Kliknutím zvětšíteItalské přístavní město Neapol mělo za druhé světové války pro fašistické státy zásadní význam jako nástupní bod pro vojska směřující do severní Afriky. Tuto jeho strategickou roli si samozřejmě dobře uvědomovali i Spojenci, proto byla Neapol vystavena za první čtyři válečná léta tolika bombardováním jako snad žádné jiné italské město.
Bomby ji důkladně poničily a měly za následek také velké ztráty na lidských životech. Podle italských pramenů zahynulo v Neapoli v tomto období kolem 25 tisíc lidí. Počet mrtvých zvýšil na jaře roku 1943 ještě výbuch válečné lodi Caterina Costa v neapolském přístavu, jenž měl za následek asi 600 zabitých a kolem tří tisíc raněných. Velmi vážné byly i škody, jaké válka rozpoutaná fašistickými mocnostmi včetně Itálie napáchala v Neapoli na italském uměleckém a kulturním dědictví. Zničena byla například ceněná bazilika Santa Chiara, která vzala za své 4. prosince 1942.
V Neapoli ale existovalo také podzemní protifašistické hnutí, které postupně sílilo s tím, jak vojska fašistické Osy začínala na všech frontách ustupovat. Když se v červenci 1943 Spojenci vylodili na Sicílii, kterou poměrně rychle obsadili, inspirovalo to vůdce tohoto odboje Fausta Nicoliniho a Adolfa Omodea k tomu, aby kontaktovali spojenecké velení a zahájili povstání, jež by umožnilo americkým i britským jednotkám vstoupit beze ztrát do již osvobozeného města.
Wehrmacht přebírá kontrolu
V pátek 3. září 1943 se spojenecké síly vylodily na italské pevnině, kde se setkaly jen s minimálním odporem, a týž den podepsala nová italská vláda tzv. Cassibilské příměří, jež vstoupilo v platnost o pět dní později.
V reakci na to obsadil Itálii německý wehrmacht. Ten okamžitě odzbrojil italské vojsko a zavlekl na 600 tisíc italských vojáků na nucenou práci do „Říše“ a na okupovaná území. Italské ozbrojené síly se ocitly v naprostém rozkladu.
Z Neapole, která byla pro postupující německé vojáky ze všech velkých italských měst tím nejvíce vzdáleným, stačila většina vyšších italských důstojníků utéct.
„Generálové Riccardo Pentimalli a Ettore Deltetto, odpovědní za obranu oblasti Neapole, uprchli v přestrojení za civilisty, když se k městu přiblížili nacisté,“ uvedl italský historik Francesco Fillippi v článku Čtyři dny Neapole za svobodu, zveřejněném magazínem Maremosso.
Neapol před výbuchem
Novým vojenským velitelem města se tak stal po vstupu wehrmachtu německý plukovník Walter Scholl, který okamžitě rozhodl o zavedení absolutní kontroly nad obyvatelstvem. V neděli 12. září byl v celé Neapoli vyhlášen stav obležení a město se stalo de facto frontovým.
„Německé jednotky vnímají město jako poraženého, ale ještě nezkroceného nepřítele: každou chvíli se objevují útoky na civilisty, provokace a střety, zatímco mezi obyvateli roste hněv. Německé hlídky padají stále častěji do léček v zapadlých uličkách, jejich zátahům a prohlídkám vzdorují ženy a děti, které je bombardují předměty vyhazovanými z oken,“ popisuje zářijovou atmosféru ve městě historik Fillippi.
Všechny tyto projevy městské války ale činily život v Neapoli stále nebezpečnějším. Spojenci, kteří se vylodili u Salerna, byli sice dost blízko na to, aby z nich němečtí vojáci znervózněli (a byli o to agresivnější k civilistům), ale stále příliš daleko na to, aby městu pomohli.
„Neapol je sama, vydána na milost a nemilost německým okupantům, rozzuřeným spojeneckou ofenzívou a tím, že dobře vědí o otevřeném nepřátelství, jež k nim chová bezmála milion Neapolců,“ píše Fillippi.
Bojují ženy, děti i prostituti
Poslední roznětkou, která zažehla v Neapoli všeobecné povstání proti nacistům, se stal obrovský německý zátah z pondělí 27. září 1943. Měl za následek více než osm tisíc zatčených, ale jejich přátelé a známí odmítli nechat je v rukách okupantů bez odporu.
