Kliknutím zvětšíteTo logo zná každý milovník luxusních sporťáků. S automobikou Ferrari je neodmyslitelně spjat symbol vzpínajícího se černého hřebce. Jenže už málokdo ví, že původně patřil někomu úplně jinému.
V roce 1923 slavil Enzo Ferrari, italský automobilový závodník a pozdější zakladatel stejnojmenné automobilky, jeden ze svých největších jezdeckých úspěchů. Poprvé vyhrál Grand Prix. Po závodě se v zázemí setkal s italskou smetánkou. V jednu chvíli k němu přistoupila jistá hraběnka Paolina Baracca a její manžel, příslušníci starého italského aristokratického rodu, se kterými si Ferrari hned padl do oka.
„Baracca Ferrarimu mezi řečí navrhla, zda si nechce na svá vozidla malovat černého koně. Pro štěstí,“ uvádí web Continental Auto Sports.
Ferrarimu se myšlenka líbila a o několik let později, když stál v čele závodního týmu Scuderia Ferrari automobilky Alfa Romeo, nechal černého koně namalovat na vůz Alfa Romeo 8C Monza. A když pak začal vyrábět vlastní auta, černý hřebec šel s ním. „Význam tohoto loga ani nemohl být jasnější - vzpínající se hřebec symbolizuje intenzivní vášeň, odvahu a dominanci v oblasti, která je pro mnohé nepřemožitelná,“ dodává web Continental Auto Sports.
Letec Francesco Baracca na frontu první světové války (stojí první zleva). Hned vedle něj stojí jeho kamarád a rovněž příslušník stejné 91. perutě Fulco Ruffo di Calabria, který jednou Baraccu téměř omylem sestřelil
To vše si hraběnka Baracca uvědomovala velmi dobře, když odvážnému jezdci z Modeny používání loga nabízela. Dříve totiž patřilo muži, který stejně jako Ferrari ve svém oboru předčil ostatní a pouštěl se s kuráží do nebezpečných situací - muži, kterého hraběnka Baracca znala jako nikdo jiný a který shodou okolností zemřel pět let předtím, než Ferrari vyhrál první Grand Prix.
Oním mužem byl její syn Francesco Baracca, italské stíhací eso první světové války. Zahynul v boji 19. června přesně před 105 lety.
Mým osudem je armáda
Pozdější letec Francesco Baracca se narodil 9. května 1888 ve městě Lugo do bohatého aristokratského rodu. „Byl vynikajícím jezdcem na koni, nadšeným motorkářem a pokročilým hráčem na violoncello,“ uvádí odborný článek The Birth of a Business Icon through Cultural Branding: Ferrari and the Prancing Horse, 1923–1947, zveřejněný v roce 2021 v časopisu Enterprise and Society.
Jak připomíná web Aviation File, rodiče ho původně poslali na studia do soukromé školy ve Florencii, jenže mladý šlechtic měl se svým životem jiné plány. Toužil po vojenské službě, a tak v devatenácti nastoupil do vojenské akademie v Modeně. Na své kořeny přitom ale rozhodně nezapomínal - stal se kavaleristou a zamířil do 2. jízdního pluku Piemonte Reale.
Schopnému muži ale rychlý pohyb na hřbetě koně brzy přestal stačit. Zaujalo ho totiž čerstvě se rozvíjející letectví. Odešel do Remeše, kolébky francouzského letectví. „V létě 1912 zde získal pilotní licenci. Podle záznamů už tehdy cítil v letectví potenciál pro válečné nasazení,“ zmiňuje web Aviation File. Do Itálie se vrátil jako velmi schopný pilot.
První letecké vítězství
Přestože se italské letectvo zapojilo i do Velké válce předcházejícího konfliktu na území Libye (šlo o italsko-tureckou válku), sám Baracca zde nebojoval. Když tedy Itálie vstoupila do první světové války v roce 1915, šlechtic měl sice nalétáno množství hodin, ale postrádal jakoukoliv bojovou zkušenost.
