Kombinace smůly, špatného počasí, nezvládnuté komunikace a možná také arogance – tak zhodnotil hlavní příčiny hrůzného neštěstí na hoře K2 ještě v srpnu 2008 britský deník The Independent, jehož reportéři měli příležitost mluvit s těmi členy horolezeckých výprav, jež pátek 1. srpna 2008 přežili. Jedenáct horolezců toto štěstí nemělo.

Šest výprav pod vrcholem

Ačkoli je K2 o více než 200 metrů nižší než Mount Everest, lezecky je výrazně náročnější, což se také projevuje na počtu úspěšných dosažení vrcholu. Zatímco vrchol Everestu zdolalo do léta 2008 více než 3700 horolezců a už v 90. letech minulého století se tam běžně pořádaly komerční výpravy, při nichž horští vůdci brali na vrchol i ty, kdo si prostě jen zaplatili výstup, na vrchol K2 se do té doby podívalo ani ne 290 lezců.

Nebezpečnou a obtížnou činí horu počasí a sněhový kuloár zvaný Butylka, nad nímž se tyčí sněhový a ledový převis. Tento úsek představuje výzvu i pro ty nejzkušenější – a byl také jedním ze stěžejních faktorů vedoucích k tragédii v létě 2008.

| Video: Youtube

Tehdy se v předsunutém základním táboře pod horou sešlo celkem šest samostatných výprav: nizozemský tým Norit, vedený zkušeným čtyřicetiletým horským vůdcem Wilkem van Rooijenem, srbsko-korejský tým, francouzský tým, americký tým a konečně týmy norských a italských horolezců.

Všichni se koncem července shromáždili na jednom místě, protože čekali na vhodné „okno“ v počasí. Podle předpovědí se totiž mělo během prvního srpnového víkendu nakrátko vyčasit. Všechny výpravy se proto chtěly pokusit o dosažení vrcholu v tomto termínu, což ovšem znamenalo, že ve stejnou dobu nastoupí do stěny více než 30 horolezců. Takový počet lidí vyžadoval koordinaci, proto se vůdci expedic sešli, aby se domluvili na spolupráci. Zastřešující velení převzal Wilco van Rooijen.

„Bylo dohodnuto, že z nejvýše položeného tábora IV, vybudovaného ve výšce 7800 metrů, se tým nejlepších horolezců vydá položit fixní lana do Butylky. Ale i ty nejlepší plány se mohou pokazit,“ píše The Independent.

Klíčovou osobou při upevňování lan měl být pákistánský nosič Shaheen Baig, který Butylku v minulosti už zdolal. Jenže toho již ve druhém výškovém táboře zachvátila vysokohorská horečka, takže musel okamžitě dolů. Plán se začal kazit ještě dříve, než začalo jeho uskutečňování.

close Shaheen Baig (na snímku z roku 2018) však ve druhém výškovém táboře onemocněl výškovou nemocí a musel sestoupit. Horní část butylky tak zůstala nezajištěná info Zdroj: Wikimedia Commons, Zain.3nov, CC BY-SA 4.0 zoom_in Shaheen Baig (na snímku z roku 2018) však ve druhém výškovém táboře onemocněl výškovou nemocí a musel sestoupit. Horní část Butylky tak zůstala nezajištěná

Chybějí lana

Fixní lana tak začala v časných ranních hodinách 1. srpna 2008 pokládat předsunutá skupina horolezců, jež se je rozhodla položit i do nižších partií hory, než bylo plánováno. Tohle prosté rozhodnutí ale znamenalo, že v době, kdy se horolezci dostali k nástupu do Butylky, jim už chyběla volná lana, která by tam položili.

Van Rooijen, jenž postupoval nahoru s druhou skupinou, proto nařídil uvolnit lana z nižších partií a vynést je k Butylce. Tím ale vzniklo pod vrcholem hory zpoždění a současně se tam začali hromadit horolezci čekající na výstup do kuloáru.

Jedním z prvních, kdo si uvědomil, co se děje a co z toho plyne, byl 26letý Jelle Staleman z nizozemského města Niuewegein, který si během výstupu ze IV. tábora ke kuloáru při pohledu na zástup horolezců nad sebou chladnokrevně spočítal, že za této situace by se nedostal na vrchol dříve než v osm hodin večer. Staleman se proto rozhodl otočit se k sestupu, což mu s největší pravděpodobností zachránilo život. „V takové chvíli se ptáte sami sebe, jestli jste udělali dobře. Vybíráte si mezi životem a horou. Ale pak si uvědomíte, že je to správné rozhodnutí,“ uvedl později, když už čekal v Pákistánu na odlet domů.