Jako první povstala ještě týž den neapolská čtvrť Vomero, kde vzali povstalci útokem sklad zbraní, aby se nemuseli bránit holýma rukama. O den později střety zesílily: jedna asi 40členná skupina povstalců dokonce vybudovala u městské brány Porta Capuana opěrný bod, při jehož obraně zabila šest nepřátelských vojáků. Zesílila ale také surovost německých jednotek snažících se znovu ovládnout město.
Pozoruhodným jevem neapolského povstání přitom bylo to, že doslova heroickou odvahu a vůli při něm projevili ti, jež byli za jiných okolností těmi zdaleka nejslabšími a nejzranitelnějšími obyvateli města: ženy, děti bez domova, ale třeba také homosexuální prostituti, kteří jinak živořili ve slumech historického centra a prodávali se za pár korun. Ve dnech povstání se však všichni zapsali do dějin Neapole.
„Existuje mnoho individuálních i kolektivních příběhů, vyprávějících o mimořádném lidovém vzedmutí, které znovu probudilo vzpurnou duši města: od odporu žen a dětí, jež proměnily neapolské uličky v noční můru německých jednotek, až po mimořádný boj femminielli, mužských homosexuálních prostitutů, kteří teď se zbraní v ruce bránili své čtvrti a vyháněli vojáky. Nedílnou součástí povstání se stala i spousta dětí ulice, obětavě sloužících nejenom jako spojky, ale jako skuteční členové bojových skupin. Z pěti medailí za vojenskou statečnost v těchto střetech byly tři určeny nezletilým: dostali je 11letý Gennaou Capuozzo, 13letý Filippo Illuminato a 17letý Pasquale Formisano. Čtvrtou medaili získal Mario Menichini, kterému bylo teprve osmnáct,“ uvádí Fillippi.
Na rozdíl třeba od pražského povstání se to neapolské muselo navíc po většinu doby obejít bez vojenského velení a opíralo se jenom o vzájemnou solidaritu mezi obyvatelstvem a o vše překonávající odhodlání.
Němci ustoupili, ale nechali za sebou smrt
Berlín reagoval na neapolské povstání tak, jak to později s blížícím se koncem války předvedl v mnoha městech střední a východní Evropy. Armáda dostala rozkaz srovnat Neapol se zemí a proměnit ji v „popel a bahno“. Ale obyvatelé zabarikádovaní v úzkých uličkách to nehodlali dovolit.
Po čtyřech dnech ostrých střetů tak nakonec začalo německé velení s povstalci vyjednávat, aby se vůbec dostalo z města před příchodem Spojenců. „Neapol se stala prvním evropským městem, které se nejenom otevřeně vzbouřilo proti nacistické okupaci, ale dokonce zvítězilo,“ glosuje to historik Fillippi.
Na základě výsledků jednání Němci město opustili, takže britská a americká vojska vstoupila 1. října 1943 za obrovského jásotu místních obyvatel do již svobodné Neapole. Ale ustupující německá armáda se ještě rozhodla udělat za svým působením ve městě krvavou tečku.
Ještě předtím, než se wehrmacht definitivně stáhl, umístili jeho ženisté, konkrétně příslušníci 3. roty 60. motorizovaného ženijního praporu, několik časovaných bomb v západní části budovy Ústřední pošty na náměstí Piazza Carità. Rafinovaně je ukryli za tajně vytvořenou falešnou zdí v suterénu.
Ve čtvrtek 7. října 1943 došlo v Neapoli k masakru. Ustupující Němci, konkrétně 3. rota 60. motorizovaného ženijního praporu německé armády, nastražili ještě před vyhnáním z města v budově Hlavní pošty pár časovaných bomb, jež kolem poledne vybuchly
Nálože vybuchly ve čtvrtek 7. října kolem poledne. Výsledkem byl masakr: počet zabitých dosáhl podle různých zdrojů několika desítek až stovky lidí, mnoho dalších bylo zraněno. Mezi zabitými byli také američtí vojáci, konkrétně příslušníci pomocné roty 505. výsadkového pěšího pluku 82. výsadkové divize, která měla své velitelství v prostorách policejního ředitelství, vzdáleného asi 300 metrů od pošty.
Podle pozdějšího hlášení amerického poručíka Sinclaira, specialisty na likvidaci bomb, muselo být do budovy pošty umístěno přes 900 kilogramů výbušnin. Poštu sice po obsazení města Spojenci zkontroloval 111. ženijní pluk americké armády, ale chytře zamaskovanou nástrahu neodhalil…
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
