde se nacházím, musím na tuto otázku odpovědět ‚ne‘. Věřím, že jsem pro své krajany udělala za současných okolností to nejlepší, co jsem udělat mohla. Necítím tedy žádnou lítost nad svým chováním a jsem ochotna přijmout důsledky, které z toho plynou.“
22. února 1943 byli Sophie Schollová, Hans Scholl a Christoph Probst popraveni gilotinou ve věznici Stadelheim v Mnichově. Grafa, Schmorella a Hubera čekal stejný osud o necelých pět měsíců později, v červenci 1943.
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