Vše ovšem rychle dohnal. Létal nejprve na dvoumístných strojích Nieuport 10. Ty byly ovšem v porovnání s letouny soupeřů žalostně nedostatečné - byly pomalé a neobratné. Frustrovaní italští piloti dokonce nechávali na zemi své pozorovatele v touze alespoň trochu zlepšit výkon svých strojů.
Naštěstí pro piloty začalo italské letectvo na jaře 1916 používat jednomístné stíhací letouny Nieuport 11. Jedním z prvních mužů, kteří na ně přesedlali, byl i Baracca. A hned 7. dubna 1916 se poprvé dostal do vzdušného boje s rakouským strojem Hansa-Brandenburg C.I.
A nezkrotný Ital z něj vyšel vítězně. Už tento jediný souboj Baraccovi stačil, aby se zapsal do dějin. „Stal se prvním Italem, který sestřelil nepřátelský letoun,“ uvádí web Muzea Francesca Baraccu.
Kůň a gryf
Černému hřebci Baraccovi začala vzdušná vítězství na kontě rychle přibývat. Když už jich dosáhl devět, tedy už jako letecké eso (pro toto označení je potřeba alespoň pět potvrzených sestřelů), byl přeřazen k nově vzniklé 91. peruti, známé jako eskadra es. „Šlo o peruť, v níž se shromáždili nejlepší italští letci dané doby,“ zmiňuje odborný článek v časopisu Enterprise and Society.
Zhruba v téže době Baracca přesedlal na stroje SPAD S.VII. a začal své letouny zdobit malbou vzpínajícího se černého hřebce. „Leteckým esům z 91. perutě bylo povoleno ozdobit jejich stroje vlastními symboly,“ poznamenává odborný text. Baracca koně zvolil na počest jezdeckého pluku, u kterého sloužil. U kolegů si díky malbě vysloužil přezdívku Nebeský jezdec.
Italský hrabě Francesco Baracca byl nejlepším italským pilotem 1. světové války. Na letouny si maloval vzpírajícího se koně. Letcova rodina logo později dovolila použít Enzovi Ferrarimu pro jeho auta
Pojí se s ním ale i jiný emblém, který je dodnes výrazným symbolem italského letectví. „Brzy ti pošlu moji fotku, jak sedím na koňském hřbetě. Mezitím ti posílám jinou, kde stojím u letounu se symbolem hřebce, emblémem kavalerie Piemonte Reale. Pro naši peruť jsme ale přijali znak gryfa, symbol odvahy: je to lev s hlavou orla,“ napsal Baracca v jednom z dopisů své matce.
Příště miř líp!
A že odvahu na nebesích opravdu potřeboval. V červnu 1917 jej omylem málem sestřelil jeho blízký přítel Fulco Ruffo di Calabria. V nepřehledné situaci, kdy se snažil sundat nepřítele, jen o pár metrů minul Baraccův stroj. Ten to vzal s humorem. „Drahý Fulco, pokud mě budeš chtít sestřelit, miř příště pár metrů vpravo. Teď pojďme na skleničku a už o tom nemluvme!“ řekl Baracca příteli.
Jindy ze vzdušných soubojů s nepřátelskými stíhači vyvázl jen tak tak. „Můj SPAD byl prostřílený a jeho konstrukce téměř rozlámaná na kousky nepřátelským kulometem,“ zapsal si poté, co s kolegou Pierem Piccio společně v jediný den sestřelili hned několik nepřátelských letounů.
Nebeský rytíř
Do konce roku 1917 už měl Baracca na kontě 30 potvrzených sestřelů. Jeho úspěchy mu sice vynesly povýšení na majora, dokonce ho osobně vyznamenal italský král, zároveň byl ale nucen stále častěji zůstávat mimo frontovou linii, v kanceláři. „Za stolem ho chtěla vidět rodina i italští političtí představitelé, kteří se děsili toho, že by ho snad jednou viděli poraženého, což by narušilo auru jeho - a potažmo italské - nepřemožitelnosti ve vzduchu,“ zmiňuje odborný text z magazínu Enterprise and Society.
