Dne 21. března 1963 rozhodla americká vláda, že finančně nákladné federální vězení na ostrově Alcatraz uzavře. Jeho význam spočíval do té doby zejména v tom, že bylo považováno za neprolomitelné, jinými slovy za takové, ze kterého se nedá utéct.

Právě tuto pověst ale v předchozím roce zpochybnilo hned několik vězňů. Vedle nejslavnějšího a nejlegendárnějšího pokusu o útěk Franka Lee Morrise s bratry Johnem a Clarencem Anglinovými šlo také o méně známý prosincový útěk vězňů Johna Paula Scotta a Darla Parkera. Přestože sanfranciského břehu dosáhl prokazatelně jen Scott, jenž k němu navíc doplaval natolik promrzlý a vyčerpaný, že další útěk vzdal a přímo na břehu byl později zatčen, ukazovalo se stále silněji, že prodělečná věznice neplní svou hlavní roli. V březnu roku 1963 proto dosloužila a v následujícím roce byla prohlášena za přebytečný federální majetek.

Osudy některých vězňů vstoupily do dějin, a podle toho, v jakém filmu jsme se s nimi setkali poprvé, by se daly rozlišovat generace. Jak ale vypadal skutečný vězeňský život a každodenní vězeňská rutina v Alcatrazu? Občas se tam daly zažít věci, na něž nestačila ani scenáristická fantazie.

Ráno v Alcatrazu

Ranní budíček pro cely byl v 6:30, vyhlašoval se dost nepříjemně píšťalkou. Po budíčku si musel každý vězeň po sobě ustlat, uložit všechny předměty, které směl mít, v předepsaném pořadí na polici, otřít mříže od případného prachu, zamést v cele a přiklopit stůl a sedačku ke zdi (žádný kus „nábytku“ nestál na zemi, všechny byly přichyceny ke zdi kovovými úchyty umožňujícími sklopení). Poté se musel umýt, vyčistit umyvadlo i záchod a obléct se.

Každý vězeň musel být také třikrát týdně oholen. K tomuto účelu ale sloužila holírna, aby nemohl na cele spáchat pomocí břitvy či žiletky sebevraždu, případně je použít jako zbraň proti strážím.

„Každá cela v Alcatrazu měla velikost pět krát devět stop (zhruba půldruhého metru na šířku a dva metry a tři čtvrtě na délku, pozn. red.), což je velikost větší koupelny nebo šatny. Při rozpažení se většina mužů dokázala dotknout obou protilehlých stran cely. V každé jednotlivé cele bylo umyvadlo, postel, police a záchod. V Alcatrazu se nacházelo celkem 336 cel, nikdy v historii se však nemusely využít úplně všechny,“ uvádí web Prezi v článku věnovaném alcatrazskému každodennímu životu.

| Video: Youtube

V 6:50 následoval další hvizd, na který vězni nastoupili k zamřížovaným dveřím svých cel čelem do chodby, kde museli zůstat stát, dokud dozorci cel spolu s poručíkem vězeňské stráže všechny nespočítají.

Teprve poté, co si stráž takto ověřila, že všichni vězni jsou tam, kde mají být, a nikdo nechybí, se na další signál píšťalkou, vydaný poručíkem nebo jeho zástupcem, centrálně otevřely dveře cel. Vězni, sledovaní dozorci, vyšli na chodbu a postavili se čelem k jídelně. Po dalším zapískání v 6:55 se v každém patře seřadili do pochodového tvaru a vydali se na snídani.

Od 6:45 byla kuchyňská směna (složená většinou ze samotných vězňů) v jídelně připravena vydávat snídaně. Oběd byl ve 12:20 a večeře již v 16:25. V 16:50 byli vězni opět uzavřeni do svých cel a v půl desáté večer zhasla světla. Přes den byli všichni vězni celkem třináctkrát přepočítáváni a pak znovu šestkrát každou noc.

close Pohled do chodeb Alcatrazu. info Zdroj: Shutterstock zoom_in Pohled do chodeb Alcatrazu.

