Od roku 1873 fascinovaly čtenáře po celém světě fantastická dobrodružství Philease Fogga, jehož poslal francouzský spisovatel Jules Verne na cestu kolem světa, a aby to jeho hrdina neměl jednoduché, nechal jej uzavřít sázku, že to dokáže za 80 dní. Knihu si koncem 80. let 19. století přečetla i uznávaná reportérská hvězda amerických novin New York World Nellie Blyová. Žena, která se už ve svých třiadvaceti stala viktoriánskou senzací, životní ikonou všech představitelek feministického hnutí a především osobností, která navždy změnila tvář žurnalistiky.

Dala se svléknout donaha

Mladá dívka přišla na svět v roce 1864 v Pittsburghu v Pensylvánii jako Elizabeth Jane Cochrane. Pro novinářskou kariéru si zvolila pseudonym Nellie Blyová (údajně na základě lidové odrhovačky o dívce, která zabila svého milého, protože jí zahýbal s prostitutkou Nellie Blyovou). V roce 1887 se poprvé proslavila, když jako třiadvacetiletá napsala odvážnou reportáž Deset dní v blázinci. Na základě tipu od vedoucího redaktora New York World Johna Cockerilla se v ní rozhodla na vlastní kůži prověřit, zda jsou pravdivé pověsti o hrůzném zacházení s pacienty, které provázely zařízení pro duševně choré na Blackwellově ostrově v New Yorku.

Cesty kolem světaZdroj: DeníkDoma před zrcadlem si pečlivě nacvičila nejrůznější projevy psychických poruch, a poté se nechala ubytovat v jednom z newyorských útulků pro pracující ženy, kde začala předstírat šílenství. Zaměstnanci útulku po dvou nocích kontaktovali policii a "šílená dívka" skončila rychle před soudem, který ji coby "dementní" poslal na Blackwellův ostrov. Nebránila se, nepřiznala svou skutečnou identitu, hrála hru, že je kubánská dívka trpící ztrátou paměti v důsledku nevysvětleného traumatu a jenom opakovala, že "ve skutečnosti" se jmenuje Nellie Morenová.

Deseti dnů v ústavu se nebála. Měla od Cockerilla příslib, že ji po této době opět vyzvedne. Když se ale Cockerilla jeden z jeho kolegů zeptal, jak přesně si představuje, že svou reportérku z blázince zase dostane, odpověděl mu editor: "Nevím."

Pobyt v zařízení byl ještě děsivější, než Nellie čekala - vstupní koupel vypadala tak, že ji sestry násilím svlékly donaha a vylily jí na hlavu tři kýble ledové vody. Když chtěla noční košili, nedostala ji. O ručník se musela dělit s lidmi, jejichž kůži pokrývaly hnisavé ekzémy. K jídlu svěřenci dostávali zkažené a žluklé potraviny, které do nich ošetřovatelé vpravovali i násilím. Všichni pacienti trpěli neustálou zimou. Zdravotní problémy se bez ohledu na jejich charakter řešily injekcemi morfinu. Vzpurné svěřence přivazovali zřízenci ústavu k postelím, při "vycházkách" do ústavní zahrady potkávala mladá reportérka mimo jiné 52 žen svázaných k sobě provazem, na němž tahaly železný vozík se dvěma nepohyblivými invalidy. 

Desátý den ji z tohoto pekla Cockerill přece jen vysvobodil, a to prostřednictvím redakčního právníka Petera A. Hendrickse. Následovalo speciální vydání novin s jejím textem o tom, co zažila, a vyvolalo obrovský poprask a senzaci. Ústav popsala jako "past, do níž jsou lidé chytáni jako krysy - je snadné dostat se dovnitř, ale nemožné dostat se ven".