Jenže řadě ostatních horolezců se zdál být vrchol hory už příliš blízko a tento mámivý přelud jim vzal schopnost zdravého úsudku, jaký projevil Staleman.

Smrt při výstupu

Pak došlo k první tragédii. Člen srbského týmu Dren Mandić se při výstupu odepnul z fixního lana. Podle jedné verze chtěl předejít jiného horolezce, podle druhé si v ten okamžik právě nasazoval kyslíkovou masku a snažil se přitom uhnout horolezcům, kteří stoupali za ním. V každém případě uklouzl a vzápětí se zřítil asi ze stometrového srázu.

Následovala krátká diskuse, zda má smysl pokusit se o jeho záchranu, protože několik Američanů mělo dojem, že se Mandić po pádu postavil. Dva srbští horolezci se nakonec rozhodli přerušit výstup a jít svému krajanovi na pomoc. Přidal se k nim pákistánský horolezec Jehan Baig a několik Američanů.

Mandiće našli už mrtvého a rozhodli se snést jeho tělo zpátky do IV. tábora. Toto lidsky pochopitelné, ale v dané výšce neobyčejně riskantní rozhodnutí si bohužel vyžádalo další oběť: Jehan Baig po cestě upadl a zřítil se do propasti.

V ten okamžik se otočilo k sestupu několik dalších horolezců, mimo jiné norská horolezkyně Cecílie Skogová, jež lezla kolem Mandiće právě ve chvíli, kdy upadl.

Smrt při sestupu

Skogová se při sestupu musela oddělit od svého manžela Rolfa Baeho, za něhož se vdala teprve před měsícem, takže výstup na K2 měli oba jako jakousi opožděnou svéráznou svatební cestu. Bae, velmi zkušený horolezec a arktický průzkumník, se rozhodl pokračovat, a nakonec patřil mezi první lezce, kteří kolem třetí hodiny odpoledne dosáhli vrcholu.

Při sestupu se dostal kolem půl deváté večer pod obrovitý ledový sérak. Tyto sněhové a ledové převisy jsou trvale nestabilní a mimořádně nebezpečné. Běžně se uvolňují a padají dolů.

close Butylka s převislými séraky na K2, která se v roce 2008 stala osudnou 11 horolezcům info Zdroj: Wikimedia Commons, Adha65, CC BY-SA 3.0 zoom_in Butylka s převislými séraky na K2, která se v roce 2008 stala osudnou 11 horolezcům

V onen osudný pátek se sérak utrhl právě ve chvíli, kdy pod ním Bae procházel. Norský horolezec skončil pohřbený pod tunami ledu.

Pád séraku však měl ještě jeden mimořádně nešťastný důsledek: zpřetrhal fixní lana v Butylce, takže na hoře zůstalo uvězněno 16 horolezců.

V pasti

V pasti uvízl mimo jiné hlavní vůdce výstupu, nizozemský horolezec Wilco van Rooijen, který spolu se Šerpou Pembou Gyaljem a Casem van de Gevelem vystoupil na vrchol kolem sedmé večer. Při sestupu ho zachvátila vysokohorská horečka, takže se začal potácet a zaostávat. Zatímco jeho dva kolegové rychle sestupovali, van Rooijen zůstal nad Butylkou až do hluboké noci.

Asi hodinu před půlnocí se vzpamatoval natolik, že se přidal k irskému horolezci Gerardu McDonnellovi a Italovi Marku Confortolovi, kteří se rozhodli sestoupit potmě. Při sestupu sledovali zář svítilen několika korejských horolezců, kteří se pohybovali pod nimi, jenže světlo náhle zmizelo.

close Obrovitý štít hory K2 při pohledu z kempu Concordia, nacházejícím se ve výšce 4700 metrů info Zdroj: Wikimedia Commons, Maqsood aktar, CC BY-SA 4.0 zoom_in Obrovitý štít hory K2 při pohledu z kempu Concordia, nacházejícím se ve výšce 4700 metrů

Když se mnohem později, až druhý den, trojice přiblížila k místu, kde je viděla naposled, ukázalo se, že se Korejci zřítili ze skály, ale zůstali viset na svých lanech. Komunikovat však byl schopen už jen jeden z nich.