V jídelně

Jídelna se v Alcatrazu považovala za nejnebezpečnější místo, protože se tu všichni vězni shromažďovali a příbor byl jedna z mála věcí, kterou mohli použít jako zbraň (případně jiným způsobem; je známé, že organizátor nejslavnějšího pokusu o útěk Frank Lee Morris použil k dlabání zvětralé betonové zdi ve své cele právě přibroušenou lžíci, kterou se mu podařilo propašovat z jídelny).

Dozorci, kteří doprovázeli vězně na každé jídlo, proto dohlíželi i na přidělování stravy a na usazování kolem stolů. Jíst se začínalo teprve na signál a na signál se také vstávalo po jídle od stolu.

Jednotlivé bloky se přesouvaly do jídelny postupně, jako první šli vězni z pravého dolního patra bloku tři nebo jinak bloku C, a z levého dolního patra bloku dva (blok B). Za nimi pak následovali další. Vězni z bloku C se museli stravovat v levé části jídelny, ti z bloku B v pravé.

Obě skupiny přistupovaly v zástupu k výdeji jídla, odkud zamířily ke stolům. Na jeden stůl připadalo vždy deset mužů. Dokud nebyl dán povel k jídlu, seděl každý vězeň u stolu zpříma s rukama podél boků. Na jídlo bylo dvacet minut.

Samotné pokrmy prý nebyly vůbec špatné. „Na celém systému vězení bylo jídlo to vůbec nejlepší,“ zhodnotil po letech alcatrazský vězeň Willie Radkay. Denní dávka stravy na jednoho vězně činila více než 3000 kalorií a vydávalo se formou bufetu, kde si muži mohli vzít, kolik chtěli.

Po jídle vězni odložili příbory (lžíce, vidličky a nože) na podnosy v předepsaném pořadí; nůž nalevo, vidličku uprostřed a lžíci na pravé straně podnosu.

Poté zůstali sedět s rukama podél boků, zatímco dozorci kontrolovali každý stůl, zda je všechno nádobí na svém místě (Morrisovi se podařilo zcizit lžíci pravděpodobně tak, že ji schválně umazal a se svolením stráže si ji došel vyměnit – místo jedné lžíce však nenápadně sebral z příborníku dvě).

Teprve po překontrolování všech stolů mohli muži vstát a jeden po druhém zamířit na vězeňský dvůr, kde následovalo další přepočítání a rozchod do zaměstnání.

close Takto vypadá vězeňská kuchyně info Zdroj: Shutterstock zoom_in Takto vypadá vězeňská kuchyně

Pracovní den v Alcatrazu

Mezi jednotlivými jídly vězni totiž pracovali, přičemž pracovní doba činila v Alcatrazu běžných osm hodin denně pět dní v týdnu. Veškeré práce byly zaměřené na chod samotné věznice. Alcatraz měl vlastní prádelnu, ševcovskou, krejčovskou i truhlářskou dílnu, vlastní zahradnictví i údržbu.

Celou vězeňskou rutinu popisuje podrobně web Alcatraz History. Po přepočítání na dvoře se vězni v doprovodu stráží rozcházeli do jednotlivých zaměstnání, kde si je přebíral předák dílny, jenž je opět přepočítal a číslo telefonicky oznámil poručíkovi vězeňské stráže. Současně podepsal sčítací lístek a předal ho vězeňskému doprovodu.

Práce začínala v Alcatrazu v 7:30, první osmiminutová přestávka následovala o dvě hodiny později. O přestávce si vězni mohli na vyhrazených místech zakouřit, ale nesměli se shlukovat. V 9:38 se na signál píšťalkou vraceli opět do práce, což doprovázelo další přepočítání.

Následovala další necelá pracovní dvouhodinovka do půl dvanácté, kdy všichni zanechali práce a shromáždili se před svými dílnami, kde byli opět přepočítáni, jejich součet byl sepsán a předán stráži k další kontrole.

O pět minut později se vězni seřadili na vězeňském dvoře k nástupu na oběd, jehož procedura byla stejná jako u snídaně. Odpoledne se vězni vrátili za dodržování všech uvedených pravidel znovu do práce. Odpolední pauza na kouření začínala v půl třetí, pracovalo se do čtvrt na pět odpoledne. V 16:25 dostali všichni vězni v jídelně večeři, v 16:45 se vrátili do cel a o pět minut později byly všechny cely na noc uzamčeny.