Starostu New Yorku i zástupce městské rady pro charitu vedla Blyové reportáž k tomu, aby útulek podrobili zevrubné kontrole. Nekompetentní a suroví pracovníci byli propuštěni a podmínky v zařízení se přece jen zlepšily. Komise kontrolující útulek navíc doporučila zvýšení státního rozpočtu určeného na podobná charitativní zařízení o miliony dolarů. Jedna věc se ale nezdařila - Blyová byla přesvědčena, že řada jejích spolupacientů byla ve skutečnosti zdravá a držená v ústavu protiprávně. Tyto pacienty však kontrolní komise nenašla. Personál ústavu je zřejmě nechal narychlo převézt do jiných útulků a zlikvidoval jejich záznamy. Jedna pacientka zemřela, o ostatních se nenašel žádný doklad.

Nellie Blyová si nicméně získala skvělou pověst jako první ženská investigativní reportérka v Americe a stala se hlavní žurnalistickou hvězdou New York World  - novin, které založil Joseph Pulitzer a jež se jako jedny z prvních amerických novin věnovaly senzacím.

Chcete muže? Porazím ho!

Rok po vydání reportáže o domě hrůzy na Blackwellově ostrově se Blyová seznámila s působivým Verneovým románem a příhody Philease Fogga jí nedaly spát, až jednou uprostřed noci zvolala: "Chci být na druhém konci světa!"

Další den přednesla na redakční poradě svůj návrh: objedu Zeměkouli v reálném světě a překonám přitom Foggův fiktivní čas. Novinoví šéfové byli pro, ale měli jednu zásadní výhradu: "Pošleme reportéra, pro ženu bez mužského doprovodu by byla taková cesta příliš nebezpečná."

Obchodní manažer pak směrem k Nellie ještě ironicky podotkl, že by si určitě stejně jako všechny ostatní ženy na cestách vzala s sebou tolik kufrů, že by ji to porazilo. "Kromě toho," zamumlal. "Mluvíte jen anglicky."

Víc už ctižádostivou a urputnou reportérku rozpálit nemohl. "Výborně," odsekla tváří v tvář mužům, kteří byli do jednoho její nadřízení. "Vyšlete teda chlapa. A já se nechám ještě tentýž den vyslat jinou redakcí a porazím ho!"

Vedení New York World ustoupilo a nechalo mladou ženu, která v tu chvíli ze všeho nejvíc připomínala rozzuřenou tygřici, ať předvede, co umí.

Po ročním plánování se tak Blyová nalodila 14. listopadu 1889 v přístavu Hoboken v New Yersey na parník Augusta Victoria společnosti Hamburg America Line. Vybavena byla dvěma stovkami liber v britských zlatých sovereignech a v anglických bankovkách a nesla si jedinou brašnu o rozměrech šestnáct krát sedm palců. Na hlavě měla elegantní klobouček a na sobě dlouhý skotský kostkovaný plášť, který byl jejím poznávacím znamením. 

Čekala ji cesta dlouhá 24 899 kilometrů, ale vnímala ji jako dovolenou, protože za sebou měla tři roky tvrdé práce. První etapa vedla do Londýna, odkud pokračovala přes Středozemní moře do Egypta, pak nedávno otevřeným Suezským průplavem na Cejlon, odtud postupně do Singapuru, Hongkongu a Japonska a pak lodí přes Tichý oceán do San Franciska, odkud ji měl vlak dopravit zpátky na východ. Po celou dobu ji mohli v duchu provázet její čtenáři, protože ze své výpravy posílala každodenní reportáže.

Ženský závod

Na cestu se přitom nevydala sama. Aniž by to plánoval jako soutěž, vyslal v tutéž dobu (jen o šest hodin později) svou redaktorku na cestu kolem světa i časopis Cosmopolitan. Jeho reprezentantka se jmenovala Elizabeth Bislandová, bylo jí pětadvacet, byla uznávanou básnířkou a cestu kolem světa jí schválil nový majitel Cosmopolitanu John Brisben Walker, který tak chtěl zpropagovat svůj nový titul.