Zpřetrhání fixních lan uvěznilo nad Butylkou také francouzského horolezce Huguese D'Aubaredea a jeho pákistánského nosiče Meherbana Karima. 61letý D'Aubarede z Lyonu byl opravdový vysokohorský veterán a jen pár dní před osudným dnem si do expedičního deníku napsal: „Moc by se mi líbilo, kdyby každý mohl pohledět na tento oceán hor a ledovců. Ty hory mě vyždímaly až do poslední kapky, ale je tu nádherně. Noc bude dlouhá, ale krásná.“

D'Aubaredeovy poslední okamžiky viděl nizozemský horolezec Gus Van de Gevel. Francouz se v obavě z docházejícího kyslíku rozhodl pro nezajištěný sestup za každou cenu a ve tmě se zřítil. Asi jen o 10 minut později zahynul pádem i jeho parťák Karim.

Jiná padající lavina uvěznila Šerpu Džumika Bhoteho, jemuž se vydal na pomoc jeho bratr Pasang. O něco později oznámil Pasang vysílačkou základnímu táboru, že našel bratra i dva korejské horolezce a sestupuje s nimi dolů. Byla to poslední zpráva v jeho životě.

close Meherban Karim se zúčastnil výstupu na K2 celkem třikrát, v roce 2006, 2007 a 2008. Poslední výstup se mu stal osudný. Dosáhl sice vrcholu, ale při sestupu zahynul info Zdroj: Wikimedia Commons, Ibrar Shimshali, CC BY-SA 4.0 zoom_in Meherban Karim se zúčastnil výstupu na K2 celkem třikrát, v roce 2006, 2007 a 2008. Poslední výstup se mu stal osudný. Dosáhl sice vrcholu, ale při sestupu zahynul

Zázrakem přežil

Van Rooijen, Confortola a McDonnell se nakonec rozhodli v sestupu nepokračovat a přežít noc v bivaku. Podařilo se jim to, ale když se v sobotu 2. srpna probrali, byl Nizozemec v kritické situaci. „Nepil jsem 16 hodin, byl jsem v 8000 metrech a byla mrazivá zima,“ vzpomínal později. Blyštící se sníh ho téměř oslepoval. Věděl, že musí okamžitě dolů, takže se dostal k té části fixních lan, která nebyla zničená, a začal se spouštět.

Cestou se dostal k trojici visících zamotaných korejských horolezců, z nichž dva byli už zřejmě po smrti. Třetí ještě žil, ale byl v bezvýchodné situaci. Bezmála oslepený van Rooijen mu nemohl nijak pomoci, jen mu věnoval jedny rukavice a pokračoval v sestupu.

O chvíli později dorazili k trojici Korejců McDonnell s Confortolou a navzdory vlastní únavě se pokusili o jejich záchranu. Po třech hodinách a pádu dalšího séraku se Confortola rozhodl toto úsilí vzdát, zatímco McDonnell se pokusil vylézt nahoru nad Korejce. Zřejmě se snažil zachránit je seshora. Vzápětí ho však zasáhla další lavina a srazila do propasti.

„Najednou jsem viděl, jak se lavina řítí. Bylo to jen 20 metrů po mé pravici. Viděl jsem, jak se kolem mě valí Gerardovo tělo,“ popsal později tento okamžik Confortola. Lavina smetla nejen McDonnella, ale i bratry Bhoteovy a Korejce. Všichni zahynuli. Italského horolezce poté zachránil Šerpa Pemba Gyalje, který vystoupal do Butylky a svedl ho dolů.

close Vrcholek K2 skrývající se v mracích, snímek Anne Dirkseové info Zdroj: Wikimedia Commons, Anne Dirkseová, CC BY-SA 4.0 zoom_in Vrcholek K2 skrývající se v mracích, snímek Anne Dirkseové

Van Rooijen mezitím na pokraji naprostého vyčerpání zjistil, že fixní lana v Butylce byla zpřetrhána a že jedinou cestou dolů je sestoupit bez zajištění. Překvapivě se mu to podařilo a přežil i druhou noc v bivaku, po níž se vysílačkou dovolal do čtvrtého tábora. Dál se pokoušel sestupovat podle navigace kolegů z tábora, ale byl příliš unavený a tábor minul. Protože to nevěděl, pokračoval v sestupu a nakonec se dopotácel až do tábora III. Byl dehydratovaný, téměř oslepený, na smrt unavený a vyhladovělý, ale přežil. Spolu s Confortolou byl vrtulníkem eskortován do nemocnice.

Později řekl, že jakkoli byla McDonnellova hrdinská smrt tragédií pro jeho rodinu, pro horolezce je takový způsob odchodu ze světa přijatelný. „Je těžké tomu uvěřit, ale hory jsou naše vášeň. Když v nich zemřete, umíráte na vrcholu vašeho života. Je jistě skvělé dožít se devadesáti. Ale pro horolezce je přijatelné zemřít tam, kam patří jeho srdce.“