Následovalo ještě šest počítání: V 17 hodin byli vězni přepočítáni vestoje v celách oběma směnami dozorců, ve 21:30 byla počítána zhasínající se světla, a v noci přepočítali dozorci celkem třikrát všechny vězně na lůžkách (minutu po půlnoci, ve tři ráno a v pět ráno).

Noční počítání přispělo ke slávě Morrisova pokusu o útěk, protože na ně dokázal se svými kumpány rafinovaným způsobem vyzrát. Celá skupina, do níž kromě Morrise a bratrů Johna a Clarence Anglinových patřil ze začátku ještě Allen West, se totiž za pomoci pokoutně zcizených nástrojů (kromě již zmíněné lžíce šlo o list pily pronesený z truhlárny) probourala do větracího systému vězení a pod střechou svého bloku si pak zřídila dílnu, v níž za půl roku vyrobila za nocí postupně všechno, co bude potřebovat – například gumový člun sešitý z 50 pláštěnek ukradených ze skladu, nebo měch k jeho nafouknutí, který sestavila z akordeonu jednoho ze spoluvězňů.

Aby na ně dozorci při nočním sčítání nepřišli, vyrobili si všichni útěkáři z papírmaše modely svých hlav v životní velikosti, na něž nalepili vlastní vlasy posbírané ve vězeňském holičství. Hlavy pak pokládali na polštáře a zpola je zakrývali dekou, aby se zdálo, že každý vězeň leží podle předpisu na své posteli. Strážím se tento podvod nepodařilo až do uskutečnění útěku odhalit.

Volný čas

Vězeňský dvůr sloužil také k relaxaci. Vězni si na něm mohli pod dohledem ozbrojených stráží zahrát například košíkovou nebo házenou. Další možné odreagování nabízela vězeňská knihovna, kde bylo možné zapůjčit si pár knížek, a dvakrát měsíčně se vězňům promítaly filmy.

Ti muži, kteří neměli kázeňské tresty, mohli mít jednou měsíčně návštěvu, od níž byli odděleni průhlednou přepážkou a mluvit s ní mohli jen přes interkom. Hovory se monitorovaly, a pokud se vězeň začal s návštěvou bavit o něčem citlivém (třeba o násilí nebo o tom, jak to v Alcatrazu chodí), rozhovor skončil.

Neděle i svátky měly ve věznici svůj vlastní režim, v němž byl vyhrazen čas i na stříhání vlasů a na sprchu. Traduje se, že zatímco voda tekoucí do umyvadel na celách byla ledová, ve sprchách tekla horká – nebylo tomu tak ale z nějakých ohledů vůči vězňům, šlo o bezpečnostní opatření: těla mužů totiž neměla přivyknout ledové vodě, aby vězni nedokázali přeplavat Sanfranciský záliv, jímž neustále proudí studená voda z oceánu. Jak se ale nakonec ukázalo, ani tento preventivní prostředek nebyl dostatečně účinný.

Vězni se mohli v Alcatrazu věnovat v omezené míře také svým koníčkům, případně si tu nějaké nové najít. V tomto směru se proslavili zejména dva muži, kteří se i jinak řadí obecně k nejpopulárnějším a nejčastěji zmiňovaným nedobrovolným obyvatelům proslulé „Skály“.

Jedním z nich byl slavný šéf chicagské mafie Al Capone, který skončil v Alcatrazu v roce 1934. Z nedostatku jiného vyžití se tu naučil hrát na několik hudebních nástrojů (konkrétně na kytaru, bendžo a mandolu) a od dozorců získal za dobré chování povolení vytvořit malou hudební kapelu. Tu dal pod názvem „Rock Islanders“ skutečně dohromady. Sám v ní muzicíroval a pro ostatní vězně bylo privilegiem ho doprovázet. Al Capone nakonec strávil na ostrově něco přes čtyři roky. V roce 1939 byl kvůli postupující nemoci předčasně propuštěn a o necelých osm let později zemřel.

