Koncem jara 1941 se britská vojska v severní Africe a na Blízkém východě ocitla v tíživé situaci. Přispěl k tomu irácký státní převrat, který se uskutečnil na začátku dubna téhož roku. Irák se po něm dostal pod nadvládu nacionalistů vedených Rašídem Alím, odhodlaným zbavit zemi britského vlivu. Irák přitom představoval pro spojenecké jednotky klíčové teritorium – byl hlavním dodavatelem ropy pro vojenskou techniku a představoval také důležitý pozemní most mezi britskými silami rozmístěnými v Egyptě a v Indii.

Záhy po uchopení moci nařídil Alí iráckému dělostřelectvu obklíčit a ostřelovat základnu britského Královského letectva RAF Habbanyia, ležící na západním břehu Eufratu, čímž de facto rozpoutal irácko-britskou válku. Neuspěl v ní, 29. května musel uprchnout do Íránu a o dva dny později tato válka podepsáním příměří mezi Brity a Iráčany skončila.

Proti vichistům

Neskončila však severoafrická a blízkovýchodní válečná kampaň. Irácko-britský konflikt zatáhl do hry také oblast Francouzského mandátu Sýrie a Libanonu, jež byla v té době pod vlivem francouzského vichistického režimu, kolaborujícího po pádu Francie s Němci.

Vichistický premiér François Darlan podepsal s německým vyslancem v Paříži Otto Abetzem smlouvu (Pařížský protokol) umožňující německému letectvu využívat pro podporu Alího povstání syrská letiště, přístavy i železnici. Všemi těmito kanály proudily iráckým nacionalistům dodávky výzbroje a munice, ze syrských letištních drah dokonce startovala bojová letadla Luftwaffe. Oplátkou za tuto službu Němci propustili sedm tisíc francouzských válečných zajatců, převážně důstojníků.

Britský vrchní velitel na Středním východě, generál Archibal Percival Wavell, tak nyní čelil nepříznivému vývoji na několika stranách. Němci v dubnu 1941 dobyli Řecko a k 1. červnu dokončili obsazení Kréty a v severní Africe obléhali Tobrúk. Francouzský mandát Sýrie a Libanonu jim poskytoval podporu, proto se Wavell nakonec rozhodl pro jeho okupaci, aby Němcům zabránil využít toto území jako základnu pro útoky na Egypt. Akce začala 8. června 1941 a do historie vstoupila pod názvem operace Exporter.

Spojenci čelili v Sýrii a Libanonu francouzským 33 pěším praporům o celkovém počtu 38 tisíc mužů. Sami přitom disponovali v začátku útoku jen 20 tisíci vojáky (šlo o příslušníky australské sedmé pěší divize, páté indické brigády, části první jezdecké divize a šesti pěších praporů, podpořených tankovou rotou a dělostřeleckým praporem Svobodných Francouzů, věrných generálu Charlesi de Gaullovi).

Od května 1941 navíc v prostoru Marsa Matrúh hluboko v Západní poušti 11. československý prapor – Východní, který měl do dění brzy také zasáhnout.

Čechoslováci přicházejí

Britská vojska útočila na nepřítele ze tří stran, jejich postup však byl draze zaplacen. Při prorážení poslední obranné linie před syrskou metropolí Damaškem ztratila například čtvrtinu mužů ze svého elitního komanda 11. Během rána 21. června 1941 si však Spojenci upevnili pozice v dobytých kamenných pevnostech obkružujících město a kolem 11. hodiny se francouzská posádka Damašku vzdala.

Tři dny poté, 24. června 1941 se vydal na cestu již zmíněný 11. československý pěší prapor pod velením Karla Klapálka, který po několika dnech přešel přes palestinsko-syrskou hranici a začátkem července se v Baniásu připojil k britské šesté divizi. Jeho úkolem bylo zajišťovat pravé křídlo 25. australské divize, postupující Libanonem směrem na Bejrút. Už 4. července se české pozice dostaly pod palbu a o dva dny později měli Češi prvního padlého – následkem zranění střepinou dělostřeleckého granátu při ostřelování zahynul dvacetiletý vojín Jiří Haas.

Čechoslováci čelili především příslušníkům 6. pluku cizinecké legie, což bylo bohužel spojeno s historicky krutým paradoxem, že šlo v některých případech rovněž o Čechoslováky - v cizinecké legii sloužili občané mnoha států a národností, přičemž část legie přešla po pádu Francie k vichistům (druhá část se přidala k De Gaullovým Svobodným Francouzům).

Boje nakonec skončily 11. července uzavřením příměří, které vstoupilo v platnost v 21 hodin. Spojenci v nich ztratili asi 2500 lidí, vichistické síly asi o tisíc víc. Asi sedmina vichistických vojáků se po skončení operace Exporter přidala k svobodným Francouzům.