Koncem 17. století ovládal britské ostrovy panovnický spor mezi anglickým králem Jakubem II. Stuartem, příslušníkem královské dynastie Stuartovců, a místodržitelem Spojených provincií nizozemských Vilémem III. Oranžským, manželem Jakubovy dcery, anglické princezny Marie II. Stuartovny.
Jakub, který vládl Anglii, Skotsku a Irsku od roku 1685, čelil výrazné vnitřní opozici anglické šlechty a protestantů, kteří se obávali, že jeho vláda povede ke vzestupu katolicismu. Proto se rozhodli nabídnout korunu Vilémovi, jenž byl už osm let manželem anglické princezny, ten ale zprvu váhal.
Názor změnil poté, co se v roce 1688 narodil králi Jakubovi následník. Vilém pochopil, že tím se mu vzdaluje naděje na anglickou korunu v nenávratnu, a rozhodl se jednat. Ještě týž rok provedl invazi do Británie a ve spojení s anglickým parlamentem krále Jakuba svrhl. Jeho akce získala název Slavná revoluce nebo Revoluce roku 1688 a vedla k Jakubovu útěku do francouzského exilu a k nástupu Viléma na uprázdněný trůn. Protestantští nonkorfomisté začali být částečně tolerováni a svoboda anglické katolické církve byla omezena.
Panovnický konflikt uvedl do nepříjemné situace skotské klany, jež musely začít řešit otázku, kterého z králů mají vlastně uznávat (mezinárodně uznaným panovníkem Anglie, Skotska a Irska totiž zůstával de iure (v souladu s právem, pozn. red.) nadále Jakub, i když de facto již vládl Vilém). Skotský parlament proto vyslal své zástupce se zprávou k Jakubovi i k Vilémovi, jenže Jakub je odbyl. Uražení Skotové se tedy rozhodli přijmout za krále Viléma. Ale ne všichni.
Zatímco většina Skotské vysočiny byla podle historiků koncem 17. století oproti obecně rozšířenému povědomí docela klidná a bezpečná (mimo jiné proto, že za prohřešky horalů mohli být stíháni vůdci jejich klanů), jedna oblast představovala výjimku.
Byl to Lochaber, region rozkládající se za severním břehem jezera Loch Leven, označovaný královskými úředníky za zlodějské rejdiště a ráj zlodějů dobytka. Jako největší výtržníci a zloději byli v těchto zprávách pravidelně zmiňováni příslušníci čtyř skotských klanů: MacDonaldů z Glencoe, MacDonaldů z Keppochu, MacGregorů a Cameronů.
A právě Cameronové a MacDonaldové z Keppochu patřili k těm skotským klanům, jež Viléma neuznaly a připojily se proto k jakobitskému povstání. Toto povstání, které vedl Jan Graham, první vikomt z Dundee, mělo za cíl vrátit trůn králi Jakubovi.
Na porážku anglické armády však byli jakobité příliš slabí. Jan Graham padl spolu s 600 skotskými horaly 27. července 1689 v bitvě u Killiecrankie a další zdrcující porážku utrpělo povstání v bitvě u Dunkeldu 21. srpna téhož roku. Horalové, kteří přežili, se vrátili na Vysočinu deprimovaní, vyčerpaní a v mizerné náladě.
Ewen Cameron, vůdce klanu Cameronů, se pokusil zkonsolidovat zbytky skotské povstalecké armády a 1. května 1690 svedli Skotové s Vilémovým královským vojskem další bitvu u Cromdale. Opět ale prohráli a ztratili dalších 400 mužů.
V roce 1689 vypuklo v Británii jakobitské povstání, po němž přetrvávaly nepokoje na Skotské vysočině. Na obraze obrana Dunkeldu v roce 1689
O dva měsíce později byl v bitvě u Boyne v Irsku poražen i samotný král Jakub, jenž se vylodil na irském pobřeží a pokusil se ještě jednou dosáhnout vojensky svého trůnu. Prohrál a vrátil se zpátky do Francie.
Organizovaný jakobitský odpor tím zeslábl, ale Vilém stále neměl pod kontrolou velkou část Skotské vysočiny. A protože jeho ozbrojené síly začala zaměstnávat devítiletá válka ve Flandrech, klid ve Skotsku naléhavě potřeboval. Bylo však zřejmé, že ho nedosáhne, pokud si plně nepodmaní vzpurný a odbojný Lochaber.
Vilém se nejdříve pokusil dohodnout s jakobitskými skotskými klany po dobrém a s pomocí Johna Dalrympla, prvního hraběte ze Stairu, který ve Skotsku vykonával v jeho službách funkci skotského státního sekretáře dal dohromady deklaraci, že za složení slibu věrnosti vyplatí jakobitským Skotům 12 tisíc liber.
Zástupci skotských klanů tuto deklaraci v červnu 1691 přijali, ale nebyli schopni se domluvit na tom, jak si peníze rozdělí, takže složení slibu stále odkládali.