Druhým alcatrazským delikventem, jehož proslavil originální koníček, byl Robert Stroud alias legendární „ptáčník z Alcatrazu“. Stroud byl několikanásobný usvědčený vrah, který přišel do Alcatrazu v roce 1942 po více než třicetiletém pobytu v jiných věznicích.

close Tento otvor k útěku vydlabal ve zdi Frank Morris info Zdroj: Shutterstock zoom_in Tento otvor k útěku vydlabal ve zdi Frank Morris

Když v jedné věznici objevil na vězeňském dvoře zraněného vrabce, rozhodl se, že ho vyléčí. Tato snaha ho nakonec dovedla ke skutečně hlubokému zájmu o zpěvné ptactvo a k vytvoření originální ornitologické laboratoře, v níž se souhlasem vězeňské správy odchoval na 300 ptáků. Sepsal také dvě knihy o ptačích nemocech a podílel se na vývoji několika léků na různé ptačí choroby.

V Alcatrazu strávil 17 let, z toho šest let na samotce v bloku D a jedenáct let ve vězeňské nemocnici. V roce 1959 byl kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu převezen do vězeňské nemocnice ve Springfieldu v Missouri, kde 21. listopadu 1963 zemřel.

Alcatrazské strašidlo

Ale i samotný ostrov, na němž slavná věznice stojí, má zajímavou historii. V roce 1775 ho objevil španělský průzkumník Juan Manuel de Ayala, který ho podle místního ptactva pojmenoval Isla de los Alcatraces, což znamená Ostrov pelikánů. Později byl tento název upraven na Alcatraz.

Spojené státy převzaly ostrov do své správy v polovině 19. století a nejdříve jej využívaly jako vojenskou pevnost. Na ostrově byl také postaven první maják na západním pobřeží. Když pevnost ztratila z vojenského hlediska svůj smysl, změnil se Alcatraz ve věznici. Hodně dozorců na něm žilo i s rodinami.

Jedna z nejstrašidelnějších historek spojovaných s tímto institutem se váže k samotce („díře“), v níž končili vzpurní vězni. Z delikventů, kteří díru zažili, prý několik tvrdilo, že viděli přízrak muže „se zářícíma očima“.

„Jednou v noci dali do díry nového vězně a celou noc byl slyšet křik. Dozorci to ignorovali, protože byli zvyklí na to, že vězni v díře křičí, a předpokládali, že jde o další případ halucinace. Ale když ráno donesli vězni k snídani chléb, našli ho mrtvého s výrazem hrůzy ve tváři a s otisky rukou na krku. Později se podle nich zjistilo, že prsty svírající hrdlo musely být v takovém úhlu, že se muž nemohl uškrtit sám,“ líčí nejponuřejší alcatrazskou historku web Prezi.

Přízračná legenda tím ale ještě nekončí: když o několik dní později dozorci tradičně počítali vězně, svěřili se jim jeho bývalí spoluvězni, že ho prý zahlédli stát v řadě, ale než ho stačili oslovit, rozplynul se jim před očima. Tato historka se několikrát opakovala. Muž se prý vždy zjevil při počítání, vždy jen na okamžik a zase zmizel.

Je to samozřejmě nejspíše jen pověst, zajímavé je však na ní to, že Alcatraz byl původně právě vojenskou pevností; neboť podobné historky o škrtících strašidlech se vyprávějí o vícero takových stavbách. Jednu známe dokonce i z pražského Vyšehradu, kde se prý na šancích zjevuje duch francouzského majora, rdousící vojáky, kteří se opozdili na vycházce.

Vězení skončilo, legenda začala

O slavném ostrovu by se dalo vyprávět ještě dlouho. Jen vylíčit všechny pokusy o útěk by zabralo spoustu času i místa, neboť kromě toho nejslavnějšího se uskutečnil ještě více než tucet dalších. Všechny však až na jediný skončily prokazatelně neúspěšně, buď smrtí nebo dopadením uprchlíků. Legendární pokus Morrise a bratří Anglinů vzrušuje již více než 60 let celý svět svou nedořečeností, neboť jejich těla se nikdy nenašla a podle některých indicií mohli dosáhnout břehu. Na jedné straně tak tento útěk přispěl ke konci věznice – na druhé se ale zasloužil o její nesmrtelnou slávu.