Sám František považuje zhruba půl roku trvající terapii za úspěšnou. „Chodil jsem k ní jednou týdně, abych si vyjasnil pár věcí. Vždy tam byla pro mě,“ uvedl František v jednom z obsáhlých rozhovorů zveřejněných v knize. „Teď už mě nic neděsí,“ pochválil výsledek schůzek.
V sedmdesátých letech byl František Bergoglio hlavou argentinských jezuitů. Svým okolím byl tehdy vnímán jako autoritativní postava. V tomto období v Argentině probíhal intenzivní zápas mezi vojenskou juntou a levicovou opozicí. Vojenská klika měla na svědomí smrt přibližně 30 tisíc lidí, mnoho tisíc dalších věznila a mučila.
Krutý osud potkal i dva Františkovy podřízené, neboť jezuité poskytovali opozici cennou oporu. Dvojici misionářů junta odvlekla a půl roku mučila. Budoucí papež se sice snažil o jejich propuštění, ale podle trápených jezuitů nedostatečně. Jeden z nich Františkovi odpustil až po letech, druhý nikdy.
Církevní hodnostář se po těchto zkušenostech zdráhal v podobných případech zasáhnout. Paul Vallely, autor knihy Rozvazování uzlů, uvedl, že rok před tím, než František začal docházet na psychoanalýzu, takto odepřel pomoc otci jedné těhotné ženy, kterou vojáci unesli a pravděpodobně zavraždili.
A právě těchto bolestivých dilemat se chtěl zbavit. „Jednoho dne před tím, než zemřela, si mě k sobě zavolala. Nechtěla moje požehnání, protože byla židovka. Bylo to kvůli duchovnímu dialogu,“ podělil se papež o jednu ze svých vzpomínek. Obrátit se s žádostí o pomoc k ženě, a nadto židovce, nebylo přitom pro církevního představitele do Františkových Kristových let myslitelné. Rozvolnění pravidel přinesl až reformní Vatikánský koncil v roce 1962.