V červenci 1691 proto došlo k další bitvě, kterou Skotové a jakobité opět prohráli. Tím vyhasly jejich poslední naděje na obrat ve válce a na Jakubův návrat.
A Vilém přitvrdil. V srpnu 1691 Skotům znovu připomenul svůj požadavek přísahy věrnosti, ale tentokrát už nemluvil o penězích. Místo toho dal vyhlásit, že každého účastníka jakobitského povstání, který mu složí přísahu věrnosti do 1. ledna 1692, omilostní, ale ty, kdo tak neučiní, exemplárně ztrestá.
Vzpurní Skotové váhali dál. Jejich klanoví vůdci se nechtěli své věrnosti k Jakubovi úplně zříci, na druhé straně jim bylo jasné, že sankce za nepodepsání přísahy by byly kruté. Nakonec vyslali v říjnu k Jakubovi do Francie delegaci, aby jim povolil tento krok udělat, pokud si bude jist, že se mu nepodaří uskutečnit do stanoveného data další invazi.
Jakub to zvažoval, nakonec ale došel k závěru, že na další vpád do Británie už nemá sílu ani prostředky. Poslal tedy do Skotska list, v němž dovoloval klanům přísahu složit. Jenže to už byl prosinec, a než se list dostal do rukou vůdců odbojných klanů, přiblížil se pomalu konec roku.
Vůdce katolické menšiny klanu MacDonaldů Glengarry se k Jakubovu dopisu dostal 23. prosince, ostatním předákům MacDonaldů jej však postoupil až 28. prosince, po vánočních svátcích. Důvody tohoto jeho kroku nejsou zcela jasné, pravděpodobně ale šlo o určitou řevnivost uvnitř klanu a o to, že jeho katolická menšina špatně vycházela s rebely z údolí Glencoe.
Tak se stalo, že Alasdair Maclain, vůdce MacDonaldů z Glencoe, dorazil do pevnosti William, kde měl složit přísahu, až 30. prosince 1691.
Zastihl tam jen guvernéra podplukovníka Johna Hilla, který se necítil oprávněn jeho přísahu přijmout a poslal Maclaina dál, do Inveraray, s doporučujícím dopisem pro tamějšího soudce Colina Campbella, šerifa z Argyllu, a s potvrzením, že k Hillovi Maclain přijel včas. Campbellovi pak klanový vůdce konečně složil přísahu věrnosti do rukou. Jenže to bylo už 6. ledna. Pět dní po vypršení lhůty, již Vilém stanovil.
Na Skotské vysočině mezitím začalo strašlivě mrznout. A mráz vycházel též zpoza dveří pracovny Johna Dalrympla, jenž začal vyzývat k ozbrojenému zásahu proti rebelským klanům.
John DarlympleVilémův státní sekretář zřejmě Skoty z Lochaberu osobně nenáviděl a byl přesvědčen, že dokud se jich nezbaví, ve Skotsku nezavládne klid. Svědčí o tom tři dopisy, které v lednu 1692 v rychlém sledu napsal Thomasi Livingstoneovi, vojenskému veliteli ve Skotsku.
„Dne 7. ledna Dalrymple Livingstoneovi napsal: Jde o to zcela zničit Lochaber, tedy Keppoch, Glengarrie a Glencoe…; dne 9. ledna na to navázal: Všichni jejich vůdci jsou papeženci, je dobře, že na ně dopadne pomsta…
A konečně 11. ledna uvádí: Můj pán Argylle mi řekl, že Glencoe nesložilo přísahu, z čehož se raduji. Je dílem velké laskavosti, že můžeme být konečně důslední ve vykořenění této zatracené sekty, nejhorší na celé Vysočině,“ uvádí historička Rosemary Goringová v knize Skotsko: Autobiografie: 2000 let skotské historie od těch, kteří to viděli.
V dopise nechyběl ani mimořádně hrozivý dovětek určený osobně Livingstoneovi: „Ujišťuji vás, že vaše síla bude dostačující, a doufám, že vaši vojáci nebudou vládu trápit žádnými zajatci.“
Dalrymple si zkrátka vzal opožděné složení přísahy jako záminku k exemplární trestné výpravě proti vzpurnému Lochaberu, při níž měli být MacDonaldové z Glencoe pro výstrahu ostatním vyvražděni.
Proč si Dalrymple vybral právě obyvatele údolí Glencoe, je otázka. Nebyli totiž zdaleka jediní, kdo se s přísahou opozdil – například MacDonaldové z Keppochu ji složili až začátkem února. Možná v tom hrála roli jejich pověst psanců a zlodějů, která z nich dělala snadný terč, možná je skutečně osobně nesnášel. Také ale mohl vycítit vnitřní pnutí uvnitř klanu a věřil, že se pak s ostatními MacDonaldy domluví snáz.