Baracca byl opravdu obdivovanou osobností, kterou Italové pečlivě chránili. Nejenže byl nejlepším italským esem, navíc se nadále choval jako dokonalý džentlmen. Zůstával citlivým člověkem, který si vážil svých protivníků.
„Už od svého prvního sestřelu Baracca projevoval respekt vůči poraženým nepřátelům, a navštěvoval je, pokud padli do zajetí,“ upozorňuje web Muzea Francesca Baraccy.
To využívala i dobová italská válečná propaganda, která jej zobrazovala jako „létajícího rytíře“. Rozhodně to ale nebylo lživé zobrazení. „Cílím na stroj, nikoliv na člověka,“ říkával sám Baracca, připomíná web Ordine degli Ingegneri della Provincia di Ravenna.
Stejně tak se skvělé pověsti těšil u svých podřízených. „Navazoval s nimi vztahy plné důvěry a vzájemného uznání bez ohledu na jejich hodnost či sociální zázemí,“ zmiňuje web Muzea.
Raději zemřít v boji, než žít v kanceláři
V březnu 1918 se mu pak konečně povedlo přesvědčit nadřízené, aby se mohl vrátit na frontovou linii. Podepsal si tím rozsudek smrti. Devatenáctého června 1918 vyrazil na misi nad pohoří Montello.
Baracca a pilot nováček ve druhém stroji Franco Osnago vyrazili nad frontovou linii, aby zde poskytli vzdušnou podporu italským jednotkám zápolícím s rakousko-uherskými protivníky. „Baracca musel být unavený a frustrovaný, neboť jeho peruť v té době poskytovala vzdušnou podporu pozemním silám velmi často,“ konstatuje italský deník Corriere.
V nepřehledné situaci a husté palbě ze země se Baracca oddělil a střetl se s rakouským strojem Phönix C.I a jeho dvoučlennou posádkou. A Osnago o chvíli později zahlédl, jak k zemi najednou padá hořící italský stroj. (Podle jiných zdrojů se Baracca oddělil záměrně, aby na sebe svedl pozornost a umožnil Osnagovi lépe krýt pozemní jednotky).
Ještě čtyři dny po tomto hrůzném pohledu měli Italové naději, že jejich největší letecké eso, muž, jehož si všichni vážili a obdivovali, přežil a jen padl do zajetí. Pak ale Rakušané objevili jeho zcela zničený SPAD S.VII a čtyři metry od něj Baraccovo mrtvé tělo.
Spekulace o Baraccově úmrtí neutichají
Mimochodem, dodnes se spekuluje o tom, jak Baracca přesně zemřel. Když ho našli, měl prostřelenou hlavu. Některé zdroje uvádějí, že ho zasáhla nepřátelská palba ze země. Podle jiných italské eso zneškodnil pozorovatel letounu Phönix C.I., s nímž se pustil Baracca do souboje (oním střelcem z kulometu byl údajně Arnold Barwig, rodák z moravských Vizovic).
Nejvíce spekulací ale vzbudil fakt, že v době nálezu Baraccovy mrtvoly byla jeho pistole nalezena vytažená z pouzdra. Mnozí se tak přiklánějí k verzi, že samotné sestřelení svého stroje Ital přežil, pak se ale raději zastřelil, aby nepadl do zajetí, nebo zemřel v plamenech šlehajících ze svého stroje.
„Nikoho ale nenapadlo zbraň prozkoumat, zda z ní opravdu vyšel výstřel. Teze o sebevraždě se však přeci jen zdá nepravděpodobná - jeho letoun byl ve chvíli sestřelení příliš nízko na to, aby Baracca stačil vytáhnout pistoli a zastřelit se,“ upozorňuje list Corriere.
Jeho spolubojovníci si od nepřítele Baraccovu mrtvolu vyprosili, a tak mohl mít nebeský hrdina velký pohřeb v rodném městě. Jeho dům v tomto městě se proměnil v Baraccovo muzeum.
126
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