Obě ženy se pohybovaly všemi dostupnými dopravními prostředky, od luxusních parníků přes rikšy až po koňské sedlo. Neobešlo se to bez problémů. Nellie Blyovou například zastihl na cestě monzun, hrozila jí nákaza neštovicemi a na Cejlonu nabrala v přístavu Colombo pětidenní zpoždění. Když konečně na Štědrý den dorazila do Hongkongu, dozvěděla se, že má soupeřku. Zástupce provozovatele lodní společnosti Occidental and Oriental Steamship Company jí informoval, že Bislandová projela Hongkongem o tři dny dřív.

Zpravodajka Cosmopolitanu si udržela svůj náskok až do Southamptonu, tam jí ale ujel německý parník Erns, a to i přesto, že se vydavatel Cosmopolitanu Walker snažil uplatit přepravní společnost, aby zadržely loď v přístavu, dokud Bislandová nedorazí. Konkurentka Blyové tak nakonec musela zvolit pomalou loď z irského Queenstownu, která vyplula 18. ledna, a aby té smůly nebylo málo, dostala se v severním Atlantiku do bouře, která byla údajně jednou "z nejhorších za mnoho let". 

Blyová se mezitím setkala ve francouzském Amiensu s inspirátorem celé výpravy Julesem Verneem i jeho manželkou - slavný spisovatel se přitom vůbec nehněval, že se rozhodla pokořit jeho románového hrdinu, a naopak ji povzbudil. V té době už bylo její jméno značka - po celém světě se prodávaly kreditní karty, hry a další výrobky s její podobenkou.

Zpět do New Jersey dorazila vlakem 25. ledna 1890 v 15:51. Cestu kolem světa urazila podle webu Historynet přesně za 72 dní, šest hodin, 11 minut a 14 vteřin, a splnila tak úspěšně svůj hlavní cíl, překonat Philease Fogga. Její konkurentka Bislandová dorazila do cíle o čtyři a půl dne později. Blyové rekord však nevydržel dlouho, o několik měsíců později ho překonal George Francis Train, který absolvoval cestu kolem světa za 67 dní.

Podnikatelkou a válečnou reportérkou

Přestože výprava mladé odvážné ženy vzbudila velkou pozornost, jejím novinám nepřinesla takové zvýšení nákladu, jaké vedení předpokládalo. Blyová nakonec rezignovala na své novinářské místo a vydala se na přednáškové turné, které jí vydělalo menší jmění ve výši 9500 dolarů (dnes by to bylo zhruba čtvrt milionu dolarů). Vydala také knihu Kolem světa za sedmdesát dva dní, která vyšla v nákladu 10 tisíc výtisků a vyprodala se. Získané prostředky jí umožnily postarat se o vdovu a dvě děti po svém bratrovi Charlesovi, který zemřel v roce 1890.

Ačkoli často prohlašovala, že se nechce vdávat, v roce 1895 se vdala za třiasedmdesátiletého milionáře Roberta Livingstona Seamana, vlastníka společnosti Iron Clad Manufacturer Company, výrobce konví na mléko, sudů a dalších výrobků z oceli. Nestala se však žádnou puťkou v domácnosti bohatého muže - začala naopak manželovým podnikům šéfovat, a dokonce si patentovala vlastní návrh designu mléčných konví. Když Seaman, o 42 let starší než ona, v roce 1904 zemřel, stala se jednou z předních průmyslových podnikatelek na světě. Svou společnost, kterou ohrozilo chybné rozhodování jednoho z manažerů, dokázala refinancovat a myslela i na zaměstnance - těm se dostalo na tehdejší dobu nebývalé péče v podobě tělocvičen, knihoven i závodního zdravotnictví.

Po vypuknutí první světové války se však nalodila na loď do Evropy a začala pracovat jako válečná zpravodajka. Její reportáže tvoří dodnes ceněný syrový záznam válečných hrůz, který si nijak nezadá se slavnými díly světové literatury. Po podpisu příměří v roce 1918 se vrátila domů, dál psala pro časopisy a angažovala se v pomoci opuštěným dětem a sirotkům. Zemřela v roce 1922 na zápal plic v nemocnici svatého Marka v New Yorku. Bylo jí 57. Dobový tisk v jejím nekrologu napsal, že Nellie Blyová "byla nejlepší reportérkou Ameriky".