Vilém příkaz k trestné výpravě podepsal. Věci se daly do pohybu a už se nedaly zastavit.
Koncem ledna 1692 dorazily do údolí Glencoe dvě roty pěšího pluku hraběte z Argyllu o počtu asi 120 mužů. Jejich velitelem byl Robert Campbell z Glenlyonu, jeden ze zchudlých místních pánů, jehož neteř byla dokonce provdána za jednoho z Maclainových synů. Záminkou pro výpravu bylo to, že Campbell má z Vilémova pověření vybrat od klanu v naturáliích daně.
MacDonaldové vojáky přivítali podle zásad skotské pohostinnosti. Cítili se v bezpečí, neboť věřili, že jejich přísaha Vilémovi platí. A protože byl mráz, rozebrali si vojáky k ubytování po domech, jak bylo v kraji zvykem. Sám Campbell byl pochopitelně uveden přímo do domu Maclaina.
V předvečer masakru, dne 12. února 1692, dorazily k údolí nepozorovaně další dva vojenské oddíly, každý o síle 400 mužů. Vedli je podplukovníci James Hamilton a Robert Duncanson. Hamilton se svými vojáky zablokoval severní východ z rokle, Duncanson se připravil k útoku od jihu. Současně poslal za Campbellem svého kapitána Thomase Drummonda (Dramn:da), aby ho připravil na to, co se chystá.
Písemný rozkaz s Duncansonovým podpisem, který Drummond Campbellovi v Maclainově domě předal, zněl krutě. „Přepadněte povstalce MacDonaldy z Glencoe a všechny mladší 70 let ztrestejte mečem… Jste povinen to vykonat přesně v pět hodin ráno. Během této doby nebo velmi krátce poté se pokusím k vám připojit s posilami. Pokud se mi to do pěti nepodaří, neváhejte a zaútočte. Toto se děje na zvláštní králův příkaz, pro dobro a bezpečí království, které tito ničemové poškozují a rozdělují. Dbejte na to, aby vše bylo provedeno beze zbytku a bez milosti, jinak můžete očekávat, že se s vámi bude zacházet jako s někým, kdo není věrný králi ani vládě, ani není způsobilý nést pověření v královských službách.“
Tón rozkazu svědčí o tom, že Duncanson zřejmě pochyboval o Campbellově loajalitě a Drummonda poslal, aby na masakr dohlédl. To prý kapitán také skutečně udělal: když masakr vypukl, zastřelil podle očitých svědků osobně dva lidi, kteří přiběhli prosit Campbella o pomoc.
Campbell v předvečer vraždění ještě dohrál s MacDonaldy karty, popřál jim dobrou noc a přislíbil Maclainovi, že s ním povečeří i další den. Pak už nezbývalo než nenápadně uvědomit všechny vojáky a čekat na pátou hodinu ranní.
Po masakru v Glencoe, obraz Petera Grahama
Všude byla ještě hluboká tma, když ve skotském údolí vypukl masakr. Maclain byl zabit ve chvíli, kdy vstával z postele. Zabili ho poručík Lindsay a praporečník Lundi, jeho dva synové ale uprchli. Ve všech domech kolem se vraždilo. Někde zabíjeli Campbellovi muži, někde Duncansonovi, kteří se od jihu valili údolím.
Kolik lidí onoho rána zemřelo, není úplně jisté. Často uváděný údaj 38 zabitých pochází údajně od Hamiltonových mužů, kteří střežili ústupovou cestu z rokle a do masakru přímo nezasáhli, takže jde o číslo z doslechu. MacDonaldové, kteří přežili, později tvrdili, že vědí asi o 25 zabitých, a další odhady stanovují počet mrtvých asi na 30.
Skutečnost, že se několik příslušníků klanu přece jen zachránilo, přičítají historici tomu, že část Campbellových vojáků nedokázala překonat morální zábrany, jež jim bránily chladnokrevně vraždit své dosavadní srdečné hostitele.
Někteří důstojníci ubytovaní v rokli raději lámali své meče, než aby vykonávali rozkazy, a umožnili tím mnoha MacDonaldům uniknout do zasněžených pustin nedalekých hor. Campbell však těmto lidem spálil jejich domovy a 40 žen a dětí později zemřelo ve sněhu a mrazu.
Skotové tento zločin Campbellovi nikdy nezapomněli. Ve skotském právu totiž existovala kategorie vražd, známá jako „vražda pod důvěrou“. Takový zločin byl považován za zvlášť zavrženíhodný, protože pachatel se jej dopouštěl na někom, kdo mu důvěřoval.
„Přestože příkaz k masakru podepsal král, skotské právo to jako omluvu pro vraždu nepřijalo a ze zločinu vinilo klan Campbellů. Na dveřích hospody v Glencoe prý dodnes visí nápis: Zákaz vstupu podomním prodejcům nebo Campbellům.“
PODCASTY A VIDEA
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
