Zmíněná konference se konala 9. listopadu 1989 v Berlíně. Předcházelo jí jednání vedení SED, na němž šéfové východoněmeckého komunistického Německa schválili nařízení, podle něhož smějí jeho občané vycestovat do západního Německa. Platit to však mělo jen za určitých podmínek a zejména až od následujícího dne, tedy od 10. listopadu.

Spletl se a změnil historii

To ale Schabowski nevěděl, protože se zmíněného jednání nezúčastnil. Když se ho pak šéfreportér západoněmeckého deníku Bild Peter Brinkmann a zpravodaj italské agentury ANSA Riccardo Ehrmannna na tiskovce zeptali, kdy usnesení vstoupí v platnost, odpověděl dnes už legendární zmatenou větou: „Platí to… pokud vím… je to ihned, neprodleně.“

Omyl nesprávně informovaného mluvčího okamžitě odstartoval pád světově nejznámějšího, nejviditelnějšího a také nejvíc nenáviděného symbolu železné opony: Berlínské zdi.

Jakmile Schabowského slova dozněla v éteru, vyrazily k Berlínské zdi okamžitě první davy lidí. Touto betonovou překážkou, která od roku 1961 rozdělovala německou metropoli na svobodnou západní a komunistickou východní část, vedly hraniční přechody. Za „normálních okolností“ by jimi východní Němci mohli legálně projet jen po překonání neskutečného množství byrokratických překážek. Teď se k nim však valily desítky tisíc lidí. Kolem 11 večer východoněmecká pohraniční stráž kapitulovala a rozhodla se, že nebude východním Berlíňanům v odchodu bránit. Kolem půlnoci už všemi přechody proudili nadšení občané do Západního Berlína.

Strhněte tu zeď

Otevření přechodů bylo přitom jen prvním krokem. Zeď byla nejslavnějším symbolem studené války a pád komunistického režimu nemohl znamenat nic jiného než to, že úplně zmizí.

„Za mnou stojí zeď, která obklopuje svobodné sektory tohoto města, část rozsáhlého systému bariér, které dělí celý evropský kontinent. Od Baltu jižně tyhle bariéry protínají Německo šrámem ostnatých drátů, betonu, psích výběhů a strážních věží. Dále na jih možná nejsou žádné viditelné jasné zdi. Ale jsou tam ozbrojené stráže a kontrolní body a jsou to samé: stejná omezení práva na cestování, stejný nástroj ovládání obyčejných mužů a žen vůlí totalitárního státu,“ prohlásil 12. června 1989 v Západním Berlíně americký prezident Ronald Reagan.

V následném projevu pak vyzval generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova coby pomyslnou hlavu celého východního socialistického bloku, aby zeď zbořil.

„Dokud tato zeď může stát, není otevřená jen německá otázka, ale i otázka svobody celého lidstva… Generální tajemníku Gorbačove, pokud usilujete o mír, o prosperitu pro Sovětský svaz a východní Evropu, o liberalizaci: Přijďte k této bráně! Pane Gorbačove, otevřte tuto bránu! Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!“

Kladiva a majzlíky

Gorbačov sice Reaganovu výzvu nevyslyšel (Sovětský svaz pod jeho vedením sice prosazoval postupné uvolňování politických procesů, ale nechával volnou ruku vládám v jednotlivých socialistických zemích, jak budou postupovat – přičemž právě východoněmecká a československá vláda patřily k totalitně nejkonzervativnějším), bylo ale zřejmé, že nechce případným společenským změnám ani bránit.

Situace ve východním Německu se postupně vyostřovala. V srpnu 1989 odešly na Západ stovky východoněmeckých turistů, kteří využili dočasně otevřených hranic mezi Maďarskem a Rakouskem.

V říjnu vyústila situace v NDR v otevřenou politickou krizi, kterou už se vedení SED neodvážilo řešit. Nadále však odmítalo „perestrojku“ a „glasnosť“, tedy přestavbu společenského systému a otevřenější informovanost obyvatel po sovětském vzoru. To vedlo k masovým demonstracím v Lipsku a v Berlíně, které režim násilně potlačil. Tím ale pobouřené občany neumlčel, naopak vyvolal další celostátní demonstrace a protesty. Tisíce utíkajících východních Němců zaplavily v říjnu západoněmeckou ambasádu v Praze. Začátkem listopadu se režim konečně vzdal a otevřel hranice.

V následujících dnech začali nadšení Berlíňané z obou stran hranice proslulou zeď svépomocí bourat.

„To nejsou kladiva a srpy, to jsou kladiva a majzlíky. Drahá komise, aspoň na chvíli jsem na tebe přestal myslet,“ poznamenal později student pražské žurnalistiky a člen parlamentní komise k vyšetření událostí 17. listopadu Václav Bartuška, který se k Berlínské zdi dostal v prosinci 1989 a zaznamenal bourání jejích zbytků ve své knize Polojasno.